Nebýt synů kardinála, Wojtyla nemusel být svatý a my neměli svobodu

Události, které vedly v druhé polovině roku 1989 ke změnám režimů ve východní Evropě (a v konečném důsledku i k rozpadu sajuzu) měly několik na sobě ne zcela závislých dřívějších příčin. Zde krátce některé z nich.

Začněme v samotné „říši zla“, jak první stát dělníků a rolníků nazval Ronald Reagan: Důležitým milníkem jistě bylo vítězství reformátora Gorbačova nad leningradským jestřábem Romanovem (sic) při volbě nového generálního tajemníka ÚVKS(b) v březnu 1985. 
Tato volba následovala po třech relativně  krátce po sobě jdoucích úmrtích přestárlých dřívějších předsedů Brežněva,  Andropova a Černěnka v letech 1982, 1984 a 1985 Následovala Gorbačovova tichá revoluce, zvaná též perestrojka.

Srpen a září 1989 byly ve znamení východoněmeckých turistů, snažících se dostat do západní části své domoviny. Pražská ambasáda SRN ve Vlašské ulici a železná opona mezi Maďarskem a Rakouskem se (po menších či větších komplikacích) ukázaly propustnými.

Velkým milníkem byly již několik let předtím události v polském Gdaňsku, jejichž výsledkem bylo v roce 1980 založení nezávislých odborů Solidarita, vedených elektromontérem Lechem Walesou. Pro komunistický režim něco naprosto protisystémového. K vyhlášení výjimečného stavu generálem Jaruzelským o rok později proto došlo v kontextu mocenské situace v regionu zcela zákonitě – alternativou mohla být pouze sovětská intervence, která by vzhledem k polské mentalitě a staletí trvajícím rozporům mezi oběma národy mohla skončit pouze rozsáhlým krveprolitím. Solidarita pak byla obnovena v dubnu 1989 po rozhovorech u kulatého stolu, které již byly předzvěstí změn, které region očekával zejména v důsledku toho, že z Kremlu již zdaleka nevál tak studený vítr.

Že Solidarita mohla v roce 1980 vůbec vzniknout, bylo ve značné míře důsledkem konkláve konaného v září/říjnu 1978. Konalo se - neobvykle – ani ne dva měsíce po stejné události. V srpnu 1978 byl totiž papežem zvolen benátský patriarcha kardinál Albino Luciani, který ale zemřel pouhých 33 dnů po uvedení do úřadu. No, a kardinálové se museli sejít opět. Zatímco kardinál Luciani byl v srpnu zvolen během necelých 24 hodin, rýsovalo se tentokrát velmi obtížné rozhodnutí. Bylo to důsledkem patové situace mezi tábory příznivců obou italských kandidátů, kardinálů Siriho (Janov) a Benelliho (Florencie).

Po řadě bezvýsledných hlasování se proto začala prosazovat myšlenka, zvolit papežem kandidáta neitalského původu. Jednou z možných osobností byl vídeňský kardinál Franz König. Ten ovšem na kandidaturu nepomýšlel a začal prosazoval do té doby nepříliš známého krakovského arcibiskupa Karola Wojtylu. Počet Wojtylovych příznivců začal rychle stoupat a již 16. října dosáhl na potřebnou dvoutřetinovou většinu hlasů.

Zajímavé na celém dění je, že hlavní příčinou neambicióznosti kardinála Königa bylo pravděpodobně to, že se nechtěl objevit na papežském stolci jako otec dvou synů. Tato skutečnost byla v Rakousku a v církevních kruzích sice známá, nikdo se nad tím ale příliš nepozastavoval, kardinál byl příliš významnou osobností.

Celá záležitost by mohla být i podnětem k zamyšlení nad skutečnou potřebou celibátu v katolické církvi (i tam ale celibát neplatí pro nižší klérus řeckokatolické odnože, která také podléhá pravomoci Vatikánu). Ne každý se s problematikou dovede vypořádat stejně statečně, jak to před lety učinil dnešní ministr kultury.

Zvolení Poláka papežem určitě významně ovlivnilo politické poměry ve východní Evropě a tak za naši dnešní svobodu nepřímo vděčíme i synům pana kardinála.