Vídeň roku 1945. A v ní uprchlíci, šíbři a špióni

Když se v Praze řekne konec války, nejspíš se člověku vybaví některé ikonické obrazy, pevné součásti kolektivní paměti – fotografie z Pražského povstání, tank T 34, džípy americké armády v Plzni, ještě pořád i ty rozkvetlé šeříky a podobně. Když se řekne konec války ve Vídni, vybaví se místnímu obyvateli především jedno: scény z filmu Carola Reeda, Třetí muž (1949).

Jedná se o dílo, které podle mnoha kritiků a filmových odborníků patří do zlatého fondu světové kinematografie a které se už před dlouhými desetiletími stalo součástí rakouské, tedy především vídeňské identity.

To je samo o sobě zajímavé už proto, že v Rakousku, právě tak jako v Německu má konec války, respektive jeho oslavy celkem pochopitelně jiný tenor, než je tomu například v České republice. Rozdíl by se dal nejspíše ilustrovat krátkým rozhovorem, který jsem na to téma vedla v Německu v polovině devadesátých let, když jsem zjistila, že 8. květen není v zemi dnem volna a státním svátkem.

„Cože, vy to neslavíte?“ ptala jsem se nevěřícně jednoho kolegy na univerzitě. „A co bychom slavili?“ zněla odpověď. „Porážku?“ „Ale nesmysl,“ pokusila jsem se oponovat, „osvobození od nacismu, přece.“ Na to už přišla méně (sebe)ironická ale o to ambivalentnější odpověď: „Jenže my sami jsme se moc neosvobodili, to je ten problém.“

Osvobození se od nacismu neskončilo pro Němce (a Rakušany) 8. května 1945, ale trvalo dalších dvacet let v Německu, v Rakousku pak ještě o dvě desetiletí déle. V Německu lze za určitý symbolický předěl považovat tak zvaný „Warschauer Kniefall“ (do češtiny přeložitelné nejspíš jako Varšavská genuflexe nebo Varšavské pokleknutí), gesto, kterým v prosinci 1970 kancléř Willy Brandt uctil památku bojovníků povstání ve Varšavském ghettu.

V Rakousku tentýž předěl vyznačuje tak zvaná „Waldheimova aféra“ totiž celonárodní debata z let 1986-1992, kterou vyvolalo odhalení válečné minulosti nově zvoleného prezidenta republiky Kurta Waldheima. Především Waldheimova aféra, mnohem více než německá debata z konce šedesátých let, je mimořádně poučná i pro nás. Je sto zprostředkovat velice dobře představu o tom, jak vleklé a svízelné bylo a je vyrovnávání se s vlastní minulostí, a to na příkladu země a národa, jež jsou tolik podobné nám samým.

Na tomto pozadí je asi třeba chápat rakouské vnímání Třetího muže, jeho až magickou, pro nezasvěceného pozorovatele, nepochopitelnou auru. Třetí muž je objektivně vzato nanejvýše povedeným filmem noir (i když někteří kritici jej z tohoto žánru vyřazují). Z horní vrstvy holywoodského průměru (jedná se o britsko-americkou koprodukci Alexandra Kordy a Davida O. Selznicka) ho do zlatého fondu vytahuje především expresionistická kamera Roberta Kraskera (dostal za ni po právu cenu Americké filmové akademie), ambivalentní figury z pera Grahama Greena (autora původního scénáře), sugestivní soundtrack Antona Karase, vídeňského kavárenského muzikanta, geniálního hráče na citeru, kterého režisér filmu potkal náhodou v hospodě při obhlížení lokací pro film. A Orson Welles, totiž tajemný „třetí muž“, který v tom filmu vlastně skoro nehraje.

Jeho první výstup se odehraje až po hodině, přičemž následují už jen dvě – tři scény s jeho postavou. To, co je ovšem na filmu fascinující a mnohem hůře popsatelné, je jeho atmosféra, kterou podstatným způsobem tvoří Vídeň. Vídeňské ulice, náměstí, vše zpola v ruinách, Ruské kolo v Prátru (kde se odehrává klíčová scéna filmu) a především vídeňská kanalizace, kde film vrcholí ve velkém finále pronásledování.

Děj filmu se odehrává v bezprostředně poválečné Vídni rozdělené do zón spravovaných jednotlivými spojeneckými armádami, plné dezorientovaných navrátilců z války, uprchlíků, šíbrů, špiónů a nejrůznějších rytířů štěstěny, to vše doplněné o bezprostřední hrozbu pádu železné opony. Totální mravní, hodnotová a světonázorová nejistota a vakuum, do nichž rakouskou společnost uvrhl konec války, jako by se až nepříjemně přesně odrážely v postavách filmu: Každá z nich je vystavena zkoušce morální volby a volby loajalit, přičemž žádná z těchto voleb není dobrovolná a žádná nepřináší uspokojení a smír.

I potrestání (smrt) zloducha má v tomto příběhu zcela nejednoznačné vyznění – jedná se totiž nakonec o jeho vlastní volbu, uskutečněnou někým jiným. Šťastný konec tento příběh nemá – nejpřitažlivější postava je mrtva, možnosti volby jsou pro všechny ostatní vyčerpány. Jejich cesty se rozcházejí bez rozhřešení v hlavní aleji Vídeňského centrálního hřbitova. Karasova citera doprovází toto mlčenlivé loučení naříkavě řezavou melodií hlavního hudebního motivu filmu.

Užít si Třetího muže na velkém plátně není problém. Stačí zajet do Vídně. V některém místním kině se bude určitě večer promítat. A potom je možné zajít do některého z muzeí Třetího muže (opravdu mají celou řadu velmi zajímavých exponátů) nebo objednat některou z mnoha turistických procházek s průvodcem „po stopách Třetího muže“ – i když pozor, do kanalizace smíte z bezpečnostních důvodů pouze v rámci prohlídek organizovaných Vídeňským městským úřadem, oddělení KanalWien.

Bude to Vídeň, jak ji neznáte.