Evropský démos, který neexistuje

Neexistuje evropský démos – tato věta možná někomu připadá jako iritující pokus konzervativních euroskeptiků schovat se za nesrozumitelné cizí slovo a nemuset už dál vysvětlovat, co proti té Evropě pořád mají. Než abychom se ponořili do politologické debaty, zkusme se podívat na znázornění této věty v praxi. Deník Wall Street Journal přinesl na svém webu přehlednou grafiku, jak vypadají preference před volbami do Evropského parlamentu ve všech členských zemích Unie. Přičemž je rozdělil nikoli podle skutečně kandidujících stran v jednotlivých zemích, ale podle frakcí v Evropském parlamentu. Připojil i barevně kódovanou mapu EU, která se vypadá podobně jako kartografická znázornění volebních výsledků jež známe i u nás.

To první, čeho si člověk všimne, je to, jak se preference v jednotlivých zemích liší. Grafy v některých zemích jsou plné barvy, která se v projekci celkového rozdělení křesel v europarlamentu vyskytuje velmi málo a v některých zemích vůbec ne. Což by ještě nebylo tak zvláštní; i u nás jsou třeba lidovci tradičně omezeni na své regionální bašty. Jenže to druhé, na co člověk narazí, je, že ty strany převážně nezná. Troufám si říci, že průměrně zorientovaný volič identifikuje jen evropské socialisty a EPP, evropské lidovce. Ale jak se Sjednocená evropská levice – nordičtí zelení liší od Zelených/Evropské svobodné aliance, a jaký je rozdíl mezi Evropskými konzervativci a reformisty a Evropou svobody a demokracie, to už je oříšek. V jednom z těch uskupení jsou naši komunisté a v druhém ODS, ale v kterém? Nejsme ovšem zdaleka jediná země, v níž se strany, jež jsou doma pilíři politické scény, ocitají v nečitelných panevropských uskupeních.

V očích pozorovatelů evropské politiky se tématem letošních voleb do europarlamentu stal možný nástup populistických antievropských stran spojených se jmény Nigela Farage v Británii, Marine Le Penové ve Francii a Geerta Wilderse v Holandsku. Ty jsou na grafu Wall Street Jounral, vzhledem k tomu, že dosud v europarlamentu zastoupeny nebyly, započítány do šedé zóny neafiliovaných stran. Jejich zastoupení může podle volebního modelu stoupnout z dosavadních 33 křesel na celých 99. Hypotetický mezinárodní čtenář by se mohl chtít podívat, jak se toto schéma, jež si identifikoval jako smysl letošních voleb, projevuje v jednotlivých evropských zemích. Jenže jak zapadáme do tohoto schématu, o němž lze říci, že dává smysl letošním eurovolbám, my. A usoudil by, že ČR patří k zemím, v nichž wildersovsko-lepenovská vlna zafungovala nejvíc.

Jenže to by se mýlil, protože do té šedé zóny v případě ČR spadlo hnutí ANO – prostě proto, že zatím v europarlamentě nebylo. A v případě, že by tvůrci grafu vzali na vědomí informaci, že Pavel Telička zařídil oťukávání Andreje Babiše s evropskou frakcí ALDI, stál by naopak čtenář před hádankou, kde se v ČR náhle vzalo dosud nepřítomné nadšení pro liberalismus Co všechno by ještě vyčetl chybně? Usoudil by z propadu Evropských reformistů, že eurorealismus nezabírá, nevěda nic o Nečasovi a Nagyové? V podstatě by přečetl chybně všechno – tak jako našinec může třeba kroutit hlavou nad tím, že v Řecku jsou nejsilnějším blokem komunisté. Jenže to nejsou žádní Grebeníčkovci, vede je charismatický radikál Tsipras, zatímco dříve nejsilnější levicovou stranu PASOK, patřící mezi evropské socialisty, ekonomická krize vymazala z politické mapy. Všechny tyto podivnosti mají jednotnou příčinu: ty volby jsou evropské jen podle jména; hlasuje se v nich v intencích domácí politiky. Naše země je krystalickým příkladem: ve volebním modelu vede strana, která vede v domácích průzkumech, ačkoli žádný evropský program nemá. Říká jen, že nás musejí v Bruselu reprezentovat profíci a že si čeští zemědělci zaslouží víc. Což beze zbytku a bez urážky naplňuje pojem antipolitiky.

Takhle prostě nevypadá politický proces, v němž by lid-suverén dával svým zástupcům mandát k vytváření pravidel a institucí, jež pak bude ochoten poslouchat. Vedle všech těchto rozdílů nelze opomenout ještě jeden, a tím je volební účast. V grafice jsou uvedeny údaje z minulých voleb v roce 2009 a sahají od 90,7 % v Lucembursku po 19,6 % na Slovensku. To je rozdíl, jaký mezi jednotlivými regiony našeho ani žádného jiného státu nenajdeme, a sám o sobě představuje takové rozdíly v reprezentativnosti voleb, pojetí politické participace i vlastně i samotné podstaty politiky, že by sám o sobě opravňoval k tvrzení, že neexistuje evropský démos.

To je samozřejmě přesně to, co představitelé evropského establishmentu nechtějí slyšet. Zpravidla se tomuto pojmu vyhýbají, i když právě včera předseda evropských lidovců EPP Joseph Daul vydal prohlášení, v němž uvedl: „Poprvé zakládáme skutečný evropský démos.“ Měl na mysli atrakci, již letos zorganizovaly velké frakce v europarlamentu, jež se dohodly, že budou prosazovat své „spitzenkandidaten“ - lídry, kteří by v případě vítězství měli stanout v čele Evropské komise. Kandidátem liberálů je belgický eurofederalistický veterán Guy Verhofstadt, kandidátem socialistů Němec Martin Schulz, známý se svých potyček s Berlusconim, kandidátem lidovců je lucemburský expremiér Jean-Claude Juncker, jehož pojetí demokracie vystihuje výrok, kterým anticipoval výsledek referenda o euroústavě ve Francii v roce 2005: „Pokud zvítězí Ano, řekneme, že jdeme dál, pokud zvítězí Ne, řekneme, že pokračujeme.“

Své lídry nominovaly i další bloky. Tito lidé nyní na sociálních sítích pilně vytvářejí dojem, že jejich kampaň budí po celé Evropě zájem a nadšení. Ale sotva si lze představit, že by přijeli do Česka a předsedové našich stran by se jim postavili po bok a prezentovali by je voličům jako své vůdce v Evropě. Pořádají i společné debaty, největší, za účasti čtyř kandidátů, se uskutečnila 28. dubna. Byla demonstrací toho, že tito lidé mluví jen sami mezi sebou. Zaprvé se odehrávala v angličtině, jazyce, který na úrovni potřebné ke sledování takové diskuse ovládá jen nereprezentativní menšina voličů. A zadruhé při všech rozdílech politických barev patřili všichni řečníci k jediné politické frakci: frakci prosazující další přenášení pravomocí do Bruselu. A to je frakce, jež dnes v žádné evropské zemi nemá většinu.