Proč nemít v Praze masopust 17. listopadu?

Maškary patří ve městech s masopustní tradicí někam mezi únor a březen. Jenže v Praze, kde taková tradice chybí, je to jedno a není nutné se tím vázat. Fašank je navíc svátek veselý, svobodný, ba sluší se při něm vyvádět. Proč ho tedy neslavit 17. listopadu?

Už pátým rokem půjdou proto středem Prahy masky a potáhnou alegorické vozy, které vnesou do slavnostně rozčílených listopadových ulic trochu ironie, recese a sarkasmu a jiného postrádaného sortimentu.

Jedná se o iniciativu studentů především uměleckých škol, kteří v září 2012 založili skupinu Fór_um „s cílem podporovat využívání satirických a divadelních prvků ve veřejném prostoru“. Za dobu své existence uspořádali řadu recesistických akcí a happeningů, organizovali například úspěšnou a originální cestovní kancelář Korupt Tour. Hlavním projektem a atrakcí je Sametové posvícení – satirický průvod občanských iniciativ, které v něm mají příležitost karnevalovým způsobem dáti najevo, oč jim jde a co je trápí a zajímá.

Tak tomu bude i letos, kdy organizátoři zvolili jako ideu poněkud enigmatické téma: „Každý v sobě živí nějaké zvíře.“ O co půjde, bude možné na vlastní oči spatřit v místech mezi Kampou, kde se průvod bude od půl třetí řadit, po Národní třídu, kde se příchod očekává asi v pět hodin. Průvod je možné pozorovat nebo se ho přímo zúčastnit – možná si i vyžádat masku: jde o zážitek zvláštního druhu.

Na nápad uspořádat k 17. listopadu průvod masek přišla před oněmi pěti či šesti lety absolventka DAMU Olga Cieslarová díky svému studijnímu pobytu v Basileji, kde léta o masopustu pořádají satirický karneval Fasnacht. Ten se jí tak zalíbil, že o tom napsala knihu a disertaci na téma Role satiry ve veřejném prostoru. V jejím úvodu vysvětluje, o co jde: „V Basileji se říká, že člověk buď Fasnacht miluje, anebo v době jejího konání odjíždí na hory. Pro ty první je Fasnacht většinou celoživotní vášní a říká se jim Aagfrässene (zažranci). Láska k Fasnacht totiž člověka posedne. A jelikož touto posedlostí trpí v Basileji kolem čtrnácti tisíc lidí, ocitá se město v oněch třech dnech opravdu vzhůru nohama. (...) Je to živý a kreativní rituál, na jehož přípravě se podílí velká část obyvatel v podstatě po celý rok. Fasnacht je gejzírem kvalitní společenské a politické satiry v míře, která v současné evropské kultuře zřejmě nemá obdoby. A zároveň je i takovou třídenní meditací celé Basileje. Je fascinující, že tento fenomén je mimo hranice Švýcarska prakticky neznámý.“