Hokejová horečka na druhé straně planety
Česko žije hokejem a tak inspirován na dálku internetovým zpravodajstvím se v jihoamerické Limě o víkendu také vydávám na ledovou plochu. V peruánské metropoli je celá jedna a vstup na ní stojí v přepočtu 180 Kč na půlhodiny včetně půjčení bruslí s přezkovým zapínáním a ochranné helmy.
Na začátek – poté, co podepíšeme prohlášení, že za případné úrazy nebudeme od provozovatelů požadovat žádné odškodné - dostaneme na suchu instrukce, jak se vlastně bruslí. Důležitý je příkaz, že každý má jezdit sám za sebe a nesnažit se nikomu pomáhat.
Má to logiku. Peruánci znají led pouze v podobě kostek na chlazení jejich limonády, takže rodiče jsou na bruslích stejní začátečníci jako jejich potomci, kteří je sem vytáhli kvůli obří popularitě pohádky Ledové království od společnosti Walt Disney. Po obvodu celého mantinelu jsou připevněna madla, kterých se dvacítka Limanů neodvažuje pustit. Pokud přeci jen i tak někdo spadne, pomáhá mu na nohy jeden z organizátorů.
Jako člověku, který v Česku spadá do škatulky „sotva se udrží na bruslích“, mi tak hned naskakuje sebevědomí, když kolem těch klopýtajících zoufalců suverénně kroužím. Ale radši se moc nerozjíždím.
Led je v důsledku tropických teplot prohnutý jako sinusoida. V prohlubních se tvoří tůňky vody. Jinde se boulí hrbolky od toho, jak se vypařená voda sráží na plachtě nad plochou a po kapkách zase padá na led, ke kterému rychle přimrzá. Kluziště není ovál, ale obdélník. Navíc s jedním zubem. Při stavění tohoto (jazykem sportovních komentátorů) svatostánku konstruktéři zapomněli na jednu lampu, takže bylo v zájmu veřejného osvětlení nutné mantinel trochu vykousnout.
Je jasné, že zahajovat v takovém místě konverzaci na téma, zda na mistrovství světa patří do branky českého týmu Pavelec nebo Salák, je čirá marnost. Vždyť většina Peruánců ani neví, že nějaký lední hokej existuje. A o tom, že se v Praze a Ostravě právě koná šampionát ve sportu, který se na špičkové úrovni hraje v osmičce zemích, nemají potomci Inků, kteří si na přírodní sníh mohou sáhnout až v nadmořské výšce 5000 metrů, přirozeně nejmenší tušení.
Aby ne, když o mnohem větší akci, jíž byla zimní olympiáda v Soči, se dozvěděli až ve chvílích, kdy internetový vyhledávač Google podle svého zvyku začal písmenům v názvu navlékat lyže a přilby. V novinách se o sportovní megaudálosti, která kvůli Putinovým velmocenským ambicím měla výrazný politický přesah, psalo jen velice okrajově. Na obrazovce se přenosům věnovala je latinskoamerická pobočka sportovní televize ESPN, jejíž moderátoři většinu času trávili tím, že vysvětlovali pravidla sportů, mezi nimiž rychle přepínali. Hokej mezi nimi měl spíše postavení Popelky. Pro aktuální mistrovství světa, jež je proti olympiádě druhořadou záležitostí, zodpovědní lidé při sestavování programu žádný prostor nenašli.
Byť Robert Záruba a další sporťáci mluví o tom, jak naši plejeři šíří ve světě dobré jméno České republiky, je to jen chiméra. V Peru jsou Jágr, Voráček či Hertl stejně neznámými veličinami jako jsou pro našince ti nejlepší světoví baseballisté nebo ragbisté. Člověk ani nemusí mířit za oceán do tropů, už u sousedů v Polsku nebo Rakousku je hokej záležitostí podivínů asi jako u nás curling.
To nemění nic na tom, že Jágrovi a spol. jako všichni čeští sportovní příznivci držím palce a každý den sleduji, jak se s tlakem národa, který od nich chce doma medaili, vyrovnávají. I když se jim jako pořadatelům rozpačitý začátek turnaje podaří překonat a po finále se bude v ulicích křičet „mistři“, ve světě s výjimkou Slovenska, Ruska a Skandinávie nebude případná česká euforie nikoho zajímat.
Pokud chce Česko opravdovou globální sportovní reklamu, která zasáhne i daleké kouty planety včetně Peru, nezbývá než vyhrát mistrovství světa ve fotbale. A nebo uspořádat olympiádu - tu letní ovšem.
