Emigranti z 1968: ‚Tolik nám toho nehrozilo. A pomohli nám.‘

Když 21. srpna 1968 vjely do Prahy sovětské tanky, Jiří Hora a všichni jeho kolegové z Ústavu organické chemie a biochemie vyšli do ulic. „V laboratoři zůstal jen jeden člověk, nebožtík Antonín Holý, a dál nerušeně bádal. Jeho objevy dodnes ústav financují,“ usmívá se Jiří Hora. Tehdy třiatřicetiletý chemik a jeho manželka Eva se během několika dnů rozhodli, že co nejrychleji zmizí ze země.

Jejich malý syn těsně před odjezdem onemocněl, musel dostávat penicilinové injekce, cestu za svobodou ale odkládat nechtěli. Obávali se, že stát brzy hranice zavře – a to se také zanedlouho stalo. Když dojeli i s ampulkami penicilinu v zavazadle do Lince, zavolali vzdálenému příbuznému, který tam žil. „Vidím to jako dnes. Byla už noc, pršelo, strýček nám ale do telefonu nadiktoval adresu Červeného kříže a poslal nás tam. Uložili nás do nějaké tělocvičny plné Čechoslováků, na podlaze jsme tam strávili noc a já ji probrečela,“ vypráví Eva Horová.

Po několika týdnech se na Horovy usmálo štěstí. Doputoval k nim dopis z londýnské univerzity, kde se Jiří Hora před časem ucházel o místo, a rodina se přestěhovala do Británie. Po dalším roce a půl přišla nabídka z firmy Unilever z Nizozemska a Horovi přesídlili tam. „Když dnes čtu nenávistné diskuse o uprchlících, dokáže mě to pořádně vytočit. V lidech podle mě pořád přetrvává něco z té normalizační mentality: ať se stará každý sám o sebe,“ říká Eva Horová. „Vždyť těm lidem nejde nepomoct. Jde jim o život. Nám, když jsme utíkali, toho zas tolik nehrozilo. Jen jsme nechtěli, aby naše děti říkaly něco jiného doma a něco jiného ve škole. A přesto nám venku pomohli,“ dodává.

Celý článek najdete v aktuálním vydání Týdeníku Echo.