Evropská armáda nikdy nevznikne
TÝDENÍK ECHO
5
V Evropské unii již desítky let periodicky zaznívají slova o evropské armádě. Za její zárodky jsou vydávány iniciativy jako třeba společná francouzsko-německá brigáda anebo tzv. EU battlegroups. Ty ale mají omezené použití a obrana zůstává doménou jednotlivých států, maximálně je předmětem mezivládní spolupráce. Atlanticisté se vždy obávali, že kroky k evropské armádě by jen odčerpávaly zdroje NATO, a viděli v nich pokus o přetržení transatlantické vazby. Nový americký prezident Donald Trump dával najevo, že nepovažuje NATO pro Ameriku za výhodné. Co to může pro evropskou obranu znamenat?
Do diskusního Salonu Týdeníku Echo přišli diskutovat místopředseda TOP 09, poslanec Marek Ženíšek, europoslanec za KDU-ČSL Tomáš Zdechovský a politický ředitel ministerstva obrany Jan Jireš.
Co to vlastně znamená, evropská armáda?
Ženíšek: Nezaznamenal jsem nikoho, kdo by uměl definovat, co tou evropskou armádou míní. Někteří naopak začínají couvat, že nemysleli přímo armádu, ale koordinaci obrany jako celku atd. Jsem rád, protože začínat mluvit o evropské armádě znamená začínat od konce. Kdokoli s tím v minulosti přišel, nikdy neměl za hlavní cíl posílit obranyschopnost Evropy, ale třeba vymanění se z vlivu USA. Kdo by tomu vlastně velel? Komise? Europarlament? Jednotlivé vlády? Nemyslím, že by to bylo nějak akceschopné. A pak si myslím, že to spadne pod stůl kvůli detailu, že třeba Francouzi nebo Němci nebudou akceptovat, že angličtina by měla být velící jazyk kvůli Irům. Ve chvíli, kdy členské země NATO nesplňují závazek vydávat dvě procenta HDP na obranu, to považuji za nebezpečné. Nejprve je třeba daleko intenzivněji dobudovat naše armády, kde tomu tak ještě není – což je náš případ –, tím pádem neoslabit NATO. Pak teprve se lze ptát, zdali jsme využili všechny možnosti, které Lisabonská smlouva dává, zda jsme naplnili projekty, které jsme si sami schválili, čili jak to, že nefungují battlegroups a ostatní věci. I na příkladu V4 vidíme, že ty čtyři země se neumí dohodnout na společných nákupech, takže by to sotva teď hned fungovalo v rámci sedmadvacítky.
Jireš: Můžeme budovat nějaké prvky, které posílí obranyschopnost obrany EU, sníží tu stoprocentní závislost na USA, ale nebudou znamenat vytvoření armády. Ten pojem je neuchopitelný, může mít spoustu významů. Pokud má znamenat skutečně jednotný ozbrojený sbor EU, nikoli nějakou koordinovanou složeninu ozbrojených sil členských států, tak nikdy nic takového nevznikne. V moderní době je armáda atributem suverénního státu. V rámci toho státu musí existovat instituce, které dávají zadání, zajistí zdroje a následně ty síly kontroluje, jestli třeba netvoří ohrožení pro demokratický systém. Takže by nejdříve musely být vytvořeny příslušné evropské federální instituce, jež by plnily úkoly, které dnes dělá každý suverénní demokratický stát. Řekl bych, že nikdo, kdo ten pojem kdy použil, to takto úplně nemyslel. Dnes po brexitu asi nejsme v Evropě v atmosféře, která by svědčila vytváření nových institucí a posunování integrace na federální úroveň. Na druhém konci významového spektra je, že ten výraz lidé použijí jako metaforu. Chtějí tím jen podpořit prohloubení evropské obranné spolupráce mezi suverénními státy nebo tím myslí nějaké dílčí kooperativní nástroje.
Zdechovský: Instituce jako Frontex a Europol fungují na principu, že země tam dodají své lidi, plus ta instituce má nějakých 500 zaměstnanců. Neexistuje žádná společná pohraniční stráž. Nemyslím, že by někdo chtěl evropské ministerstvo obrany. Ta federální myšlenka, která vznikla v 50. letech, dnes už neexistuje.
Takže evropskou armádu jako instituci, které bychom jednou cele svěřili svou obranu a jejíž vojáci by přísahali věrnost EU, nevidíte jako skutečnou za našich životů?
Ženíšek: Asi nikdo z nás nezpochybňuje, že se musí posílit evropský pilíř NATO. To se nevylučuje. Zajímavý je argument, že všechny státy EU nejsou členy NATO, takže nemůžeme obranu nechat na NATO. Na konci loňského roku tady byl předseda švédského parlamentu a vyjadřoval se jako velký odpůrce evropské armády. Říkal: Jestli si myslíte, že neutrální Švédsko touží po tom, aby vznikla nějaká duplicita vůči NATO, velmi se mýlíte.
Co vlastně znamená neutralita několika evropských zemí z hlediska obranné spolupráce?
Jireš: Jsou čtyři státy EU, které se tradičně definují jako neutrální: Švédsko, Finsko, Irsko a Rakousko. Ale mezi nimi jsou už dnes poměrně značné rozdíly. Irsko a Rakousko se nadále považují za neutrální země a s tímto konceptem pracují. Odmítají posun EU směrem k obranné alianci. Zejména Irové. Pro ně je to prostě „no go“. Finové a Švédové tyto skrupule nemají, ten termín už ani nemají rádi. Rozvíjejí velmi úzkou spolupráci s NATO, v zásadě dělají s NATO úplně všechno kromě formálních garancí podle článku V. Švédsko považuje bilaterální vztahy s USA za klíčový kámen své bezpečnostní politiky. Nechtějí, aby v rámci EU vznikala nějaká duplicitní struktura, která by alianci vyprazdňovala nebo podkopávala.
Zdechovský: Švédsko a Finsko podepsaly před dvěma lety dohodu o úzké vzájemné zbrojní spolupráci. To je představa řady států, že při nákupu velkých věcí lze spolupracovat. Kritika od Trumpa a dalších amerických politiků je zcela oprávněná. My jsme potřebné kapacity nebudovali, poměrně dlouho jsme žili v ovzduší, že nám nic nehrozí, a teprve anexe Krymu ukázala, že válka bude jiná, než se celou dobu říkalo, a že armády malých členských států NATO na tenhle typ války vůbec nejsou připraveny.
Ženíšek: Evropa má dohromady víc vojáků než USA, ale k čemu to je, když vám chybí politická vůle je použít? I kdybychom měli dobře vyzbrojenou a vycvičenou evropskou armádu, politická síla a vůle tu pořád není.
Jireš: V posledních několika letech se pohybujeme ve zhoršeném a zhoršujícím se bezpečnostním prostředí. Uvědomujeme si – my Evropané –, že potřebujeme vybudovat větší obranné a bezpečnostní kapacity. Ty jsou a budou v 99 procentech národní, ať už v alianci, nebo v EU. Takže se bavíme, jak přimět sami sebe, abychom investovali víc do obrany. Bavíme se o nástrojích, jak motivovat státy, jak zařídit synergie, abychom i s tím málem udělali větší dojem. Ale vždy jde o koordinaci národních kapacit, vždy to bude na národní úrovni. Takže jestli v alianci existuje a bude, i s příchodem nové americké administrativy, „peer pressure“, kolektivní tlak, aby všichni dávali nejméně dvě procenta na obranu, tak je to jeden příklad, kdy se tu kooperativní strukturu snažíme použít, abychom motivovali země budovat větší obranné kapacity. Má to dva účely: aby Evropa zvýšila míru strategické autonomie vůči sousedním regionům v oblasti zvládání krizí. To ale přece víme už od nástupu Obamy, že Američané nebudou mít zájem tahat za Evropu horké kaštany z ohně v případě místních konfliktů v sousedství Evropy, jejichž zvládnutí je důležité pro evropskou bezpečnost, ale nikoli nutně pro americkou. Takže EU musí mít rozumné nástroje, aby mohla hrát roli bezpečnostního aktéra. Zadruhé, můžeme použít obrannou spolupráci jako nástroj posilování evropského pilíře NATO.
