Evropu obchází strašidlo sociálky…

O případu odebírání dětí v Norsku už jsem napsal více článků. Dostal jsem už řadu mailů od lidí, kteří se problematikou zabývají déle než já a v nich i odkazy na řadu dalších případů.

Nejedná se totiž pouze o norský problém, ale na případy podobné jako vejce vejci těm norským lze bohužel narazit i v dalších západních zemích. Vedle Norska bývá často zmiňována Velká Británie, na kterou bych se chtěl zaměřit podrobněji.

Dlouho tabuizované téma

I ve Velké Británii bylo bezdůvodné odebírání dětí dlouho tabuizovaným tématem, jak o tom svědčí i následující případ. Před více než dvěma roky odpověděl premiér David Cameron na dotaz jednoho z voličů týkající se sociálky následujícím způsobem: K pochybení prý dochází v této oblasti „pouze zřídka.“ Samozřejmě šlo jen o bláhové mínění ministerského předsedy.

Na chování britské sociálky si měla tehdy stěžovat i slovenská vláda. Není divu, podle odhadů se na podzim roku 2012 mělo jednat o 30 případů zabavených slovenských dětí. Jen si představte 30 případů á la Eva Michaláková. A protože se častou obětí sociálky stávají lidé indického původu, a proto se ozvala se i Indie. Více o tom zde. Koneckonců Indie se dokázala zastat i vlastních dětí v Norsku a vrátit je zpět do jejich domoviny.

V Indii dokonce vznikla v roce 2012 petice komisi OSN pro lidská práva kvůli případům z Norska, ale i Švédska, Velké Británie a americkém státě New Jersey proti zabavování dětí. Iniciátorkou je indická právnička Suranya Aiyar. Petice uvádí několik důvodů své kritiky: Nejzávažnější z nich je takový, že k zabavení dítěte stačí jen opravdu málo. Případy odebrání provází absence férového a nezávislého slyšení, důkazy jsou založené na nepodložených domněnkách a spekulacích a často ani není k dispozici tlumočník. To jsou pouze některé výtky, uvedené ve zmíněném v textu petice.

Stačí vágní posudky

Vraťme se ale zpátky k už zmiňované Velké Británii. Od roku 2008 naopak počet dětí odebíraných kvůli sexuálnímu zneužívání poklesl. Naproti tomu čím dál častěji bývají uváděny velmi nekonkrétní důvody jako „emocionální zneužívání.“ Co má tento pojem znamenat? Každý si ho nejspíše může vysvětlovat po svém. Jisté je, že sociálka a soudy považují „emocionální zneužívání za pádný důvod k odebrání dětí. Obvinění vznesená na stranu rodičů bývají většinou vágní a špatně dokazatelné a založené na dojmu. Stačí pouze přesvědčení sociálních pracovníků, že dětem hrozí „emocionální újma.“

Sociální systém ve Velké Británii chobotnici. Když vás chytí, těžko pak můžete uniknout z jejich chapadel. Odeberou vám děti, pár „odborníků“ z řad psychologů, napíše vágní posudky. Mimochodem, kdyby nebylo psaní posudků, přišli by dotyční odborníci o významnou část svých příjmů. Rodiče často ani nemohou podat žádné námitky vůči soudu a soudy rozhodují podle věcí z doslechu. Jak je něco takového vůbec možné ve Velké Británii, zemi s několikasetletou tradicí demokracie a vlády práva?

Je také dobré dodat, že děti vyrůstající v pěstounských rodinách mohou fyzické a psychické týrání prožít daleko spíše než ve svých původních rodinách. A původní rodiče? Ti mohou potkávat děti pouze na střežených „kontaktních setkáních“, která mohou být ukončena kdykoli, kdy rodiče projeví náklonnosti k dítěti či když se dítě odváží zeptat rodičů, co se vlastně stalo. Zkrátka Norsko jako přes kopírák, otázkou je, kdo přišel s uvedenými metodami jako první.

Britská a norská sociálka si mohou podat ruku

Christopher Booker, autor článku věnovanému této problematice, z něhož jsem vycházel, píše i o tom, jaké výsledky „ochrana dětí“ britskou sociálkou přináší: Podle statistik 50 % prostitutek prošla sociálkou, stejně jako 80 % prodejců časopisu „Big Issue“ (jakási britská obdoba Nového prostoru), dále potom polovina delikventů a čtvrtina vězněných. To jen tak mimochodem. Lidé z britské sociálky si s norskými kolegy mohou podat ruku.

Stejný autor píše o matce, která spadla z okna, protože se měla „v opilosti pokusit o sebevraždu.“ Ve skutečnosti šlo ale o nešťastnou náhodu. Nic více, jak také uznalo všichni, kteří měli tehdy co dočinění s nehodou. Podle obvinění měla být totiž alkoholička a závislačka na kokainu, jenomže testy prokázaly opak. Odvolání ale nic nezmohla, takže matku nejspíše čekala už jen hodinová „goodbye session“ s dcerou, kterou už nejspíše neuvidí.

Ano, i takové praktiky jsou přítomné dokonce v demokratických zemích. Flagrantní porušování lidských práv tak obrovského rozsahu je ostudou a černou skvrnou na reputaci všech vyspělých evropských zemí, jichž se problém týká. Je velká škoda, že lidem, kteří na případy upozorňovali, nebyla dlouho věnována větší pozornost.

Jak je vidět, situace je ještě horší, než se někteří domnívali, protože by bylo nespravedlivé házet veškerou špínu jenom na Norsko. Boj s touto zvůlí je třeba dotáhnout až do konce. Považuji za děsivé, když země vydávané za vzor svobodné a demokratické společnosti selhávají ve zdánlivé banalitě, jakou je výchova dětí.