Turecká pistole u spánku Angely Merkelové

Odmysleme si pro potřeby této poznámky, že závěry evropských summitů do reality často nedoputují. Předpokládejme, že to, co včera evropští lídři prý jednomyslně dohodli – tedy přijetí tureckého návrhu, jak zastavit pašování migrantů přes Egejské moře do Řecka – se také naplní. Kostrou dohody je eskortování všech nových ilegálů z Řecka zpátky do Turecka, odkud vypluli. EU se zavazuje, že za každého pozitivně identifikovaného Syřana v Řecku, kterého se Turecko uvolí přijmout zpátky, zase ona přijme z táborů v Turecku nějakého oficiálně zaregistrovaného Syřana. Tento jednoduchý princip by měl narušit byznysové plány pašerákům lidí, neboť běženci si uvědomí, že je to drahé a nakonec zbytečné zahrávání s vlastními životy, a že chytřejší bude přihlásit se ještě v utečeneckých táborech v Turecku do pořadníku.

Nakonec byl stanoven strop 72 tisíc Syřanů do EU ročně, což je oproti prvotním návrhům z německého ministerstva zahraničí, v nichž se uvažovalo až o 300 tisících ročně, pokles o tři čtvrtiny, a těžko za tím netušit námitky partnerů v EU. A protože nápad na povinné kvóty uvnitř Unie padl, zodpovědnost za tuto politiku nese jen koalice ochotných, v níž Česká republika zřejmě nebude. 

Celý mechanismus ale vzbuzuje otázky: Na jak dlouho je zamýšlen? Co s těmi Syřany, kteří se nevejdou do kvóty a budou pořád chtít do Evropy? Nemluvě o Nesyřanech, například mezi Afghánci nebo Íránci budou určitě lidé, již by si přednostní zacházení zasloužili víc než typický Syřan. Každopádně by od pašeráků teď bylo předčasné své „cestovní agentury“ zavírat.

Podle prvních zpráv se zdá, že klíč k výběrů šťastlivců nebude mít EU respektive členské státy EU, které budou mít ochotu běžence přijímat, ale Turecko samotné. Nemůže se náhodou stát, že v tomto mechanismu na přesidlování lidí budou nadproporčně často končit Kurdové? Vzhledem k tomu, že celý obchod je podmíněn platbou šesti miliard eur Turecku, vzdáleně to připomíná program na získávání deviz, který běžel v rámci vykupování politických vězňů z věznic NDR západoněmeckou vládou.

Tehdy východoněmečtí komunisté kromě disidentů nepostrádali ani vystěhovavší se důchodce. Dnes důchodcovský aspekt připomíná druhá část dohody, potenciálně mnohem důležitější než těch šest miliard eur: příslib bezvízového režimu pro občany Turecka v schengenském prostoru. Dnes musejí Turci vytrpět nákladný a zdlouhavý proces žádosti o vízum, podle nové dohody by už od letošního léta měli volný přístup do Schengenu na 90 dní. Není to právo volně se tu usazovat a pracovat, nýbrž stejný režim, jakému se Češi těšili v 90. letech. Ale Turci na rozdíl od Čechů v 90. letech mají v západní Evropě silné menšiny a ty, kdo se rozhodnou překročit 90 povolených dní a řekněme pracovat načerno, už čeká subkultura, v níž se úřadům snadno ztratí z dohledu. Němci by se tak mimochodem neplánovaně dočkali britských poměrů, tedy upevnění nižší třídy, která pracuje za životní minimum a přispívá tak k národní prosperitě. Ale neslo by to s sebou i vznik nepřehledné lidské džungle, stovek tisíc ilegálů, bezpečnostního rizika.

Kromě toho si turecký premiér veze z Bruselu slib, že se zrychlí už v roce 2004 zahájená jednání o členství. Německo, protože o Německo tu jde v první řadě, se přesně v takové situaci nikdy nechtělo ocitnout, Angela Merkelová dlouhé roky, přesněji řečeno až do loňska, blokovala snahy Turecka vstoupit do EU, vymyslela pro ně takzvané privilegované vztahy. Tohle je jedna konkrétní cenovka, jíž platí za svou zmatenou politiku otevřených hranic z loňského léta. Až dosud Turci nechali obchod s uprchlíky v zásadě volně bujet, všichni vědí, že to chápali jako páku vůči EU. Proč by se jí vzdávali, když s nimi EU opět oficiálně oživí jednání o vstupu? Je to jako začít jednat s provozovatelem bazénu tak, že si lehnu na dno, tělem neustále dávám najevo, že neumím plavat, provozovatel má v ruce kohoutek s vodou, kterou podle potřeby zapíná a vypíná.

Ale možná už jsme v situaci, kdy se dá vybírat jen ze špatných řešení. Merkelová na rozdíl od nenápaditého a například pro jih Evropy katastrofálního zachraňování eura, které ale zdědila, v tomto případě celé nezáviděníhodné dilema vyrobila sama. Nejen svými selfíčky s uprchlíky loni, ale především neschopností veřejně opravit svůj vlastní kurs. A nakonec i mentální neschopností uznat, že staromódní zavření hranic funguje, tak jak v posledních týdnech dokazují státy na balkánské trase. 

V uplynulých dnech Merkelová opět kárala státy na tzv. balkánské trase za neevropské řešení. Tak ho zřejmě ve chvíli, kdy se efektem domina padajícího dozadu embolie na pašerácké trase přenesla do Řecka, odkud by se asi v dohledné době vrátila do Turecka, to evropské řešení našla – na trase Berlín-Ankara. S Erdoganem, který nepřímo a možná přímo v uplynulých letech pomáhal Islámskému státu, který Turecko svou politikou vzdaluje od Evropy a vzývaných evropských hodnot, nechá střílet na Kurdy bojující proti IS v Sýrii. Je to nesmyslná strategie, dokud si neuvědomíme, že Merkelové jde zřejmě v první řadě o zachování tváře (říká se tomu v politice zachování autority) a že tvrdé zacházení s migranty, stanovení horní hranice, jejich zavírání, se má outsorcovat mimo hranice EU.