Po 28 letech do náruče bolševiků? Sobotka volá na pomoc komunisty

Samozřejmě existuje třídní boj. Je to boj bohatých proti chudým a zoufale chybí levicová odpověď. S tím poselstvím objíždí svět univerzitní profesor a autor bestsellerů Didier Eribon a minulý týden vzbudil ohlas i ve Vídni. Novinářům levicového deníku Der Standard Eribon vysvětlil, že boháči vedou třídní boj proti ostatním zpřísňováním pracovního práva, úspornou politikou, snižováním daní, ale také tím, když staví s pomocí veřejných peněz své honosné vily. Odpor proti sociální nespravedlnosti však neexistuje, boj za svobodu a rovnoprávnost se nekoná.

Pod vlivem plamenných proslovů profesora Eribona a dalších se zasloužilí sociální demokraté v celé Evropě rozpomínají na revoluční minulost svých stran. Na barikády třídního boje vystoupila také Česká strana sociálně demokratická a má to řadu důsledků.

Třeba ten, že Bohuslav Sobotka pozval do společné vlády komunisty. Se superlativy se to obvykle přehání, tentokrát by se však dalo mluvit o největším přelomu v polistopadové historii.

Probuzení opravdové levice

Myšlenka třídního boje neožila teprve v období finanční krize. Znovu se objevila už v časech třetích cest a nového středu před čtvrt stoletím, když premiér Tony Blair s kancléřem Gerhardem Schröderem modernizovali nejen ekonomické poměry ve svých zemích, ale samotnou sociální demokracii podle liberálních představ o světě. Levičáci v obou stranách se proti tomu postavili a začali naopak vzpomínat na historické počátky dělnického hnutí i úderné formulace Marxova Komunistického manifestu. „Poslední třídní společností bude kapitalismus, za jehož vlády se výrobní síly natolik rozvinou, až vytvoří materiální předpoklady beztřídní společnosti, která musí být prosazena revoluční cestou,“ sliboval Karel Marx už před 169 lety sociálně spravedlivou společnost. Blair, Schröder a další jeho dědictví vědomě ignorovali.

Levičáci zaznamenali zpočátku jen dílčí úspěchy, v dobách finanční krize však byl jejich hlas slyšet nejen ve Velké Británii a Německu. Vlády s účastí sociálních demokratů se v té době staly ve větší části Evropy protagonistou úsporné politiky, což se neobešlo bez škrtů v oblasti sociálních dávek i veřejných služeb. Skončilo to úpadkem jejich obliby a přesunem části jejich voličů k protestním, zvláště pravicovým stranám. To se začalo měnit teprve před dvěma lety, poté, co se stal šéfem britských labouristů Jeremy Corbyn. Nejenže odmítl Blaira, ale oprášil také tradiční program včetně „zestátňování výrobních prostředků“, odchodu z NATO, zrušení monarchie, zvýšení daní a mohutných investic do sociálních bytů.

Corbynův vzor zabral ve Francii, kde se v lednu stal kandidátem socialistů na prezidenta Benoit Hamon. Spolustraníky oslovil hlavně tím, že si osvojil plán na zaručený základní příjem pro každého, který v Evropě prosazují opravdu radikální levičáci. Německá sociální demokracie zčistajasna jmenovala svým kandidátem na kancléře Martina Schulze, který také neváhal a začal se distancovat od svého předchůdce Schrödera a slíbil revizi jeho Agendy 2010. Tento program omezil práva pracujících včetně sociální podpory nezaměstnaným a platí mezi levičáky za počátek všeho současného zla.

ČSSD nepřišla s ničím novým, řeší obdobné potíže obdobnými prostředky jako Britové, Francouzi a Němci. Přesun západoevropské strategie do syrového prostředí východní Evropy však může mít nečekané vedlejší účinky. Konkrétně snaha o spolupráci s radikální levicí je určitě v logice postupu zavedených socialistických nebo sociálně demokratických stran na západě Evropy, tam ovšem ani nemůže být výzvou k rehabilitaci někdejší komunistické státostrany a jejího učení.

Sobotkovy kroky je možné interpretovat jako návrat k třídnímu boji, také vyrazily dech mnoha pozorovatelům a vyvolaly už několik vln kritiky. Tím mediální ofenziva splnila účel, protože přitáhla širokou pozornost na dosud nezajímavou sociální demokracii. Nejen to, podařilo se vzbudit dojem, že sociální demokraté svou revoluční rétoriku myslí vážně.

Čtrnáctého února začala ofenziva dělostřeleckou přípravou, konkrétně oznámením o budoucím zavedení bankovní daně. Opravdu to zní logicky: proč nezdanit toho, kdo je nejbohatší, zvlášť když jde o obvyklý nástroj používaný v patnácti evropských zemích?

Pokračování článku si můžete přečíst na stránkách EchoPrime nebo v Týdeníku Echo po zakoupení předplatného zde.