Narcista Putin. Smutné písně na obzoru!
Deníky přichystaly menší comeback Romana Janouška, na pražském pažitu budou čutat Nizozemšťané, snad budou pavučiny v rozích české svatyně uchráněny před vymetením... Snad.
Známý pražský politický podnikatel Roman Janoušek se stal protagonistou hned dvou dnešních otvíráků. Podle Lidových novin „Honba na Janouška i Rittiga pokračuje u moře“. Text referuje o tom, že místní policie na základě české žádosti prohledala Janouškovu vilu v Zadaru i Rittigovu nemovitost v Monaku. Právo zas popisuje údajné Janouškovy kontakty s místostarostou Prahy 9 Tomášem Portlíkem (ODS), jehož si měl „hýčkat“, a podle nejmenovaných detektivů s ním chystat nějaké obchody. Text je poněkud vágní, vyvolává nějaké ty předvolební asociace – ne, že by mi zrovna pro pražskou ODS nějak krvácelo srdce, ale stejně.
Petra Procházková píše v Lidových novinách o... ruské duši. Zmiňuje přednášku nedávno zemřelého básníka, překladatele a sociologa Borise Dubina, podle ní „nejzásadnější pohled do nitra ruské duše za posledních dvacet let“. Píše mimo jiné o narcistických rysech národní povahy, které „geniálně korespondují s vyhraněným narcismem ruského prezidenta Vladimira Putina. (...) Dubin k tomu poznamenává: ‚Ovšem dříve či později si i ten největší narcis musí přiznat, že kromě něj existuje ještě někdo, a ne všichni z těch ostatních tvorů jsou nutně jeho nepřáteli, zrádci či hlupáky. Jednou si to prostě budeme muset přiznat... na světě existují ještě další plnohodnotné národy, lidé, skupiny kromě nás.‘ Podle něj ale zatím narcisismus zůstává hlavní oporou státní, občanské i vojenské politiky. Právě Putin v posledních týdnech dokazuje přitažlivost postoje ‚to já jsem ten nejlepší, nejsilnější, nejchytřejší, to já vás všechny převezu, nic se mnou nezmůžete‘“.
Psychologizovat velká společenství je vždycky dost ošidné. Pokud bychom Dubinova slova o narcismu brali jako skutečnou diagnózu, je ten scénář, který předkládá vlastně dost optimistický (jednou si přiznáme...). Narcismus – myšleno jako porucha osobnosti – totiž často vede k agresi, například „narcistické zuřivosti“ – mají to totiž těžké, narcisové, nakonec se jim ten svět nikdy nekoří dost. A jistě, narcismus, teď spíš ve smyslu kulturním, není žádná ruská specialita, o současném západu jako o „kultuře narcismu“ před lety psal zajímavě Američan Christopher Lash. Ten narcismus, jímž je prolezlý Západ, je ale spíš součtem mnoha a mnoha individuální „narcismíčků“, roztroušených ve všech společenských vrstvách a spektrech, jimž právě ta atomizovanost a někdy taky protichůdnost zájmů a potřeb zatím brání vytvořit nebezpečný dav. To, o čem mluví Dubin a další (byť třeba jiným slovníkem) ale může být nějaká porucha kolektivní psýchy, jestli se o něčem takovém dá mluvit... nevím.
V sobotu na zdejší mediální scéně vybuchla... Něco prostě vybuchlo. V Lidových novinách vyšel vskutku nebývalý text pana Studýnky o české potřebě vůdce a předpokladech čerstvého šedesátníka Andreje Babiše tuhle potřebu uspokojit a trochu tuhle zemi, jež to prý tolik potřebuje, srovnat. Mitrofanov z textu obsáhle cituje – další komentář skutečně moc nepotřebuje – a uzavírá: „Před našima očima probíhá pokus zavést do české společnosti móresy odjinud. Silný vůdce, to se tady nikdy nenosilo. Babiš má vytlačit ‚vyčerpané politiky‘, jako kdysi Ježíška měl nahradit Děda Mráz.“
Mladá fronta se snaží povzbudit místní fotbalové fanoušky před utkáním s Nizozemskem, od nějž jen málokdo čeká festival české ofenzívy. „Žádný strach! Český fotbal ví, jak se postupuje na Euro“, hlásá titulek. „Když mohli v neděli večer Albánci vyhrát u favorita v Portugalsku, proč by se národní tým s Rosickým a Čechem měl obávat soupeře, kterému nepřiletěla hlavní hvězda Arjen Robben? Jistě namítnete, že Rosický nehraje v Arsenalu a Čech nechytá v Chelsea, ale copak pro ně existuje větší výzva než ‚Porazíme Nizozemce a třeba se všechno zlomí k lepšímu‘? Zdaleka ne vždy se papírové předpoklady vyplní, když dojde na věc. Věřme, že dnešní večer bude patřit k těm, které překvapí. Letná by přece nebyla vyprodaná, kdyby aspoň část fotbalové veřejnosti nevěřila.“ No tak jo. Budu věřit taky. Teď jenom vyřešit otázku, jestli se na to dívat, anebo ne. Každá z těch možností má nějakou morální a možná i duchovní dimenzi. Být zprostředkovaným účastníkem, jásat a trpět spolu národní reprezentací? Anebo pomoci zázraku obětí? Tím, že se dopředu vzdám šance být jeho svědkem, zažít tu radost, přinést ji na oltář? Rozhodnu se večer.
Blesk pochopitelně informuje o rozchodu Dary Rollins a slovenského rappera (nebo jak to říct) Rytmuse. Titulek kreativní: „Dara vypadla z Rytmu(se)“. Trochu se bojím, že tahle tragická událost se stane příčinou vzniku mnoha strašně smutných písniček.
