Předběhne Čína s novou stíhačkou Rusy?
Na konci roku 2015 se objevily fotografie dalšího exempláře čínské stíhačky 5. generace J-20. Množí se zprávy, že už se rozbíhá zaváděcí sériová produkce. V tom případě by Čína znatelně předběhla Rusko, jehož program stíhačky PAK FA naráží na technické i časové problémy. To by mohlo hodně zamíchat kartami, s nimiž se hraje na světovém trhu se zbraněmi, ale otázkou je, zda již Čína takové úrovně skutečně dosáhla.
Studenou válku charakterizoval mj. postupný pokles počtu zemí, jež byly samostatně schopny vyvíjet a vyrábět špičkové stíhačky. Nakonec se tato elitní skupina smrsknula jen na pár států, jelikož finanční i technologická náročnost projektu stíhacího letadla je prostě enormní. Dnešní situace ale začíná vypadat stále více odlišně, protože k USA, Rusku, Číně a západoevropským velmocím se přidávají zejména asijské státy. Kromě čínských letadel tak na trh patrně zamíří i nové typy z Indie, Japonska, Jižní Koreje či Turecka.
USA samozřejmě nadále zůstávají silným hráčem, potíž je ovšem v tom, že pořád nabízejí jen modernizované stroje z 80. let, a sice typy F-15 Eagle, F-16 Fighting Falcon a F/A-18 Hornet. Zcela jistě nejde o špatné stíhačky a zcela jistě mají potenciál, ale bohužel se už nesporně blíží k limitu svých možností. Ozbrojené síly USA a vybraných států NATO mají spoléhat zejména na nový letoun F-35 Lightning II, který se však stále potýká s problémy a podle mnoha kritiků půjde ve finále o předražený a málo efektivní kompromis.
V poslední době se ale znovu mluví i o možnosti, že by USA mohly obnovit produkci letounů F-22 Raptor a že by je mohly exportovat nejbližším spojencům, především Izraeli, Austrálii či Japonsku. F-22 je dnes každopádně nejlepším stíhacím letounem na světě a zůstane jím patrně ještě řadu let. Naopak F-35, i kdyby překonal všechny své potíže, něčím podobným z podstaty být nemůže, neboť k tomu ani nebyl navrhován.
Navíc se nedá očekávat, že se F-35 stane podobným bestsellerem, jakým byl svého času F-16, jehož nástupcem vlastně F-35 je. „Citlivé“ (a tudíž pro export jen vybraným zemím povolené) technologie i vysoká cena už samy o sobě vyřazují velký počet případných zájemců. Tím, kdo se raduje z potíží Američanů, je především Švédsko, jelikož jeho JAS-39 Gripen může rovněž z tohoto důvodu počítat s dalšími exportními zakázkami.
Předchozí švédské stíhačky nebyly zrovna komerční „trháky“, kdežto Gripenu se daří více než dobře. Zdá se, že nabízí ideální poměr výkon/cena pro státy, které byly (či jsou) provozovateli lehčích nadzvukových strojů, např. F-16, Mirage 2000 či MiG-29, nedovedou rozumně využít těžší letadla a nechtějí platit horentní sumy za F-35, ovšem současně chtějí zvolit techniku, jež zaručí kompatibilitu se západními standardy. Nehledě k tomu, že Gripen představuje skutečně kvalitní stroj se značným modernizačním potenciálem.
Úspěchy začínají sbírat i dva těžší dvoumotorové stíhací letouny evropské provenience, a sice Eurofighter Typhoon (pocházející z kooperace Velké Británie, Německa, Itálie a Španělska) a Dassault Rafale (produkt úporné francouzské snahy o nezávislost). Evropští výrobci evidentně sázejí hlavně na poptávku z arabských zemí, jejichž petrodolary umožňují financovat rozsáhlé nákupy moderní techniky. Kromě konkurence z USA se ale dá očekávat, že se do tohoto „boje o zakázky“ perspektivně zapojí další ambiciózní hráči.
Po vývozních úspěších samozřejmě velice touží Ruská federace, jež nyní (podobně jako USA) nabízí modernizované verze stíhaček MiG-29 a Su-27 z 80. let. S tím patrně souvisí i nasazení letounů Su-34 a nově také Su-35S v Sýrii, protože vedlejším motivem Kremlu může být snaha demonstrovat schopnosti těchto letadel potenciálním zákazníkům. Perspektivně by ale Rusové chtěli prorazit na trh s letounem nové generace Su-50 PAK FA.
Můžeme však jen spekulovat, kdy (případně zda vůbec) se jim to podaří, jelikož v době záletu prvního prototypu (2010) se oficiálně uvádělo, že první sériová letadla vstoupí do výzbroje již v roce 2015. To ale málokdo bral vážně a realita dnes dokazuje, že Rusko bylo tehdy nereálně optimistické. V současnosti se onen termín posunul kamsi za rok 2017, což hodně irituje Indii, která se na projektu podílí. Měla by odebírat upravenou verzi nazvanou FGFA, avšak zatím se nezdá, že by se tak mohlo stát před rokem 2020.
Ačkoliv se už ozývají i další zahraniční zájemci o novou ruskou stíhačku, jistě bude trvat ještě dlouho, než bude skutečně „volně k dispozici“. Navíc je pravděpodobné, že jejím handicapem bude vysoká cena a výkony, které budou pro řadu zemí zbytečným luxusem. Možná i proto se objevily zprávy, že společnost MiG již vyvíjí novou lehkou stíhačku coby nástupce úspěšného MiG-29. Na stejný sektor trhu ale směřuje také Čína a právě tam budou pravděpodobně mířit i exportní ambice několika dalších asijských zemí.
Čína v současné době nabízí jednomotorový stroj J-10 a velmi lehký letoun FC-1, který vznikl ve spolupráci s Pákistánem. Právě pro druhé zmíněné letadlo byly nedávno ohlášeny hned dva komerční úspěchy (a sice vývoz do Srí Lanky a Nigérie), avšak existuje zájem od řady dalších států, jelikož FC-1 byl vyvinut zejména s ohledem na nízkou cenu (v podstatě by měl nahradit MiG-21), takže může uspět u nenáročných a „chudších“ klientů. Čína ale již zkouší i dvě nové „neviditelné“ stíhačky, které hodlá také vyvážet.
Přestože větší díl zájmu přitahuje čínský těžký letoun J-20, pozornost by se měla věnovat také lehčímu stroji FC-31. Ten spadá do přibližně stejné kategorie jako F-35 a je konstruován spíše jako exportní letoun pro země, které chtějí přijatelnou kvalitu za nízkou cenu a nemohou nebo nechtějí kupovat západní stroje. Podle některých analytiků by se FC-31 mohl stát bestsellerem zejména mezi některými asijskými a arabskými zeměmi.
O slovo se však hlásí také Indie, která po velikém zpoždění zavádí do služby (a také již nabízí na trhu) domácí stíhací letoun LCA Tejas a pracuje i na vlastní „neviditelné“ stíhačce AMCA. Vlastní stíhačku KFX vyvíjí společně Jižní Korea a Indonésie, dalším hráčem má být Turecko s projektem TFX. A ještě je nutné zmínit Japonsko, kde má již brzy zahájit testy demonstrátor nové stíhačky X-2, s níž Tokio zajisté také bude chtít prorazit na světovém trhu. Připomeňme, že Japonci fakticky zrušili dlouholetý zákaz exportu zbraní.
Smělé plány asijských zemí by ale mohly narazit. V případě Číny je dobře známo, že pořád za špičkou zaostává především z hlediska motorů a radarů. To je zřejmě důvod, proč tak touží po ruských stíhačkách Su-35S, z jejichž špičkových prvků asi chce (diplomaticky řečeno) „čerpat inspiraci“. Podobně jako v případě Rusů je dost možné, že čínská očekávání jsou nerealistická a že dopracování stíhaček J-20 a FC-31 do stádia operační způsobilosti, resp. normální sériové výroby a vývozu zabere ještě poměrně dlouhou dobu.
Totéž samozřejmě platí také o dalších asijských zemích. Velkým varováním může být indický projekt stíhačky LCA Tejas, u níž se počítalo s bojeschopností v polovině 90. let, avšak reálně jí bude dosaženo (snad) až letos! Šance tohoto letadla na exportní úspěch se hodnotí jako dosti malé. Také další asijské země pro svoje letouny nebudou hledat odběratele snadno, jelikož jim prostě chybí tradiční „zóny vlivu“ se zavedenými zákazníky.
Vývoj nových stíhaček nesporně dokazuje, jak „asijští tygři“ technicky vystoupali nahoru a že se s ekonomickou silou pojí i politické a vojenské ambice. Zejména v Asii ale také platí, že se cení „zachování tváře“, a tudíž nové letouny mohou být i projevem snahy ukázat sílu možným spojencům i soupeřům. Zákony nabídky a poptávky jsou však neúprosné. Je proto takřka jisté, že některé z vyvíjených strojů na trhu neuspějí a skončí jako nákladné „pomníky“ technického pokroku, který se však nedokázal komerčně prosadit.
