Limity lenosti Miloše Zemana

Český prezident není, pokud jde o pravomoci, příliš silná figura. Kromě jmenování členů vlády jsou těmi nejzásadnějšími role vrchního velitele armády, zcela autonomní výběr členů Bankovní rady České národní banky a Senátem schvalovaný výběr ústavních soudců.

Na naplnění funkce velitele armády zatím naštěstí nedošlo a doufejme, že ani nedojde. Zbývajících dvou pravomocí se Miloš Zeman fakticky vzdal tím, že je delegoval na dva muže, které si vybral do čela těchto institucí. Na Jiřího Rusnoka a Pavla Rychetského. Návrhy na obsazení klíčových institucí prováděl rutinně tak, jak mu je oba pánové přinášeli. O personáliích do centrální banky ani Ústavního soudu se ve srovnání s časy Zemanových předchůdců Václava Klause a Václava Havla nevedla téměř žádná veřejná debata. Nevybíral Zeman, ale Rychetský a Rusnok. Zemanovi centrální bankéři i ústavní soudci jsou veřejnosti podstatně méně známými figurami, než byli ti Havlovi nebo Klausovi.

Dá se to samozřejmě vysvětlit tím, že jsou to méně výrazné osobnosti, než kdysi byl Vojtěch Cepl, Eliška Wagnerová, Michaela Erbenová nebo Miroslav Singer. Jenže oni byli výrazní nejen díky svým osobnostem, ale i díky tomu, že se o obsazování obou institucí vedla živá debata, která se místy dostávala až na hranu ústavních sporů. Když se v listopadu 2000 Václav Havel rozhodl jmenovat guvernérem centrální banky Zdeňka Tůmu, tehdejší ministerský předseda Miloš Zeman, kterému se prezidentova nominace hodně nelíbila, rozjel debatu o tom, že prezident potřebuje ke jmenování guvernéra kontrasignaci premiéra. Tento názor tehdy veřejně tlumočil vicepremiér pro legislativu Pavel Rychetský, dnešní předseda Ústavního soudu.

Václavu Klausovi zase Senát čas od času za velké mediální pozornosti vetoval jeho nominanty na ústavní soudce.

To všechno je pryč. O Rychetského a Rusnokových nominantech do klíčových institucí se téměř nemluví. Ani o tom, jak prezident republiky své klíčové pravomoci fakticky outsourcoval. Dával druhým moc, protože ji neměl chuť a vůli sám vykonávat.

To ale zjevně dosáhlo svého limitu. V rachotu panoptika kolem neudělení státního vyznamenání strýci ministra kultury Daniela Hermana úplně zapadly zásadní věci. Nejen to, že se z Daniela Křetínského stal díky ovládnutí Energetického a průmyslového holdingu druhý nejbohatší Čech s majetkem víc než dvakrát převyšujícím bohatství Andreje Babiše. Zapadl i lehký rétorický konflikt mezi Pavlem Rychetským a prezidentem a prohlášení předsedy Ústavního soudu, jak bere zpět svá slova, že funkci, do níž byl znovu jmenován v roce 2013, předčasně, s ohledem na věk, opustí už do konce roku 2017.

Pokud by svůj původní slib dodržel, Miloš Zeman by měl ještě ve svém současném mandátu příležitost jmenovat nového předsedu Ústavního soudu. Když Pavel Rychetský svůj mandát dokončí, připadne ta volba až na nového prezidenta, který vzejde z volby začátkem roku 2018.

Rychetský netrpí přehnanou loajalitou k těm, kdo ho do funkce jmenovali. Své o tom ví Václav Klaus. A teď se pustil i do Zemana, kvůli jeho chování v nedávném čínském příběhu. Své setrvání v čele soudu ale zdůvodňuje tím, že se naskytla šance, aby se stal předsedou Konference ústavních soudců, sdružující soudy ze 42 zemí. Tu může zastávat akční, nikoliv emeritní předseda. Mezinárodní angažmá by mělo začít až v roce 2018.

Rychetského setrvání má ale také pragmatičtější vysvětlení. Šéfové nejvyšších soudů si zvykli na to, že Miloš Zeman tyto instituce obsazuje podle jejich představ. Proto očekávali, že Rychetského by po předčasném ústupu nahradil současný předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa, kterému končí mandát v roce 2018.

Jenže tento scénář přestal být za Zemanova úřadování reálný. Prezidentovi se nelíbila některá rozhodnutí Baxova soudu v případech, které ho zajímaly. A moc se netajil tím, že ho zajímají.

Prezident také v rozporu s tím, jak do té doby jednal, odmítl některé adepty soudcovské elity do Ústavního soudu. Místo soudce Baxova soudu Zdeňka Kühna poslal loni do Senátu návrh na jmenování brněnského akademika Josefa Fialy, který prošel.

Rychetský zjevně došel k názoru, že je potřeba držet důležitou pozici, protože na prezidenta přestalo být spolehnutí, že bude jmenovat podle představ soudcovské elity. I lenost vykonávat svou pravomoc a delegovat ji na jiné má zjevně své meze, když dojde na bližší zájem.