Provařené dny 2: Zničen křikem oranžové královny
V sobotu večer ještě drobná promo povinnost a pak na místní poměry střídmá dávka společenského života. Čekala mě totiž ještě jedna důležitá projekce. Snímek, který vznikl v nizozemsko kostarické koprodukci. Jmenoval se Čtvrtfinále a dost mě vtáhnul, aby mě pak psychicky naprosto zdeptal, sežvejkal, vyplivl, okovanou botou po chodníku rozmazal. V narvaném baru, kde promítání probíhalo, malý kousek ode mne seděla tropická kráska věstonického typu v oranžové róbě a s velkou korunou stejné barvy na hlavě. Myslím, že byste to měli vědět.
A teď jenom krátce k tomu filmu. Doufal jsem a věřil, že se bude držet osvědčeného schématu – parta „no name“ sympaťáků ve čtvrtfinále mistrovství světa narazí na o dost silnější tým, který ji dostane pod dost silný tlak. Naši hrdinové ale zmobilizují vnitřní síly a ve chvíli, kdy to bude vypadat, že je nejhůř, zázračně udeří. A skutečně to tak dlouho vypadalo. Tlak byl. Ale taky hrdinský vzdor, nadlidský výkon kostarického brankáře (to Keylor Navas má boží ruku, jdi se vycpat, Maradono). Stoupající nervozita v obličejích nizozemských hvězd, znepokojený tón královny v oranžovém. Prodlužovalo se.
Jenomže nizozemský trenér vytáhl svůj poslední trumf. Na penalty vystřídal brankáře – poslal tam Krula. A pak se stalo... Jak to jenom popsat... Představte si scénu z Pána prstenů, kdy nazgúl zabije krále Theodena, jeho neteř Eowyn ale pozvedne meč a dá mu po čuni tak, až se zkroutí do hromádky plechu. Pěkná scéna. Jenomže v sobotu to dopadlo tak, že nazgúl Krul zabil Theodena, zabil Eowyn, zabil všechny, zničil Minas Thirit a zahájil tak dosud neskončivší éru vlády Saurona Robbena. Konec filmu. A teď domů, děti. Šup šup. No nic. Ten Krul prostě Kostariku vychytal. Oranžová královna to glosovala radostnými výkřiky, jejich zvuk mi rozdíral srdce. Co dělat v takovou chvíli? Jít spát, hledat útočiště v hájemství snu, jež se neřídí ubíjejícími zákony pravděpodobnosti. Ještě teď mě ta vzpomínka tak rozrušila, až jsem musel přerušit psaní, vyběhnout na kolonádu a dát si tam místní maróženoje. Jako... ušlo.
Ráno bylo těžké. Postavil jsem totiž před sebe těžký úkol, zvládnout odd devíti ráno dvě hodiny zpomaleného džihádu – filmu uznávaného mauretánského režiséra Aberrahmaneho Sissoka Timbuktu, který byl dost pozitivně přijatý na festivalu v Cannes. Testem férovosti názvu projde – film Timbuktu se skutečně z větší části odehrává ve městě Timbuktu, ještě přesnější jméno pro Sissokův film ale bylo Timbuktu a okolí. Proplétá se v něm několik příběhu z oblasti, která se dostala pod nadvládu islámských fundamentalistů, kteří přišli z ciziny a zavádějí v nové a kruté pořádky. Někdo se podřídí, někdo vzdoruje, portrétovaní jsou i ozbrojení vetřelci – s jasným odsudkem ale bez démonizování. Timbuktu je, řekněme, záslužný film, obrazy rozlehlé a volné polopouštní krajiny oscilují mezi působivostí a líbivostí, pár scén ve filmu je skutečně silných, z jiných ale ční snaha ilustrovat problém. Sissokův film není nějaké syrové realistické drama, jaké by se vzhledem k tématu dalo čekat. Přes mnohost postav a povahu dění, působí tiše, komorně a někdy taky dost rozvlekle. Režisér obrazy stylizuje spíš divadelně, zpoza hliněných stěn domů ve městě nezní kypící život. Lidé rozprávějí pomalu a rozvláčně a někdy navíc přes tlumočníka. Možná jen v mém případě nebyl africký čas kompatibilní s karlovarským ránem... Stejně by mě zajímalo, jestli tenhle film má diváky i mezi lidmi, o nichž vypráví nebo jestli je to čistě exportní artikl, čemuž by odpovídaly třeba do sladka europeizované domorodé hudební motivy ve zvukové stopě. Jeden na to hledí, hlava nějak bere, že sleduje zpracování jednoho z nejdůležitějších příběhů, jaké se v téhle době na světě odehrávají, a stejně se mu myšlenky vracejí k té neproměněné penaltě Bryana Ruize.
Další nedělní film byly italské Zázraky mladé režisérky Alice Rohrwacherové, ten v Cannes dostal Velkou cenu (něco jako stříbrná medaile). A mě dostal taky. Asi dost autobiografický příběh dospívající Gelsominy, která spolu s třemi sestrami žije na umbrijském venkově, rodina se živí pěstováním včel, tatínek je asi nějaký bývalý hipík, časem ale zahořklý, očekává konec světa. A ten se někde na okraji filmu taky děje, mizí svět tradičních venkovanů, nahrazuje ho turistický průmysl. Gelsomina se životnímu stylu rodiny vzpírá, ráda by asi žila normálněji, když do kraje dorazí televizní štáb, aby natáčel další díl připitomělé soutěžní show Zázraky venkova, byla by ráda, kdyby se rodina účastnila. Moc se toho ve filmu nestane, pod kůži ale zajede hluboko, zvlášť když má jeden za sebou dospívání nebo třeba je otcem dcer. Zázraky jsou film velice nespektakulární, odehrává se v až pohlednicově krásném kraji, který je ale snímán v barvách až studených a bez ohromujících celků, umělé světlo se při natáčení asi moc nepoužívalo, pokud vůbec. Hudba ve filmu téměř nezazní, Rohrwacherová jako kdyby se vzdala všech osvědčených filmařských tirků jak vyždímat z publika nějakou tu emoci. Její film ale emoci nese – tichou a silnou. Možná stesk po tom, co už není a taky mimořádný cit pro zachycení dětského prožívání i dospělého břemena zklamání, chaotického světa rodiny a vztahů lidí v ní. Na zásah na komoru pak stačí hloupý italský pop song.
Před sebou mám poslední propagační povinnost. Večírek našeho filmu. Budou tam jistě všichni, co v tomhle světě něco znamenají, a odehraje se tam mnohé, o čem by svět měl vědět. Vy o tom budete zpraveni jako první.
Čtěte také: Provařené dny 1: Bacha na oči!
