Prezidentská standarta jako brzda pokroku

Prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček není zrovna ten typ autority, na jejíž vyjádření by jeden čekal, aby mu pak mohl přizpůsobit svůj názor, věda, že na Ovčáčkově straně se z principu mýlit nemůže. Skoro by se dalo říct, že to je naopak. O to překvapivější je, když nastane určitá míra shody. Umělecká skupina Ztohoven před časem vyměnila prezidentskou standartu na Hradě za velké červené trenýrky. Teď jsou někteří její členové před soudem, protože ten prapor, který kvůli tomu svěsili, rozstříhali a kousky poslali 1152 náhodně vybraným lidem, který taky na to konto dali nějaké bitcoiny (virtuální měna)… na můj létem změklý mozek je to trochu moc složité, ale můžete to nastudovat na jejich internetových stránkách. Nicméně. Pan Ovčáček o rozstříhání praporu řekl, že to je „prasárna“. A já jeho odsudek vlastně sdílím, jakkoliv bych pro počin Ztohoven použil jiný výraz, nikoliv z útlocitnosti, ale v zájmu přesnosti. Prasárna je projevem charakteru. V tomhle případě šlo ale spíš o prachobyčejnou pitomost, možná posílenou steroidy. Nemyslím tím ale, že by měla být nutně postihována soudem.

Rozstříhání standarty bylo součástí projektu Decentralizace moci, který má ilustrovat, že zdrojem moci jsou lidé a ta moc by jim byla měla být navrácena, což má symbolizovat skupinou provedená „decentralizace post-monarchistického symbolu centralizované moci“, nesená vírou v to, že „živel nových peer-to-peer technologií (čili přímé, anonymní propojení „sdílejícího“ a „stahujícího“), umožňuje každému začít znovu, nacházet nový prostor a stavět na vlastních schopnostech a jedinečnosti. Nejen proto má potenciál zvrátit dnešní způsob distribuce bohatství, která je pokřivena mafiánským spojením korporátního businessu a státní moci.“

Ten projekt vychází z utopické představy (spíš ale nesené individualistickým přesvědčením než tím obvyklejším kolektivistickým), představy nezadržitelného pokroku, který lidstvo přivede k tomu, aby odhodilo všechnu tu starou veteš, konečně a pořádně rozvinulo svůj potenciál. Aféra s prezidentskou standartou ale přichází v zajímavém kontextu, který – jakkoliv sama o sobě není nijak významná – docela výstižně ilustruje. V čase, kdy se ta „stará veteš“ ukazuje jako překvapivě životaschopná, snad i potřebná.

Prezidentská standarta není osobní vlajka jednoho člověka, měla by něco symbolizovat, něco snad většího než je jedinec v budově úřadu, nad nímž vlaje. A taky něčeho většího než jsou ti lidé, kteří mají být a jsou zdrojem jeho moci, něčeho, co je spojuje, ne se všemi lidmi na celém světě, ale s ostatními občany jednoho malého státu. Prezident může být všelijaký a ten lid taky, existuje ale ještě něco navíc, co tomu všemu dává hlubší smysl. Může představovat nebezpečný anachronismus pro stoupence pokroku jako svým způsobem nadosobního, nezastavitelného historického procesu, který směřuje k určenému cíli – pro někoho to může být univerzální společenství lidí, stejně solidárních s kýmkoliv jiným na planetě bez ohledu na všechny rozdílnosti. Pro jiného třeba lidstvo ne jako společenství ale množství plně suverénních jednotlivců, nad něž nedohlíží žádná vyšší moc. Pro ně, je standarta nebo vůbec vlajka překážkou, symbolem toho starého, co rozděluje jedny proti druhým. A v minulosti to tak jistě často bylo, často tomu tak je, asi i bude.

Píše se, že na západě dochází k revoltě proti globalizovaným elitám, ekonomickým i společenským či kulturním, jejími nositeli jsou přitom často lidé, o něž se opírala dřívější pokrokářská hnutí, ti, kteří „mohou ztratit jen své okovy“, dnes jako kdyby se bránili tomu být osvobozeni v lepších zítřcích. Reakce na to vzedmutí jsou často až nepřípadně prudké. Některé lamentace po oznámení výsledků referenda o brexitu to dokládaly víc než výstižně. Americký liberální publicista Damon Linker to vysvětluje tím, že současný vývoj jako kdyby popíral základní článek víry v pokrok. Proto to vzrušení. „Ale co když vítězství progresivismu není vůbec nevyhnutelné? Co když lidé budou mít vždycky přirozený sklon milovat ty své – sebe, svoje rodiny, svoje sousedy členy jejich církví, spoluobčany, jejich zemi – víc než budou milovat nikam nezakořeněné abstraktní lidstvo? V tom případě by ignorování anebo dokonce očerňování té lásky provokovalo mezi lidmi obranný hněv a v důsledku by ji jen posílilo.“ Dost možná, že vlna právě takového hněvu se na Západě právě zvedá, je vidět v Británii, ve stoupající podpoře antiestablishmentových stran v různých zemích, úspěchu kandidatury Donalda Trumpa. Skutečně ale nesdílím optimismus těch, kdo v tom vidí jakousi zdravou korekci – moudrý lid napravuje poblázněnost elit. Lid není nadaný nějakou vrozenou kolektivní moudrostí. Ta nová hněvivá hnutí nepředstavují nějaký návrat k dávným tradicím, světu jak byl za starých zlatých časů (jež zas až tak zlaté nebyly). Spíš jenom vyplňují prázdno, které tu po nich bylo a vyplňují ho vskutku ledasčím. Pokud elity, stávající i budoucí, chtějí ten hněv nějak neutralizovat nebo aspoň udržet v přijatelných mezích, měly by si „staré veteše“ spíš hledět, než ji spěšně odhazovat. Jinak zjistí, že zas až tak stará není a že se ujímá moci s mladistvou a nebezpečnou energií.