Fašistické sklony umí poznat i průměrný maturant
Je to zdánlivě nepodstatná kauza, která vzrušuje především pražskou kavárnu. Ale i konzervativce, kteří v jistém smyslu do prostoru kavárny patří také. Není mnoho velkých osobností vycházejících z novinářského prostředí, které ho navíc byly schopny překročit a patří na panteon.
Ta jména je schopen vyjmenovat i průměrný maturant. Před necelými dvěma lety patřil k obdivovaným osobnostem i pro Miloše Zemana. Ten je známý svým odporem k většině novinářské obce, a když měl potřebu novináře peskovat a plísnit, vždycky jim dával za příklad dva velké autory: Karla Čapka a Ferdinanda Peroutku. Netuším sice, jak moc měl Miloš Zeman Peroutku načteného, ale chci předpokládat, že jeho Budování státu četl. Nepochybně se o jeho autoritu opíral – nebo jí alespoň dlouhých dvacet let šermoval. Patřilo to k jeho kánonu.
Věřím Miloši Zemanovi, že se pokouší zamýšlet nad selháváním intelektuálních elit. Je jich v minulosti mnoho, selhávání patří k životu a možná si někdy připustí i svoje. Miloš Zeman je inženýr, člověk s technickým vzděláním, který se zajímá i o společenské vědy a hloubkou znalostí se na konferenci k výročí holokaustu (přesně k výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi) pustil do divokých paralel.
Samozřejmě že bylo mnoho intelektuálů, kteří nebyli schopni identifikovat nebezpečí německého fašismu. Někteří mu podlehli, stejně jako třeba v Československu selhala celá plejáda, generace intelektuálů, kteří se oddali komunismu. Ferdinand Peroutka ale nepodlehl žádné z těchto ideologií a přesně identifikoval jejich nebezpečí.
Možná z touhy po intelektuální zajímavosti se Miloš Zeman pustil do jedné z autorit, jíž se v životě zaštiťoval. Když se na oné konferenci pokoušel rozvíjet myšlenku o selhávání osobností a prohlásil, že i Ferdinand Peroutka měl napsat text s titulkem Hitler je gentleman, určitě svůj vzor nechtěl nijak denunciovat ani nepochyboval o Peroutkově velikosti. Toho dosáhl až ovčáčkováním, mlčením a neschopností říct: Spletl jsem se, to je přece lidské. Nikdo by po něm ani nežádal: Omlouvám se, poškodil jsem jméno významného a statečného muže českého života 20. století. Stačilo by jen to „spletl jsem se“, a tím by zastavil absurdní výjevy, které korunoval soudce Městského soudu v Praze Tomáš Novosad. Ten se možná v dobré víře pustil do literární historie a interpretace textů. I to je společenskovědní disciplína, k níž je nutná nějaká znalost a především univerzitní vzdělání, které se praktikuje od doby antiky stejně jako právo.
I průměrný student bohemistiky ví, že každý text se musí vnímat v dobovém kontextu. Je to podobné, jako kdybyste srovnali noviny před čtvrtstoletím, ve kterých se píše o „cikánech“, se současnými médii. Označení cikán se dnes pokládá za nepatřičné, ale proto noviny, které vycházely před pětadvaceti lety, nemůžeme považovat za nesnášenlivé. Psaly jen v jiném dobovém kontextu. A ze stejného důvodu nemůže soudce Novosad nacházet prvky antisemitismu v Peroutkových textech, a tím jen nahrávat inženýru Zemanovi v jeho nepovedených intelektuálních paralelách a neschopnosti uznat chybu. Z hlediska historie se na odkazu Ferdinanda Peroutky nic nezmění, jen tam bude zanesena těžko pochopitelná peripetie, že ve druhé dekádě 21. století se objevily pokusy českého prezidenta o jeho koketerii s Hitlerem, kterou mu potvrdil i jistý soudce.
V životě české společnosti kauza Peroutka nic nezmění. Ale možná právě proto, že Miloš Zeman není schopen uznat chybu, která by mu u jeho voličů určitě neuškodila a nijak nesnížila jeho autoritu, se ukazuje, že ji nebude schopen uznat ani v situacích, které život české společnosti skutečně ovlivnit mohou.
