Chci jít s legionáři bojovat, prosil z lágru Beneše i Stalina

Chci jít s legionáři bojovat, prosil z lágru Beneše i StalinaFOTKY A VIDEA UVNITŘ
Při natáčení pro Paměť národa (2014) Foto: Foto: archiv Post Bellum
Příběhy 20 století

Příběhy 20. století

Petr Nosálek

Jasnou mysl a spolehlivou paměť by Michaelu Lavimu mohly závidět i mnohem mladší ročníky. Svůj příběh vypráví v izraelském Aškelonu, kde žije už přes půl století, velmi dobrou češtinou. Když to situace vyžaduje, bez potíží přejde do rodné maďarštiny nebo jidiš, ukrajinštiny, hebrejštiny, němčiny i angličtiny. Jména válečných spolubojovníků a velitelů i s jejich tehdejšími hodnostmi sype z rukávu a připojuje názvy míst a přesná data událostí, které poznamenaly jeho život.

Vzpomínání na válečné hrůzy a smrt blízkých lidí však doktora Laviho vyčerpává tak, že si po hodině rozhovoru s omluvami vyžádá pauzu na odpočinek a před mikrofon se nakonec už nevrátí. Cena toho, co stihl sdělit, se poměřuje i jeho věkem – v době natáčení mu bylo rovných sto let.

Nagydobrony, Groys Dobron, Velká Dobroň

Michael Lavi pochází z chudého kraje, který se rozkládá v nejjižnějším cípu Podkarpatské Rusi mezi řekami Tisou a Latoricou. Jeho rodnou Velkou Dobroní se v minulém století několikrát převalily dějiny. Když tu 17. prosince 1913 přišel na svět, byla obec součástí Rakouska-Uherska. Mezi válkami připadla Československu, v listopadu 1938 ji anektovalo Maďarsko, po druhé světové válce se ocitla v Sovětském svazu a dnes patří Ukrajině.

Jedno se ale ve Velké Dobroni za ta léta nezměnilo: od nepaměti tu bylo slyšet hlavně maďarštinu, k níž se i v současnosti hlásí kolem 90 procent z 5500 místních obyvatel.

Michael Lavi se narodil jako Alexander Lebovič do židovské rodiny, která se v Dobroni usadila nejspíš už na začátku 19. století a jazykově se asimilovala. „Doma se mluvilo maďarsky,“ potvrzuje pamětník. „Jidiš byla pro nás děti ‚svátečním‘ jazykem. Uměli jsme ho jen trochu a mluvili jsme jím jen tehdy, když to po nás chtěli rodiče.“

Otec Michaela Laviho začínal jako rolník. Za první světové války v rakousko-uherské armádě pochytil od ruských zajatců leccos z jejich znalostí lesního hospodářství a doma se pak staral i o místní lesy. Kromě toho ve Velké Dobroni provozoval krčmu. Matka měla na starosti sedm dětí – čtyři dcery a tři syny. „Byli jsme skromná, bohuvěrná venkovská rodina, která byla připoutaná k té troše půdy, na které hospodařila,“ shrnuje pamětník.

Medicinae universae candidatus

Michael, tehdy ještě Alexander, v obci vychodil maďarskou základní školu a po maturitě na maďarském gymnáziu v Berehově začal roku 1934 studovat na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. „Za semestr se tehdy platilo 200 korun a rok bydlení na kolejích stál čtyři stovky. A když jste se dobře učili a dělali jste zkoušky v termínu, tak jste neplatili nic. Já jsem byl od kolejného osvobozen po celou dobu studia,“ doplňuje.

Slibnou životní dráhu Alexandra Leboviče zatarasila mnichovská dohoda. Krátce po jejím podpisu musel stejně jako většina studentů z okupovaných československých území univerzitu opustit. Měl za sebou už devět semestrů a byl by rád dostudoval. Zkoušel to na lékařské fakultě v Budapešti, ale tam ho jako Žida odmítli. A na studium ve Švýcarsku neměl dost peněz. Vrátil se tedy do rodné obce, kde pracoval na hospodářství svých rodičů, a po maďarské okupaci Podkarpatské Rusi ho zaměstnal přítel z Mukačeva v obchodě s radiotechnikou.

V Mukačevu měl Alexander také dívku, s kterou se poznal už v roce 1933 na skautském táboře sionistického hnutí Hašomer Kadima. Jmenovala se Zuzana Jakubovičová, pocházela z místní židovské rodiny a později se stala učitelkou češtiny, ukrajinštiny a maďarštiny. V lednu 1940 se s ní Alexander oženil a téhož roku se jim narodil syn.

Nahoru dolů

Rodinného života si však mladí manželé příliš neužili. Koncem října 1940 Alexandra totiž povolali k vojenské službě v maďarské armádě. Z pracovního tábora v Mukačevu putoval se skupinou asi dvou set židovských rekrutů do Velkého Varadína, kde stavěli silnice. O půl roku později se mohl na pár měsíců vrátit do Velké Dobroně, ale v září dostal další povolávací rozkaz, tentokrát do Košic. „Bylo to up and down,“ pomáhá si Michael Lavi při vyprávění angličtinou. „Šest měsíců, pak tři měsíce (vojenské služby), než mě v roce 1942 poslali do Polska a odtud v civilních šatech na stalingradskou frontu. Měl jsem jen odznak Žida odvedeného na nucené práce.“

Příběhy 20. století

Michael Lavi vyprávěl své celoživotní vzpomínky dokumentaristům z neziskové organizace Post Bellum. Tato organizace sesbírala už tisíce osudů a zpřístupňuje je na portále Paměť národa. Z této úctyhodné sbírky vznikají rozhlasové dokumenty „Příběhy 20. století“, které vysílá Radiožurnál v sobotu v 21h a Český rozhlas Plus v neděli ve 20h.

Post Bellum se na veřejnost obrací s prosbou, aby pomohla najít další zajímavé pamětníky a tuto neziskovou organizaci podpořili. Hlavním zdrojem financování Paměti národa jsou sponzorské dary a Klub přátel Paměti národa.

Dne 25. prosince 1942 Alexander Lebovič dorazil se skupinou židovských rekrutů na místo vzdálené asi devět kilometrů od sovětských bojových linií. Společně s dalšími sedmi muži se přihlásil na nošení munice do palebných postavení. Jeden z četníků ho však ještě předtím doporučil jako pomocníka k maďarskému vojenskému lékaři. Nejspíš mu tím zachránil život, protože z Židů, kteří se přihlásili na nošení střeliva, téměř nikdo nepřežil. „Bylo nás tam celkem asi osmdesát a do 12. ledna 1943 deset lidí padlo. Fronta byla úzká, zákopy od sebe dělily nějaké tři metry. Po dělostřelecké přípravě se všude rozléhalo ruské ‚Urá! Urá!‘ Maďaři utekli a v bunkru nás zůstalo asi dvacet. Počkali jsme dvě nebo tři hodiny. Pak jsme zavolali ruského vojáka a ten nás odvedl do zajetí. Byl to nejhezčí den mého života,“ vzpomíná doktor Lavi na chvíle, kdy přežil válečná jatka u Stalingradu.

S ostatními zajatci pak pochodoval do Davydovky, kde v areálu místního kolchozu Sověti shromažďovali desetitisíce německých vojáků a jejich spojenců z celé Evropy. V táboře panovaly otřesné podmínky. Vězňové, z nichž mnozí přicházeli se zraněními a těžkými omrzlinami, trpěli hladem a nemocemi. K jídlu zpočátku dostávali kašovitou šlichtu a později ani tu ne. Bez lékařské pomoci jich denně umíraly stovky. To nejhorší však teprve mělo přijít.

„Najednou se mrtvoly objevovaly všude,“ popisuje Michael Lavi, který byl po příchodu do Davydovky jmenován hlavním lékařem. „Vypukla tam epidemie skvrnitého tyfu, ale my jsme nevěděli, na co ti lidé umírají. Země byla zmrzlá, takže je ani nemohli pohřbít. Všude kolem se válely hromady mrtvol, byl na to strašný pohled.“ Nákaze neunikli ani táboroví zdravotníci včetně Alexandra, který se uzdravil jen díky péči dvou židovských lékařek.

Prošel pak dalšími zajateckými tábory a znovu v nich uplatňoval své zdravotnické znalosti. V Krasnogorsku napadl kvůli antisemitské poznámce německého zajatce, který ve skladu vydával oblečení a boty, a za trest pak strávil konec léta 1943 na nucených pracích v lese a kolchozním hospodářství. Mezi trestanci se měl kupodivu mnohem lépe než v lágru, protože ho jako lékaře nenechali fyzicky pracovat a díky splněným normám měli lepší stravu než ostatní zajatci.

Mezi zemí a nebem

Mladý židovský zdravotník z Podkarpatské Rusi se od prvních dnů v zajetí domáhal vstupu do „československé legie“. Tak nazýval československou zahraniční jednotku v Sovětském svazu, protože neznal její přesné označení. Už při prvním, celonočním výslechu poprosil, aby mu přinesli tužku a papír, a sepsal žádost. „Jmenuji se MUC Alexander Lebovič a chci jít bojovat,“ stálo česky na dvou špinavých útržcích, které adresoval exilové vládě prezidenta Edvarda Beneše a sovětskému vůdci Josifu Stalinovi.

Naivně si myslel, že jeho dopisy budou okamžitě doručeny železniční poštou a on za pár dní oblékne uniformu československého zahraničního vojska. Jeden z těch dvou cárů papíru sice nakonec přistál na stole velitele československé vojenské mise v Moskvě plukovníka Heliodora Píky, ale trvalo řadu měsíců, než byla žádost vyřízena. Ze zajateckého lágru se Alexander Lebovič dostal až v září 1943 a po několika dnech jízdy vlakem se ocitl na velitelství 1. československé samostatné brigády v Novochopersku.

Tam se setkal s řadou svých známých z Podkarpatské Rusi. Patřil k nim i později neblaze proslulý komunistický prokurátor Karel Vaš, kterého dobře znal z Užhorodu. „Tehdy to byl ještě slušný člověk,“ poznamenává Michael Lavi. „Dal mi deset rublů a jeho žena Boženka, která byla spolužačkou mojí Zuzanky, mi taky přinesla nějaké peníze a cigarety.“

Alexandra Leboviče zařadili k 2. dělostřeleckému pluku a znovu z něj udělali lékaře. Stejně jako v zajateckých táborech nikoho nezajímalo, že studium medicíny nestihl dokončit. S československou jednotkou se pak zúčastnil dalšího tažení směrem na východ. „Byl jsem u Kyjeva, byl jsem na Dukle, jako lékař dělostřeleckého pluku a ženijního praporu jsem se zúčastnil všech bojů,“ vzpomíná Michael Lavi. V bitvě o Bílou Cerekev byl raněn, ale v lazaretu usiloval o co nejrychlejší návrat na frontu. „Nechtěl jsem zůstávat vzadu. Nikoho jsem neměl, byl jsem mezi zemí a nebem. Neměl jsem ke komu jít, neměl jsem komu psát.“

Shledání

O svých blízkých Alexander dlouho neměl žádné zprávy. Nevěděl o koncentračních táborech, kterým on sám unikl jen proto, že ho osud zavál na frontu. Tušil ale, že Židy na Podkarpatské Rusi nečekalo nic dobrého. Když se během bojů na Dukle svěřil svému veliteli, že neví, co je s jeho rodinou, dostal auto s řidičem, který ho zavezl domů. Tak teprve v prosinci 1944 zjistil, co jeho příbuzní prožili.

Celou rodinu deportovali do Osvětimi, kde skoro všichni zahynuli – Alexandrova matka, všechny sestry, švagři, švagrová i jejich děti. Nevrátil se ani jeho malý syn. Přežili jen oba bratři a manželka Zuzana, které se pak podařilo ve Slezsku uprchnout z pochodu smrti. „Ukryla se na německém hospodářství v prasečím chlívku,“ dodává Michael Lavi po odmlce, v níž přemáhá dojetí ze vzpomínek na nejtěžší chvíle svého života. „Když ji tam našli a chtěli ji vyhodit, slíbila, že jim pomůže, až přijdou Rusové. Tak ji tam nechali a ještě jí přinesli nějaká jablka.“

Na ošetřovně v Katovicích se Zuzana Lebovičová od vojáků dověděla, že její manžel došel s československou jednotkou na východní Slovensko, a když se po dvou týdnech dala trochu dohromady, vydala se ho hledat. „Posílali ji od jedné jednotky ke druhé, ale na ošetřovnách žádného Leboviče neznali, protože já jsem byl neustále v poli,“ vysvětluje pamětník. „Našla mě až po dvou dnech.“

Manželka pak vyfasovala vojenské šaty a zůstala u Alexandrovy jednotky, která v posledních dnech války rychle postupovala přes Vsetín až do Prahy. V hlavním městě, kam dorazili 9. května 1945, se pak Lebovičovi na čas usadili. O bydlení se postarala prakticky založená a podnikavá Zuzana: chodila po ulicích a vyptávala se, až narazila na svého známého, lékárníka z Užhorodu, a ten jí výměnou za její uniformu dohodil byt po Němcích.

V nové vlasti

V Praze se Alexander Lebovič snažil co nejdříve dokončit přerušené studium medicíny. Promoval už v roce 1946 a chtěl se věnovat internímu lékařství. V tomto oboru by se ale nevyhnul nočním službám a nemohl by být doma s manželkou, která po návratu z koncentračního tábora až do své smrti v roce 1993 trpěla úzkostnými stavy a depresemi. Proto se nakonec rozhodl pro dermatologii. Stal se vojákem z povolání a po absolvování kurzu pro důstojníky lékařské služby získal hodnost štábního kapitána.

Od konce roku 1947 se Lebovičovi z rozhlasu dovídali o plánu na vytvoření židovského státu a rozhodli se, že pojedou pomáhat při jeho budování. „Před válkou jsem byl jako skaut členem sionistické mládeže, pak jsem bojoval za Československo a teď jsem chtěl něco udělat i pro vznikající Izrael,“ vysvětluje Michael Lavi své pohnutky. Na Blízký východ odjel jako příslušník československé brigády a myslel si, že se po splnění mise vrátí. Jeho žena ale už nechtěla žít v místech spojených s přízraky holocaustu, a když za ním přijela i s jejich malou dcerou, usadili se v Izraeli natrvalo.

„Svlékl jsem uniformu plukovníka československého vojska a stal se poručíkem izraelské armády,“ usmívá se Michael Lavi. V nové vlasti a pod novým jménem pracoval až do roku 1960 jako lékař u letectva. Po odchodu do civilu se s rodinou přestěhoval do Aškelonu, kde pomáhal zakládat novou nemocnici. Jako organizační pracovník si prohloubil znalosti systému veřejného zdravotnictví na studijním pobytu ve Spojených státech a když se vrátil, byl jmenován ředitelem nemocnice. V této funkci pak působil až do svého odchodu na odpočinek.

Pohyblivou vertikálou svého dlouhého, více než stoletého života doktor Michael Lavi mnohokrát naplnil slova izraelského krále Šalomouna: „Nebo ač sedmkrát padá spravedlivý, však zase povstává.“

(podle nahrávky, kterou pořídil Hynek Moravec, zpracoval Petr Nosálek)

Židé v československé zahraniční armádě

Životní příběh Michaela Laviho dokazuje, že Židé nebyli za druhé světové války jen oběťmi koncentračních táborů. Mnozí z nich bojovali proti nacistickému Německu se zbraní v ruce. Českoslovenští Židé se hlásili do zahraniční armády na Východě i na Západě a prošli nejvýznamnějšími bitvami – u Tobruku, Sokolova, Dukly nebo Dunquerque.

Odhad podílu židovských vojáků v československém vojsku:
Sovětský svaz (1942) – 35 %
Velká Británie (1943) – 32 %
Střední východ – 50 %

Určit skutečný podíl Židů v československé exilové armádě je nemožné, neboť řada z nich se ke svému židovství nehlásila. Jisté ale je, že podíl Židů v československé zahraniční armádě byl po celou dobu války o mnoho vyšší, než by odpovídalo jejich zastoupení v populaci předválečného Československa.

Zdánlivou nesrovnalost lze snadno vysvětlit výrazným podílem Židů mezi uprchlíky. Většina z nich přišla přes Polsko do Francie, Velké Británie nebo do Sovětského svazu. Mnoho vojáků pocházelo také z řad československých Židů, kteří se buď z přesvědčení, nebo z obav před pronásledováním vystěhovali do Palestiny.

Další z „Příběhů 20. století“ bude na webu ECHO24.cz publikován v sobotu 7. listopadu

Čtěte také předchozí díly:

‚Pohřběte je na cestě. Aby po nich lidi šlapali‘

‚Komunisti s váma měli zatočit!‘ píší vězněným synům statkáře

Jedna schůzka a dopis. Přeražená čelist a mladí v kriminále

Související články