Umí Miloš Zeman, mistr trollingu, jezdit na kole?

Co jsme vlastně teď, chvíli před evropskými volbami a deset let od našeho vstupu do EU, schopni říct o bilanci našeho členství v EU? Jsou naše politické elity schopny dodat nějaký originální obsah špičkově obsazené konferenci na toto téma, jež proběhla v pátek na Hradě?

Projev Miloše Zemana byl ve srovnání s následujícími vystoupeními předsedy Europarlamentu Schulze a premiéra Sobotky asi pětkrát zajímavější. Schulz promluvil rozšafně a bezobsažně na téma „Všichni jsme Evropané: historie špatně, současnost dobře“; Sobotka překročil hranice přihlášení se k obecným klišé jedenkrát, výzvou ke společnému postupu vůči daňovým rájů, což je zejména pro levicového politika jistě smysluplná evropská agenda, ale to je trochu málo.

Nepřestat šlapat, jinak se spadne

Ze Zemanova projevu si můžeme odnést čtyři poznatky: 1. Zeman asi neumí jezdit na kole. 2. Zeman je důchodce. 3. Zeman je jestřáb. 4. Zeman je mistrem toho, čemu se na internetu říká trolling – tedy že někdo něco říká jen a pouze kvůli tomu, aby někoho jiného vytočil.

Zeman použil svého času často opakovanou, dnes již velmi omšelou metaforu o evropské integraci jako jízdě na kole, při níž se nesmí přestat šlapat, jinak člověk spadne. Zdá se, že Zeman, o němž jsme se loni dozvěděli, že neví, co to je kámen-nůžky-papír, neumí ani jezdit na kole. Jak známo, brzdění a sesedání je neméně podstatnou součástí umění jízdy na kole než šlapání.

Jak strávila Unie většinu jednadvacátého století? Nejdříve prosazováním euroústavy. Poté, co byla odmítnuta v referendech ve dvou zakládajících zemích, pak vnucením euroústavy přejmenované na Lisabonskou smlouvu občanům proti jejich vůli. Načež přišla ekonomická krize a ukázalo se, že spousta energie a politického násilí byla vyplýtvána na projekt, jenž byl vzhledem ke skutečným problémům Unie zcela irelevantní, a že další dlouhodobý unijní projekt, jednotná měna, je nebezpečné monstrum. Není na čase přestat na chvíli šlapat, použít brzdu, opřít se nohou o zem a porozhlédnout se, zda jsme náhodou nezabloudili a kam vlastně chceme dojet?

Mimo evropskou většinu

„Je krásné, že máme ministra zahraničí EU a já se vás zeptám. Proč nemáme evropského ministra obrany, proč nemáme evropského ministra financí a další ministry tohoto typu?“ otázal se Zeman. Pro odpověď není třeba chodit daleko: protože se některé členské země, ač nominálně členové „tvrdého integračního jádra“, vzdát vlastní politiky v těchto oblastech ani náhodou nehodlají. Abychom pochopili proč, musíme se vyvarovat klasického omylu: předpokladu, že více evropské politiky by znamenalo, že Evropa bude konečně moci dělat to, co chceme. Miloš Zeman by například zjistil, že důsledkem společné obrany a společnější zahraniční politiky by byla politika ještě vzdálenější některým jeho názorům. Ať už jde o postoj k Ukrajině a Rusku, o němž víc níže, k terorismu či k Izraeli, ocitl by se Zeman mimo evropskou většinu.

Pod společnou fiskální politikou si Zeman představuje dluhovou brzdu. Tu Unie má, jmenuje se fiskální kompakt. V aktuální evropské diskusi znamená společná fiskální politika něco jiného: centralizované rozhodování o nemalých výdajích, pro začátek spojených zejména s regulací bankovnictví, a s tím související společné evropské dluhy. To je nutné pro fungování standardní měnové unie. Ale Německo si to nepřeje, protože se obává, že by na tom prodělávalo – což je pravděpodobné, například některé státy měnové unie jménem USA taky doplácejí na jiné. Ale evropské země dokazují činy, že si takovou unii nepřejí, a Zeman jako prezident státu, na který by v hypotetické fiskální unii Německo prozatím doplácelo, to nemá šanci prosadit.

Skandinávie už není, co bývala

Zeman závěrem vyjádřil „subjektivní“ naději, že se Unie jako celek stane jedním velkým skandinávským sociálním státem. Náhoda tomu chtěla, že ten den ratingová agentura Standard & Poor’s snížila výhled ratingu Finska ze stabilního na negativní, což znamená, že je pravděpodobnost jedna ku třem, že Finsko během následujících dvou let přijde o nejvyšší rating AAA. V eurozóně by tak zůstalo s AAA ratingem jen Německo a Lucembursko. A skandinávský sociální stát už není, co býval, a kdoví, čím bude. Daňová kvóta ve Švédsku poklesla z 51,5 procenta HDP v roce 2000 na 44,3 procent v roce 2011, čímž se přiblížila na dohled Německa v roce 2000 (41,3 procenta). Co bylo včera skandinávské, je dnes neskandinávské. Co bude skandinávské zítra?

Ale možná si Zeman toto všechno uvědomuje a jde o mistrovský trolling – Zeman ví, jak spolehlivě na jeho eurofederalistické a skandinávské záliby někteří lidé reagují.

Odstrašit a zastrašit

Takže konečně k Ukrajině, kde, domnívám se, Zeman netrolloval. Popsal přesvědčivě nebezpečí řetězové reakce, jež by mohla nastat v případě, že by Rusové pokračovali v destabilizování a obsazování území dál na západ. Evropa a USA zatím reagovaly sankcemi a signalizují, že jsou připraveny je posílit.

„Jsem proti blokádám, jsem proti sankcím a jsem proti embargům, protože mě inspiruje případ Kuby, kde tyto nástroje byly používány čtyřicet let a výsledkem bylo, že Fidel Castro byl čtyřicet let kubánským prezidentem,“ řekl k tomu Zeman. Ten, kdo nežije jen v minulosti, se může stejně tak inspirovat současnými sankcemi proti Íránu. Poté, co se USA a EU dokázaly shodnout na opravdu tvrdém bojkotu íránského bankovnictví a ropy, srazily sankce za dva roky tamní HDP o šest procent a přivedly Írán k jednacímu stolu. Ale budiž, to je Zemanova preference.

Místo toho doporučuje „deterrence“ (nejčastější překlad je „odstrašení“, Zemanovo „zastrašení“ je určitě zemanovštější). Již dřív mluvil o tom, že v případě ruského vpádu na Ukrajinu by tam měla preventivně vstoupit vojska NATO. Způsobů, jak dát Rusku najevo odhodlanost se bránit, je víc. Co takhle vypovědět závazek, že na území nových členských zemí nebudou natrvalo umístěna alianční vojska? Rovinaté baltské země jsou obtížně bránitelné, ruské jednotky by se přes ně mohly přehnat za den. Co tam umístit zařízení schopné odpalovat jaderné zbraně srovnatelné s tím ruským v Kaliningradu? Důležité je dát najevo, že se budeme řídit vlastním zhodnocením bezpečnostních hrozeb, a ne obavou, jak na to zareaguje ruská demagogická rétorika.

Tady mám ale spíš než na trolling podezření na něco jiného. Prosazení deterrence podle Zemanových představ je vysoce nepravděpodobné. Zostřené sankce pak budou druhou nejlepší možností připadající v úvahu, přičemž ani na ně nemají některé evropské země velký apetit. A Zeman už řekl, že je nepodporuje. Co zbude pak? Nemůže náhodou jeho na první pohled jestřábí postoj vést k úplně jiným důsledkům?