Prezident, jeho averze a jeho „blbci“

Funkční období prezidenta Miloše Zemana dospělo do poloviny, výroční týden proběhl způsobem velmi charakteristickým. Cesta na oslavu do Číny, kam hlava jiného státu unie nedorazila, tisková konference, na níž měl prezident odpovídat do vyčerpání otázek, po dvaceti minutách ale skončil. A taky žertovné oznámení o tom, jaký epitaf bude jednou zdobit Zemanův náhrobek: „Zde leží člověk, který každého blbce rozzuřil k nepříčetnosti.“ Jak jinak. Formulace je to skutečně v mnoha ohledech výmluvná.

Samozřejmě tou dichotomií člověk versus blbec, se subtilitou hlavě státu vlastní formulovanému přesvědčení, že nesouhlas s Milošem Zemanem je projevem intelektuálního deficitu vážnějšího charakteru. Ten prezidentův vysněný náhrobní nápis je ale také projevem prezidentova možná až překvapivě realistického pohledu na vlastní povahu. Lidé, kteří cítí potřebu spekulovat o tom, jaká slova by měla zdobit jejich náhrobek kromě jména a dvou letopočtů, mohou mít tendenci zkusit v nich vyjádřit třeba lásku k někomu nebo něčemu, hrdost na něco, shrnout svoje dědictví.

Odkazem Miloše Zemana by ale měla být jeho schopnost budit averzi. A také prožívání averze vůči „blbcům“, jinak by pro ně asi volil jiné slovo. Moje averze k vám (k nim) půjde až za hrob, jako by říkal. V případě Miloše Zemana… může být.

Averze vůči těm správným lidem a schopnost je vytočit je ale také základem Zemanovy politické strategie, rovněž díky ní je i v půlce mandátu u části veřejnosti (ne snad většinové, ale pořád docela velké) stále ještě populární. Často tu averzi sdílejí a sledují s uspokojením, když se lidé, k nimž cítí nechuť, hlasitě ozývají způsobem, v němž je slyšet taky naštvaná bezmoc. S tou nepříčetností totiž prezident vlastně není daleko od pravdy. V myslích nemála svých odpůrců okupuje jaksi větší prostor než by mu příslušelo, než by bylo zdrávo.

V jednom ohledu to Miloš Zeman dělá chytře, nedává jim jinou možnost. Přichází s dalšími a dalšími podněty, na něž reagovat znamená opakovat (alespoň do jisté míry) již dříve a víckrát řečené, nereagovat by ale také bylo selhání, alespoň v jistém smyslu, alespoň pokud se člověk drží představy, že některé věci by ve veřejném prostoru neměly snadno procházet (tím samozřejmě nemyslím, že by měly být mocensky umlčovány). Měl by to Miloš Zeman bez těch svých „blbců“ hodně těžké, jestli se bude o úřad ucházet i podruhé, dostane ho na Hrad právě ta averze – artikulovaná a sdílená.

O Milošovi Zemanovi se často říká, že je ztělesněním momentálního stavu české společnosti nebo její významné části, její těkající naštvanosti, která přeskakuje od terče k terči (momentálně to jsou uprchlíci). Samozřejmě má ta představa nějaký reálný základ, pro prezidentovu oblíbenou „pražskou kavárnu“ je ale v něčem lichotivá. Zeman a jeho prezidentství je také jejím zrcadlem, zrcadlem její mnohaleté neschopnosti zmoci se na víc než krátkodobé karnevalové vzepětí, Po něm se účastníci velmi spokojeně rozejdou, aby se pak zase velice divili, když jsou oznámeny výsledky nějakých voleb, případně si zanadávali na zpozdilost lidí, mezi nimiž jim nespravedlivý úradek osudu určil žít. V ideu nějaké smysluplné a soustavné politické akce, během níž by se třeba objevila i nějaký vůdcovský talent schopný oslovit širší veřejnost s autoritou, se ale ta emoce zatím nikdy nepřetavila.

Miloš Zeman býval líčen jako geniální stratég, intelektuální titán a bůhvíco dalšího ještě. Není. Na sílu, jež se vůči němu vymezuje, to ale zatím ani nepotřebuje.