Socialisté bez tanečního partnera

Španělsko se zmítá v politické krizi, která nemá od přechodu k demokracii před čtyřmi dekádami obdoby. Španělská společnost je názorově rozdrobena a panuje v ní napětí, které se zrcadlí na politické scéně a lze je bez nadsázky označit za novou post-krizovou dobu. Nejvýraznějším obrazem propastných rozdílů ve společnosti je dění na půdě dolní sněmovny parlamentu. Snaha o sestavení vlády Pedrem Sánchezem, předsedou socialistů (PSOE), selhala, když nedostal již dvakrát důvěru parlamentu, což se stalo poprvé v historii španělské demokracie.

Španělská ústava dává v této situaci lhůtu dvou měsíců pro nová vyjednávání. Pokud by další pokusy zkrachovaly jako doposud, směřovalo by Španělsko opět k volbám. Král Filip VI. může pověřit sestavením vlády dalšího kandidáta, s největší pravděpodobností představitele dvou nejsilnějších stran – současného předsedu vlády Mariana Rajoye či znovu socialistu Pedro Sáncheze. Ale podle rozložení sil ve sněmovně je velmi nepravděpodobné, že by Sánchez či Rajoy, oba bez většiny na sněmovně, získali v daném termínu důvěru.

Důvodem, proč s největší pravděpodobností nedojde k pověření lidovce Rajoye, je jeho politická izolace. Vzhledem ke kontroverzním posledním dvěma vládním obdobím jeho strany, které byly poznamenány úspornými opatřeními a přebujelými korupčními aférami (poslední z nich vyšla najevo teprve únoru 2016), založily ostatní politické síly kampaň právě na potřebě odstavit Lidovou stranu (PP) od moci. Příčiny potenciálního selhání PSOE při sestavování vlády jsou komplexnější a charakterizují současnou politickou krizi ve Španělsku, jak ukázala dosavadní vyjednávání.

Socialisté s novou konkurencí

Španělský král Filip VI. pověřil po prosincových volbách socialistu Sáncheze sestavením vlády, protože jeho strana měla největší šanci sestavit koalici jak se stranami napravo tak nalevo, a to navzdory tomu, že skončila ve volbách druhá. Nicméně rozdělení křesel v parlamentu hovoří zcela jasně a povolební matematika nevychází. Před PSOE stál nelehký úkol sestavit koalici z politicky neslučitelných stran.

Pro pochopení této situace je nutné připomenout, co je politická strana PSOE a jak se dostala do této situace. Strana tradičně reprezentuje široké spektrum levice a to již od doby přechodu k demokracii, kdy se stala jednou ze dvou politických sil španělského bipartismu, spolu s konzervativní Lidovou stranou.

Během těchto čtyř dekád se PSOE stala nedílnou součástí establishmentu. V řadě situací zradily její politické kompromisy méně středové voliče, ale její postavení jako v podstatě jediné alternativy pravicové Lidové strany zaručovalo podporu velké části levicových voličů. Situace se změnila s hospodářskou krizí v roce 2008, která se ve Španělsku, po prasknutí bubliny na trhu nemovitostí, projevila obzvláště silně. Mezi Španěly sílil pocit odmítnutí a averze vůči tradičním politickým silám, což vedlo ke vzniku Podemos, politické strany orientované na nejryzejší esenci levého a reformního diskurzu.

Podemos podpořila nejen radikální levice, ale také levicoví a středo-levicoví voliči, kteří chtěli reformu institucí. Strana již dnes spravuje dvě největší španělská města (Madrid, Barcelona) a dále se dělí o moc v několika regionech. Po všeobecných volbách v prosinci je třetí politickou silou v zemi a skončila těsně za PSOE. Kdo tedy nadále volí PSOE po tomto odlivu voličů? Ti, které bychom mohli nazvat konzervativní levicí: lidé se sociálním cítěním, kteří ale podporují jednotu Španělska a nebudou tolerovat oddělení Katalánska. Voliči, kteří zároveň spoléhají na institucionální zakotvení PSOE, která je tradiční politickou silou.

Bez tanečního partnera

Vzhledem k tomu, že voliči PSOE a Podemos původně tvořili stejnou skupinu, působí přirozeně, aby koaliční vláda vznikla právě mezi těmito dvěma formacemi, s připojením dalších malých levicových stran. Nicméně tato varianta naráží na dvě vážné překážky. První je otázka nezávislosti Katalánska. Podemos má v programu změnu ústavy, která by umožnila vyhlášení závazného referenda o sebeurčení. Akceptovat tento bod by pro PSOE znamenalo zradu na svých voličích, což by mohlo vážně ohrozit budoucnost strany, ačkoli nikdo neumí odhadnout jak vážně. Druhá je otázka povahy Podemos jako strany radikálně reformistické, která se nelíbí některým částem PSOE. Ti se obávají možného nárůstu vlivu Podemos a ohrožení svých tradičních pozic.

Pedro Sánchez právě proto opustil na poslední chvíli jednací stůl s Podemos a malými levicovými stranami. Nakonec dosáhl dohody s pravicovými liberály Ciudadanos (Občané), kteří se stali po volbách čtvrtou politickou silou v zemi a jsou pravicovou obdobou Podemos. Během hlasování o důvěře ale počet křesel obou stran nestačil na získání nadpoloviční většiny, pro prostou většinu by bylo bývalo potřeba, aby se PP nebo Podemos zdrželi hlasování, k čemuž nedošlo.

Další povolební varianty koalic se ale nejeví reálně. Podemos odmítají usednout ve vládě společně s Občany a naopak. Na druhé straně by si PSOE teoreticky mohla rozumět se španělskou konzervativní pravicí (PP) a sestavit vládu s ní. „Velká“ koalice je ale stejně riskantní jako sestavení vlády s Podemos. Jen málo voličů PSOE by mělo pochopení pro dohodu s tradičním nepřítelem namočeným v řadě korupčních skandálů.

Každá ze stran by sice mohla překonat programové rozdíly, aby došlo ke zformování životaschopné vlády, v praxi se ale taková možnost jeví jako málo průchozí. Debaty z minulého týdne, výčitky a obviňování jsou toho důkazem. Španělská společnost je vývojem konsternována a s nelibostí sleduje neschopnost politických představitelů najít kompromis, na což není v těchto situacích zvyklá. V novodobé historii Španělska nikdy nedošlo k odmítnutí kandidáta na premiéra a většina voličů jedné či druhé strany by si v podstatě přála, aby koalice vznikla. Není ale jasné, jak velké ústupky by voliči tolerovali.

Nové volby?

Stranu PSOE může vážně poškodit paktování se s levicí nebo pravicí, existuje ale i horší varianta: a to nejistota nových voleb. Zaprvé Pedro Sánchez riskuje, že by ztratil svoji pozici předsedy strany, která je ohrožena vnitřními boji, které rozpoutaly jeho pokusy o sestavení vlády v posledních týdnech. Zadruhé nikdo přesně neví, co by nové volby znamenaly. Výsledky průzkumů veřejného mínění se mění, ale zdá se, že se pro tradiční strany, PP a PSOE, vyvíjí hůře než pro nováčky. V každém případě je pravděpodobné, že výsledky by byly podobné a patová situace by pokračovala.

Možností, jak z celé situace ven, je málo. Jednou z nich je, že se podaří Pedro Sánchezovi získat příslib od od PP nebo od Podemos, že se za dílčí politické kompromisy zdrží hlasování při dalším vyslovování důvěry vládě, a bude tak znovu pověřen sestavením vlády. Nicméně veškeré politické pohyby a vůle k kompromisům budou teď záviset na nejnovějších průzkumech veřejného mínění a na hypotetickém rozdělení křesel ve sněmovně.