Film Sacro Gra: Lidé na březích plechové řeky

Dokumentární film Gianfranca Rosiho Sacro Gra se loni stal tím vůbec prvním dokumentem, který získal hlavní cenu na festivalu v Benátkách, kromě kin je možné vidět ho i na portálu Dafilms.cz. Může působit roztříštěně – jako sled črt lidí, které nespojuje nic víc, než že žijí v blízkosti dálničního okruhu kolem italského hlavního města. Ty fragmenty ale skládají neokázale sympatizující obraz života, ohroženého a zároveň věčného.

Řím je město, které kamera miluje. Vícekrát se dočkal velkolepého kinematografického portrétu – od Říma otevřeného města Roberta Rosselliniho, přes Felliniho Romu po úspěšnou Velkou nádheru Paola Sorrentina. Rosiho Sacro Gra mezi tahle vyobrazení zapadá ambicí postihnout genia loci, obraz Říma, jenž přináší, ale nezapadá do šablony klasické krásy střižené moderní dekadencí a trochou existenciální tísně, jež je pro „filmové Římy“ charakteristická.

Lidé ze země nikoho

Rosiho hrdinové také neobývají ten známý Řím, kamera nezaznamenává žádné povědomé scenérie – jen v jednom okamžiku z plátna zazní, že kdosi vidí kopuli baziliky sv. Petra, jež ovšem – charakteristicky – zůstává mimo obraz. V něm se ukazuje jen periférie, roztříštěná země nikoho, tak trochu město, tak trochu krajina, zbavená ale řádu, spoutaná betonovou stuhou, po níž v obou směrech ujíždějí proudy plechových vozů. Tím vykořeněný územím se pohybují hrdinové Rosiho filmu.

Saniťák, který v autě křižuje dálnici a pomáhá tu potlučenému bezdomovci, jindy zámožně vyhlížejícímu majiteli auta, které se vybouralo ve vysoké rychlosti. Podivínský vědátor, jenž poslouchá zvuk palem a pomstychtivě plánuje ofenzívu proti škůdcům – broukům nosatcům. Zchudlý aristokrat pronajímá sídlo pro výrobu stupidního fotokomiksu a strojí se na schůzku se zástupci litevského řádu sv. Kazimíra. Postarší intelektuál vede řeči před dospělou dcerou. Prostitutky vyhlížejí rito na dálničním odpočívadle. Přesídlenci z nějaké postižené oblasti vyhlížejí z oken paneláku na ujíždějící auta...

Rosi zaujímá pozici „mouchy na zdi“, do dění před kamerou nijak nevstupuje a nereaguje na ně (nebo je aranžuje tak, aby působilo tím dojmem), dokáže v něm ale vyhmátnout silné obrazy, které nepotřebují nějaký široký kontext.

Ty momentky života kolem dálnice Rosi ukazuje často velmi stručně, nesnaží se o nějaký hluboký psychologický ponor, o většině jeho postav se divák ani nedozví, jak se jmenují. Nemají toho moc společného, jedna druhou neznají, zhusta ani nejsou zachycovány v interakci s lidmi mimo okruh svých nejbližších. Režisérovi se ale daří ty útržky životů usměrňovat do jednoho proudu. Z jeho protagonistů jako by se stávali zpěváci, členové sboru, kteří jen jeden o druhém nevědí. Rosi zaujímá pozici „mouchy na zdi“, do dění před kamerou nijak nevstupuje a nereaguje na ně (nebo je aranžuje tak, aby působilo tím dojmem), dokáže v něm ale vyhmátnout silné obrazy, které nepotřebují nějaký široký kontext. Odkazují k něčemu hlubšímu a obtížněji uchopitelnému, než je sociální realita jednoho místa – jakkoliv film občas zabrousí na okraj společnosti, není Sacro Gra burcující dokument nebo, ještě hůře, sociální pornografie vyžívající se v okázalém a detailním vyobrazování bídy.

Osamocení, špína i nenápadná krása

Rosiho obrazy jeden druhý ovlivňují dotvářejí, prohlubují, aniž by bylo na první pohled znát nějaké sjednocující téma. Střídá se v nich družnost, osamocení, špína i nenápadná krása. Všední život, neměnný a odvěký i dojem jakési neurčité hrozby – možná nejsilněji zaznívá v sekvenci převozu ostatků z hřbitova do hromadných hrobů za městem, jehož důvod není vysvětlen, a po němž následují záběry dálnice v mlze a ochromené sněhem. Sacro Gra vrcholí několika velice působivými obrazy jaksi všední lidské náklonnosti – otec a dcera se ukládají ke spánku, zdravotník navštěvuje svou starou matku (u téhle scény zaslzí i ten nejotrlejší filmožrout).

Ta velice lidská každodennost jako by byla ohrožovaná jakousi abstraktní neúprosnou silou, která je především slyšet – ve všudypřítomném hluku dálnice, v chroustání larev škodlivého hmyzu v palmovém dřevě, jež zaznamenává osamělý jurodivý bojovník a trne v obavách, že na takhle organizovanou sílu by lidé mohli být krátcí. Palmy podle něj totiž mají stejný tvar jako lidská duše. Snad přežijí.