Emoce českých Vánoc pro jednou zas bez Adolfa Hitlera

Vánocům na dohled bývá v novinách zvykem stýskat si a trumfovat se, kdo víc trpí a kvůli čemu, a vyslovovat přání, aby už ta lapálie, mizérie a neštěstí byly pryč. Co na tom, že se to tluče se smyslem těchto svátků tolerovat na světě především sebe samého, když ona zjevná a nepovedená mrmlavá nadsázka stojí na úspěšných refrénech vzájemného ujišťování z let minulých, že přesně takto se cítí každý. A tak důvody stížností jsou sice různé, ale známé: nejčastěji se někdo rmoutí kvůli všudypřítomným frontám, zadýchanému dárkovému finiši, nedostatkům křivých a nízkých stromečků a nedorostlých kaprů pořízených na poslední chvíli, věčnému křižování republikou za příbuznými po natřískané D1, úmorností nových veřejnoprávních pohádek nebo kvůli opakování těch starých. Pro pořádek se taky teskní po Vánocích Josefa Lady, které aspoň nikdo z nás nezažil (a pokud tvrdí, že ano, lze to přičítat nedostatkům jeho paměti). Sám nic z toho neprožívám kdovíjak úkorně, vždyť málokdy si lze popovídat ve frontě s tolika sdílnými cizími lidmi jako právě třiadvacátého prosince celý den a čtyřiadvacátého dopoledne. Nejeden přítomný muž nezůstane mlčky.

Zato o Vánocích trpím lingvisticky. A sice úměrně s rostoucím počtem jakkoli doručených přání s jejich chechtavým přívlastkem šťastných a veselých. Vinšovat někomu štěstí ještě je v pořádku, zato ono veselí je nevhodné. Pomiňme, že takové přání vlastně je příkaz nebo výhrůžka, protože kdyby se stalo, že člověk zůstane veselí prost, nesplní jaksi společenskou objednávku a zkazí to všem ostatním, nekňuba. Ale i když to zvládne a kýžené nirvány dosáhne, je to úspěch bez vítězství, neboť veselý člověk je člověk všelijak nesoustředěný, protože opojený a opájený zvnějšku. Nejčastěji chlastem. Kdežto radostný člověk je opájen ze svého nitra, což je tak výsostný pocit, že se na něj soustředí. Zní to možná příliš pateticky a pro někoho příliš křesťansky, ale Vánoce mají být takové, anžto pořád upomínají na naději a zrození, tedy na radost a požehnání. Dřív se tak přálo běžně: Vánoce opravdu byly radostné – ostatně rozdíl představy svátků veselých a radostných jistě každý vnímá sám; proto jazyk rozdílnými slovy disponuje. Aby odrážel různé emoce. Prosím proto o využívání těchto jeho prostředků k jejich účelu a za podobně postižené děkuji.

Protože ale vím, v jaké zemi žiji, případné rozčilení z přílišného důrazu na křesťanskou bázi svých vět nabízím rychle ututlat v mysli náležitým rozptýlením na jinou notu. Žijeme v zemi, která Boha ze svého uvažování jednoznačně vymýtila, zato v něj nepřestala věřit, a tak za něj hledá náhražky. Nikdy mě nepřestane udivovat a perverzně přitahovat, že v neděli dopoledne, v čase, který se jinde v Evropě světí a chodí do kostela, běží v českých televizích jako zdrávas dokumenty o druhé světové válce a jako evangelium životopisy Adolfa Hitlera. Nejméně jeden, pro jistotu a raději ale víc – co kdyby někdo nedejbože (sic) přepnul. Těžko říct, zda toto načasování je dáno fascinací právě Adolfem Hitlerem, nebo zda jde o věčné lísání se k německé duši a stejně jako rakouský rodák by dokázal uspět třeba císař Vilém nebo Boris Becker a jen to dosud nikoho nenapadlo. A možná za to může hluboce usazená touha po těžce vydobytém protestantství, které nám výměnou za katolickou nadílku vzali Habsburkové, tedy Rakušané ze Švýcar. Čert aby se v těch německojazyčných národech vyznal.

Každopádně na Vánoce těchto vzdělávacích pořadů z historie ubývá a nápadně jsou nahrazovány smyšlenými vyprávěnkami o nezbedné šlechtě, která i přes své rozmary, pýchu, nedostatek sociálního myšlení a cítění nakonec vždycky výhry a štěstí dojde, aniž je pořádně jasné, jakého je politického přesvědčení a kam hodlá svou zemi vést. Ostatně volby, v nichž by příčetní voliči nemohli takovým předákům dát hlas, jsou v těchto příbězích nahrazovány systémem svatebního práva, které dovoluje kterékoli děvečce a kterémukoli chasníkovi usilovat o sňatek se šlechtickým podivínem. A lůza svého práva kupodivu využívá a ochotně se podílí na povití dětí, u nichž je vzhledem k druhému rodiči padesátiprocentní šance, že z nich zase vyrostou blbci. Zjevný rozpor mezi válečným celoročním a pohádkovým občasným svátečním rozpoložením, pro něž našinec chová slabost, rozhodně podivuhodně odráží heslo: čeho je moc, toho je málo. Snad by bylo jednodušší aspoň si zkusit jednoznačně přiznat, čemu vlastně věříme.

Přeji vám za celou redakci Echa24 radostné a požehnané svátky.