Rusko se vrhá na hypersonické útočné zbraně
1
V červenci dorazily z Ruska zajímavé zprávy o vývoji šesté generace stíhacích letounů, jež by měla zahrnovat pilotované i bezpilotní stroje. Rychlost těch druhých by se již měla pohybovat v hypersonické oblasti, což znamená přinejmenším pětinásobek rychlosti zvuku. Zprávy se na Západě setkaly se skepsí či posměchem, ale podcenit možnosti Ruska v oboru hypersonických zbraní by se mohlo ukázat jako velmi krátkozraké.
Ony informace o letadlech šesté generace publikovala společnost KRET, jež se zabývá hlavně vojenskou elektronikou, takže se (asi částečně oprávněně) objevila i hodnocení, že je to prostě projev snahy o upoutání pozornosti, aby státní rozpočet poskytl finanční injekci. Faktem je, že údajný projekt ruské hypersonické stíhačky představuje čerstvou novinku, je ovšem známo, že na jiných superrychlých zbraních se v Rusku systematicky pracuje řadu let, neboť se navazuje na programy, které pocházejí ještě z éry studené války.
SSSR investoval do zbrojení gigantické částky, které ruinovaly jeho ekonomiku, což následně hodně přispělo k pádu „říše míru a socialismu“. Nemělo by se ale zapomínat, že tyto částky se nevyhodily oknem, neboť se podařilo vytvořit široké spektrum velmi pokročilých technologií, ze kterých může současná Ruská federace čerpat. Mezi příklady se řadí laserové a mikrovlnné zbraně, kosmické bojové prostředky a v neposlední řadě právě hypersonické zbraně, jelikož ty se v Sovětském svazu vyvíjely už od počátku 70. let.
Ještě před kolapsem SSSR prodělal letové testy experimentální prostředek GELA, který podle některých zdrojů dosáhl až šestinásobku rychlosti zvuku. Na jeho základě pak měla vzniknout raketa vzduch-země Ch-90 s max. dosahem 3000 km. Pracovalo se též na kvalitativně nových hlavicích pro mezikontinentální balistické rakety, jež se po návratu do atmosféry měly změnit na jakési hypersonické manévrující „kluzáky“.
Nepočítáme-li ony zprávy o bezpilotní stíhačce, pak je známo, že v současnosti Rusko pracuje na dvou základních aplikacích hypersonické technologie. První mají být právě nová návratová tělesa pro mezikontinentální střely. Na rozdíl od běžné hlavice, jež směřuje k cíli po balistické křivce, případně i nějak manévruje, má nový prostředek (vyvíjený v rámci tzv. Projektu 4202) také nosné plochy a zřejmě i vlastní pohonný systém. Jde tedy spíše o hypersonickou křižující střelu, kterou do blízkosti cíle přepravuje balistický nosič.
Uskutečnilo se už několik testů tohoto prostředku a předpokládá se, že někdy okolo roku 2020 by se mohl objevit ve výzbroji ruských raketových vojsk. Dokonce se občas vyskytují zprávy, že nějaká počáteční varianta se již ve službě nalézá. Samozřejmě se však jedná také o výborný materiál pro propagandu, jež nikdy neopomene zdůraznit, že tato zbraň dokáže hladce prorazit jakoukoli (zvláště pak americkou) protiraketovou obranu.
Druhý směr vývoje hypersonických zbraní v Rusku představují protilodní či protizemní řízené střely s plochou dráhou letu. Rusko vlastní řadu typů nadzvukových protilodních střel, a proto lze snahu vyvinout hypersonický prostředek této kategorie (jenž má nést jméno 3M22 Cirkon) pokládat zkrátka za logický krok. Hypersonickými střelami různých druhů mají být výhledově vyzbrojeny hladinové lodě, ponorky i bombardéry.
Ruská federace ale pochopitelně není sama, kdo na hypersonických zbraních usilovně pracuje. Dalším státem je Indie, která kooperuje s Ruskem a jejíž hypersonická zbraň BrahMos II bude zřejmě derivátem typu Cirkon (podobně jako je nadzvuková střela BrahMos odvozena z ruské střely Oniks/Jachont). Největší pozornost se však věnuje Číně, kde už bylo provedeno několik zkoušek prostředku Wu-14 čili DF-ZF, jenž patrně náleží do téže kategorie jako ruský Projekt 4202, tedy mezi dálkové strategické útočné zbraně.
Samozřejmě nelze zapomenout na USA, kde má vývoj hypersonických zbraní rovněž dlouhou historii, ale Američané jim za studené války nevěnovali zdaleka tolik pozornosti. Nyní se však usilovně snaží vyvíjet a zkoušet takové prostředky, jako jsou např. typy X-41 CAV nebo X-51 WaveRider. Očekává se od nich schopnost nést konvenční i jaderné hlavice a rychlost snad až desetinásobku rychlosti zvuku, takže by po vzletu z kontinentálního území USA mohly během několika hodin zasáhnout cíl kdekoli na povrchu Země.
Několik testů amerických hypersonických zbraní ale skončilo neúspěchem a zřejmě ani čínské a ruské testy se nemohou chlubit stoprocentní úspěšností. Všechny země se totiž musí potýkat s obrovskými překážkami, jelikož hypersonická oblast rychlostí letu klade extrémní nároky na konstrukci, řízení i pohon takových zbraní. Pro představu, povrch takového létajícího tělesa se může zahřívat na teploty přesahující 3000 stupňů Celsia!
K pohonu hypersonických prostředků se pochopitelně nedají použít klasické proudové motory a nestačí ani motory náporové, jež dobře pracují při „obyčejných“ nadzvukových rychlostech. Musí se uplatnit odlišné pohonné jednotky, pro něž se používá pojem „scramjet“ (tj. náporový motor s nadzvukovým spalováním) a které potřebují také speciální paliva, která se kvůli oněm vysokým teplotám musí navíc aktivně ochlazovat.
Není tedy divu, že ambice velmocí vyvinout hypersonické zbraně narážejí na fyzikální realitu, což logicky vede k selháním a zpožděním. Přesto však tato snaha neustává, protože ačkoliv se dá kremelské propagandě vyčítat leccos, nepochybně má pravdu v tom, že proti manévrujícím hypersonickým prostředkům jsou dnešní obranné systémy bezmocné. Ozbrojené síly tedy vidí tyto zbraně jako jakési „stříbrné kulky“, které umožní získat (dočasný) náskok nad nepřítelem a jeho (zatím nedostačujícími) prostředky protiraketové obrany.
Ona slova v závorkách si zaslouží zdůraznění, jelikož kromě vývoje hypersonických útočných prostředků už se zcela logicky pracuje i na zbraních, jež by je měly zastavit. Má mezi ně patřit např. ruský raketový systém protivzdušné obrany S-500 Prometej. Hodně se ale bude spoléhat i na kvalitativně nové principy zbraní, např. lasery a railguny (tj. elektromagnetická děla). Zdá se, že možná začnou „hypersonické závody ve zbrojení“.
Navzdory potížím se totiž očekává, že během příští dekády začnou hypersonické zbraně přece jen vstupovat do arzenálů nejvyspělejších zemí světa. A pokud se ve střednědobé budoucnosti rozpoutá nějaký „klasický“ (neboli mezistátní) válečný konflikt, pak v něm zřejmě budou hrát velice důležitou roli. Známý geopolitický analytik George Friedman je dokonce řadí do trojice technologií, které budou rozhodovat příští války.
Na závěr se ještě vraťme k ruské firmě KRET a její vizi hypersonického bezpilotního letounu. Zástupce společnosti přiznal, že si je dobře vědom, že vývoj takového prostředku bude vysoce nákladný, ale dlouhodobě se vyplatí, jelikož bezpilotní bojový stroj bude chránit lidské životy. Také půjde o užitečnou investici, protože technologie, které vzniknou v takovém ambiciózním projektu, budou samy o sobě reprezentovat zásadní „přidanou hodnotu“, což koneckonců platí pro jakýkoli rozsáhlý zbrojní program v jakékoli zemi.
Ještě jednou je nutno zdůraznit, že hypersonické zbraně představují revoluční obor, v němž se musí leccos vytvářet takříkajíc „od nuly“, ale dlouhodobý přínos bude obrovský. Jde zkrátka o strategické rozhodnutí. Při investování do každého převratného vědecko-technického projektu se totiž musí uplatňovat poučka, že realistický odhad je ten, který předpokládá, že se daná věc bude táhnout mnoho let a bude stát obrovskou spoustu peněz.
