Teroristé opět udeřili. Vydrží Francie? A Evropa?
1
Islámští teroristé opět udeřili. Z toho, co v tuto chvíli víme, je jasných několik věcí. Milovníci konstrukce „Odsuzuji vraždy, ale...“ to tentokrát budou mít těžší, oběti nemalovaly žádné hloupé karikatury, islamistům stačilo k nenávisti to, co jim stačí pořád a odjakživa – že prostě žily a dělaly to, co Pařížané dělají.
Terorismus má domácí politické kořeny – podle svědků v klubu Bataclan mluvili útočníci konkrétně o prezidentu Hollandovi a francouzském angažmá v Sýrii – a zároveň je to technika, jež se jako každá jiná sdílí globálně – útočníci si v tomto případě osvojili postupy z indického Bombaje v roce 2009: kombinace útoků sebevražednými výbuchy a ručními zbraněmi na frekventovaných, lidmi zaplněných místech velkoměsta, v tomto případě zkombinovaných s obsazením koncertního sálu, jež si vyzkoušeli čečenští teroristé v roce 2002 v Moskvě na muzikálu Nord-Ost.
Co teď nevíme, je to, kdo přesně teroristé byli, jak se dali dohromady a jak svůj útok plánovali. Víme jen tolik, že francouzské policejní a zpravodajské složky, které nebezpečí domácího terorismu rozhodně nepodceňují, jsou zahlcené. Už při analýze minulých útoků v době Charlie Hebdo vyšlo najevo, jak jim teroristé proklouzávali mezi prsty, jak byli například na některé upozorněni partnerskými zpravodajskými službami, načež je opět ztratili z dohledu.
Být v kůži francouzských protiteroristických expertů teď musí být hrozné. Od Charlie Hebdo došlo ve Francii k nejméně pěti dalším islamistickým útokům a nejméně dva další se podařilo zastavit. Ale jen bojovat v řadách Islámského státu do Sýrie odešlo přes tisíc Francouzů. A navrátilci ze Sýrie nejsou jedinou kategorií lidí, které se musí policisté snažit monitorovat. Zdroje jsou omezené a možnosti se ztenčují. Po tzv. odhaleních Edwarda Snowdena jen velmi hloupý terorista používá mobil. Lidé kolem WikiLeaks (jejichž zakladatel Julian Assange nedávno přesvědčil účastníky jihlavského festivalu, že, jak to v televizi formulovala jedna účastnice, bojuje za lepší svět) vytvářejí atmosféru, v níž se rozvědkám hůř bojuje s šifrováním internetové komunikace. Vědět, že útok dřív nebo později přijde, a vy mu nezabráníte, musí být drtivý pocit.
To, že včerejší útok bude mít dalekosáhlé politické dopady, je lákavé předpovídat, ale otázka je, jaké. Že z Schengenu nezůstane o moc víc než jméno, s tím bohužel musíme počítat. Pokud si zachoval jakýs takýs vliv a zdravý rozum, mělo by Německo zaplatit politickou cenu za to, jakým způsobem eskalovalo letošní uprchlickou krizi. Po celé Evropě jsou lidé v bezpečnostních složkách, kteří nás před teroristy mají chránit, z německého poblouznění zděšeni. Ale kdo smí v dnešní Evropě něco říct proti Německu?
To vůbec neznamená, že by významné procento z těch, kteří se snaží do Evropy utéci před syrskou válkou, byli teroristé. Naopak většina z nich právě před Islámským státem utíká. Problém je v číslech. Uprchlíků je letos už asi osm set tisíc. Na provedení teroristického útoku s dvěma stovkami obětí stačí, jak vidíme, deset džihádistů. A v tuto chvíli naprosto nikdo neví, kdo v záplavě uprchlíků do Evropy přišel. A co z nich bude za deset let, když Západoevropanům integrace těch, co sem přišli za předchozích čtyřicet, jde tak bezvadně.
Velkou neznámou je možnost spolupráce s Ruskem, po níž se teď, zcela v Putinových intencích, začne volat. Rusové nepřišli do Sýrie bojovat proti Islámskému státu, ale zachraňovat Asadův režim. Což v praxi znamená konsolidovat právě to území, kde není Islámský stát. Jak Putinovy kalkulace ovlivní výbuch ruského letadla v Egyptě, zřejmě zosnovaný Islámským státem, je předčasné předvídat. Jakým způsobem může k rozdrcení Islámského státu pomoci Asadův režim, který notně přispěl k jeho vzniku, je další otázka bez odpovědi.
Chvíle po teroristickém útoku bývají plné nabádání, jakými všemi způsoby nesmíme reagovat, neboť by to znamenalo, že „teroristé zvítězili“. Jedno poučení v tomto směru myslím vyvstalo. Kapela Eagles of Death Metal, která v osudný večer hrála v klubu Bataclan, letos v létě vystupovala v Izraeli. Byla, jak tomu v těchto případech bývá, progresivními kruhy vyzývána, aby tam nejela. Volání nevyslyšela, přestože je vedl slovutný Roger Waters z Pink Floyd. Konkrétně prý kytarista kapely své stanovisko Watersovi formuloval slovy „Fuck you“. To je myslím ukázka té nepoddajnosti ducha, jakou teď potřebujeme. A to včetně přátelství s Izraelem. Ten se koneckonců naučil žít s každodenním nebezpečím terorismu, aniž by přestal být plnokrevnou demokracií. A ukazuje tomu, kdo by se chtěl poučit, že to jde zvládnout, a dlouhodobě. Evropská unie má ovšem jiné starosti než – v těchto dnech schválila směrnici stigmatizující izraelské výrobky. Ve stejné době se ministři vlád, jež to schválily, předhánějí v návštěvách Teheránu.
