Dnes kouříme my za vás! Houby, které nezabijí
V novinách se přepočítávají bezprizorní taveňáky a jablka, které nebude možné vyvézt do Ruska. K houbám: rostou, ale některé jsou prý jedovaté. A to se dozvídám až teď?
Právo v otvírákovém titulku bije na poplach: „Ruský zákaz dovozu potravin odneseme i my. Kdo to zaplatí?“ Odvetným ruským sankcím věnuje úvodní text vydání také Mladá fronta Dnes: „Ruské sankce: zlevní jídlo a oslabí koruna“, podle deníku „vliv ruských sankcí na české firmy nebude tak velký, jak by se mohlo zdát“, podobně jako další média i MFD očekává, že zdejší trh „zaplaví jídlo“. To je pořád něco.
Podle Hospodářských novin se dost možná přestanou vymáhat drobné dluhy, na nichž dřív inkasní a advokátní agentury velmi utěšeně vydělávaly. „Může za to červencové snížení odměn pro advokáty, kteří za vymáhání dostanou méně peněz. Věřitelé dnes jen těžko shánějí někoho, komu by balíky pohledávek prodali. Některým firmám proto nezbývá než se pustit do vymáhání na vlastní pěst. A než vymáhat stokoruny vlastními silami, v mnoha případech je raději odepisují. Potvrzuje to průzkum společnosti EY mezi velkými věřiteli. ‚Ukázal, že částka, kterou se už věřitelům nevyplatí soudně vymáhat, se významně zvyšuje. Z průzkumu také jednoznačně vyplynulo, že drobné pohledávky věřitelé nebudou řešit, ale odepisovat,‘ řekl Radek Laštovička, který se v EY specializuje na poradenství ve vymáhání pro velké věřitele. (...) Velcí věřitelé jsou ve veřejných prohlášeních opatrní. ‚Vydat prohlášení, že některé dluhy nebudeme vymáhat představuje velké riziko,‘ komentuje situaci Linda Hailichová z brněnského dopravního podniku. A připouští obavy, že kvůli obtížné vymahatelnosti může klesnou motivace lidí platit pokuty a kupovat si jízdenky.“
Právo mimo jiné dohrává téma dohody o služebním zákoně. „Sen o superúředníkovi se rozplynul“. To bolí. Deník promluvil s ministrem Jiřím Dienstbierem, v interview opakuje že „za prznění zákona nechce nést odpovědnost“. Lukáš Jelínek v komentáři dohodu označuje rozvinutým klausismem „trpká nevýhra“.
MFD se na komentářových stránkách loučí s dlouholetým autorem Karlem Steigerwaldem, krátkou zdravici napsal každý ze šéfredaktorů, jež KS v redakci zažil.
Jindřich Šídlo na autorské straně v Hospodářských novinách, zdá se, používá ironii. Nebezpečné. V souvislosti s diskutovaným zákazem kouření v restauracích publikuje „Další výzvu k ochraně svobody“. „Až si budeme na podzim tohoto roku připomínat 25. výročí listopadových událostí roku 1989, povšimněme si prosím na archivních záběrech, že kouření bylo v oněch slavných dnech považováno za zcela běžnou společenskou normu. Od té doby jsme bohužel přes relativní úspěchy v našem boji museli přijmout nemalá omezení. Represivní opatření opatření státu nás přinutilo vzdát se například ve školách, školkách, vlacích, divadlech, kinech, letadlech a dokonce zdravotnických zařízeních, kde se přitom dříve či později scházejí stejní lidé jako v restauračních zařízeních. Není náhodou, že pokusy o zákaz kouření následují bezprostředně po úspěšné likvidaci dalších výdobytků našeho polistopadového vývoje, na které se závistí – a nebojme se říci přímo s úžasem – hleděla skoro celá Evropa. Pokus o likvidaci anonymních akcií, chystaný návrh zákona, podle nějž by měl majetek odpovídat výši příjmů, v některých případech dokonce těch zdaněných... (...) Děkujeme všem za podporu a zůstáváme s heslem: ‚Dnes kouříme my za vás, zítra vy za nás.‘“ Já vím. Legrace. Ale stejně mi to připomnělo opojný moment z návštěvy Londýna v létě toho roku 1989. Cigareta za čelním sklem druhého patra doubledeckeru. Dal jsem si ji v den, kdy byla v Polsku jmenovaná vláda Solidarity. A je pravda, že mi přišlo, že spolu ty dvě události nějak vnitřně souvisejí.
Právo má na první straně skvělou radu: „Psí srst nevyhazujte. Nechte si z ní uplést svetřík.“ Dělá je prý paní Skupníková z Příbora na Novojičínsku. „Na jeden svetr potřebuji tak kilo a půl srsti. Z jaké je to rasy až tolik nezáleží, ale podmínkou je, že srst musí být vyčesaná, nikoliv ostříhaná.“ Ach jo. A já po přečtení toho slibného titulku uvažoval o zakoupení mašinky a loupeživých nočních výpravách ve stopách v místě mého bydliště tak početných pánů a dam, s naprostou samozřejmostí přesvědčených o tom, že se celý svět musí přizpůsobovat potřebám a náladám jejich čtyřnohého tamtoho. Koukali by.
V magazínu LN rozhovor s toxikologem Jaroslavem Klánem. Řeč je o houbách. „Je jedno pravidlo, které pochopí i člověk s IQ 70. Totiž vzít houbu, a zespodu se podívat, jestli má... (...) Lidé tomu říkají všelijak. Lupenům se říká chladič nebo čárky. A trubičkám zase molitan. Takže má-li houba zespodu ‚molitan‘, i když i mezi takovými jsou jedovaté, neohrozí vás na zdraví nebo dokonce životě. Pak přijde druhý krok, totiž že si z houby ukousneme. Hořkou vyhodíme, ostatní musíme dobře tepelně zpracovat. – protože jsme taky mohli najít modráka, hřiba satana nebo koloděje, které chutnají sice dobře, ale když se nedostatečně uvaří, je ta otrava dost nepříjemná. Satanům se lidově říká bliják, zvracíte po nich třeba sedm hodin v kuse. Je to divočina, ale nezahubí vás to.“ Sedm hodin „divočiny“. Co tě nezabije, to tě posílí, říká se. Mně tenhle slogan ale vždycky přišel trochu mimo.
