Jak se vyhazuje z ÚSTRu? Dýchl na mě Palachův týden
Jsou různé druhy dopisů - zdvořilostní, úřední, přátelské, anonymní, výhružné, zvací i vytýkací. Možná jsou i jiné, ale myslím, že tenhle výčet postačí. Se zvacím dopisem jsem byl seznámen již na základní škole, kde jsem se dozvěděl, že díky němu se v srpnu 1968 podařilo porazit kontrarevoluci a ubránit socialismus. Moji otázku, proč se tedy 21. srpen 1968 neslaví podobně jako 9. květen 1945, nechala paní učitelka raději být bez odpovědi.
Jednou, když jsem byl zase „na výhružkách“, jak psával Ludvík Vaculík, postavil se estébák Gerych skoro do pozoru a začal číst: „…v zastoupení krajského prokurátora Vám vyhlašuji výstrahu, pokud budete i nadále pokračovat v trestné činnosti, bude proti Vám zahájeno trestní stíhání…“. Už si to samozřejmě nepamatuju doslova, ale bylo to nějak v tomhle duchu.
Jako obvykle jsem prohlásil, že nic trestného nedělám, jinak by mě přece museli stíhat už nyní. Celkem otcovsky mi domluvil, abych nebyl drzý. Dál už jsem nic neříkal. Asi půl hodiny vedl monolog a potom mě vyhodil na ulici. To byl pravděpodobně dopis výhružný, řečeno estébáckou hantýrkou preventivně-výchovné-opatření.
Šel jsem za jiným prokurátorem, kterého jsem v Jičíně znal a který mi dělal tak trochu právního poradce. Zasmál se a povídá: „To je jenom zastrašování, vezmi si Trestní řád a uvidíš, že tam žádná prokurátorská výstraha není.“ Trochu mě to uklidnilo, ale ne zas tak moc.
Naštěstí krátce poté se „udál“ Palachův týden. Všichni jsme nevěřícně sledovali, jak se moc křečovitě vyrovnává s demonstracemi. Zažíval jsem v totalitním Československu nádherný pocit svobody, když celým Václavským náměstím zněla hesla „Ať žije Havel!“ a „Svobodné volby!“, která byla přerušována skandovaným oceněním práce příslušníků Veřejné bezpečnosti „Gestapo, gestapo!“.
Počátkem března 1989 si mě zavolal ředitel okresní správy spojů ing. Havránek, že se mnou potřebuje nutně hovořit, abych přišel do budovy pošty v Jičíně. Vystoupal jsem tedy do prvního patra a tam se mě ředitel zeptal, jestli je tam nějaká místnost, kde bychom mohli být sami. Zvědavě jsem si ho prohlédl a usoudil, že bít mě nemůže, neboť je na to starý. A že pokud jsem byl dobře informován (vedoucí pošty byla jeho milenkou), tak na kluky taky nebude.
Našel jsem prázdnou kabelovnu a sehnal klíč. V tomto bizarním prostředí mi sdělil, že se účastním protistátních akcí a že musím přijet druhý den na ředitelství do Hořic, kde to sepíšeme. Ještě mi prozradil, že mě asi nafilmovala kamera při demonstracích. Hned mě napadlo, že mu to poradil můj pan referent, abych si třeba nemyslel, že Státní bezpečnost vydírá jednu moji kolegyni a ona jim chudák občas řekne, co dělám a kdy jedu do Prahy.
„A nemohli bychom to sepsat tady, ať nemusím nikam jezdit?“ „Ne to by nešlo, o tom nesmí nikdo vědět.“ „Tak já to napíšu sám, jak mi to nadiktujete.“ „Vy umíte psát na stroji?“ Jeho obdiv neznal mezí. Za pár minut byl stroj na stole.
Cituji z dokumentu ze svého archivu: „Zápis sepsaný dne 2. 3. 1989 za účelem projednání účasti Schovánka Radka mech. TKB Jičín na Václavském náměstí dne 18. 1. 1989 při konaných demonstračních akcích k výročí J. Palacha…. Schovánek k uvedené účasti sděluje následující. Dne 18. ledna jsem při návštěvě Prahy prošel po chodníku přes Václavské náměstí. Nejsem si vědom žádné manifestační účasti.“
Pak následovalo shrnutí pana ředitele: „Upozorňuji, že při další prokazatelné účasti na akcích obdobného charakteru bude vám vysloven projev nedůvěry z důvodu charakteru vaší pracovní činnosti na zařízeních TKB…. Tento zápis berte na vědomí jako předchozí upozornění.“
Opět mě překvapilo, že moje argumentace ve věci manifestační neúčasti nehrála vůbec žádnou roli. S vděčností jsem vzpomenul Josefa K. Zde se už jednalo o jakýsi zárodek dopisu vytýkacího. Na ten opravdový jsem si však musel ještě dvacet pět let počkat.
Do mé kanceláře v Ústavu pro studium totalitních režimů vstoupil 14. ledna 2015 ředitel kanceláře ředitele ústavu Michael Pelíšek a personalistka Vendula Burdová. V ruce drželi listinu nadepsanou „Oznámení o porušení povinností zaměstnance / upozornění na možnost výpovědi“. Pan ředitel Zdeněk Hazdra mi vytýkal, že jsem vložil ze svého facebookového profilu v pracovní době na internet obrázek, jak sedí v automobilu vedle Adolfa Hitlera, který mu říká: „Zdeňku, ten tvůj nápad s tou reorganizací… fakt geniální.“
Vůbec ho nenapadlo se mě zeptat, nebo prozkoumat, zda jsem tam ten obrázek dal na internet já, nebo někdo jiný mající přístup na můj facebookový profil. Takových lidí je několik. Pouze konstatoval, v dlouhé směsi slovního sena, které mu nahrabal Michael Pelíšek, že jsem „mohl snížit důvěru ve veřejnou správu v očích veřejnosti“. Na konci stála pohrůžka: „…Vás v souvislosti s uvedeným jednáním upozorňujeme na možnost výpovědi z Pracovního poměru podle § 52 písm. g) Zákoníku práce.“
Nikdo Zdeňku Hazdrovi neřekl, že ta fotografie bývala v sedmdesátých letech používána v západním tisku jako karikatura v desítkách a stovkách mutací k lidem, o kterých se objevilo podezření, že se namočili s nacistickým režimem a stala se tak předmětem mnoha parodií.
Podruhé mě veselá dvojice Burdová – Pelíšek navštívila, když jsem v lednu 2015 na serveru ECHO24.cz zveřejnil záznam z předání výpovědi, při kterém mě pan Pelíšek nutil podepsat listinu, aniž bych se seznámil s jejím obsahem. Na zveřejněném videu je slyšet, jak kolegovi Petru Blažkovi, který je jeho autorem, říkám: „Petře, nafilmuj to..“ Michael Pelíšek se přidává a říká: „Ano, natočte to.“ Je to slyšet zcela zřetelně a každý si to může snadno ověřit.
V dalším vytýkacím dopisu, kde mi pan ředitel opět vyhrožuje okamžitou výpovědí, se o záznamu hovoří takto: „...audiovizuální záznam byl rovněž pořízen bez souhlasu a bez jakéhokoliv upozornění dalších aktérů.“ Tato očividná lež vůbec nebránila panu řediteli, aby dokument podepsal a zmíněné veselé dvojici, aby mi ho doručila. Dobře si pamatujíce postupy Státní bezpečnosti, žádný z vytýkacích dopisů jsem nepodepsal.
Poslední vytýkací dopis s hrozbou hodinové výpovědi jsem obdržel od ekonomického náměstka Ústavu pro studium totalitních režimů Jakuba Stránského, který mě nutil k podpisu při jeho převzetí, než mu zkušená Vendula Burdová sdělila, že stačí, když si udělají úřední záznam. Má už s předáváním vytýkacích dopisů bohaté zkušenosti.
Tento poslední dopis se týkal článku na serveru ECHO24.cz, ve kterém jsem v březnu 2015 kritizoval praxi Archivu bezpečnostních složek při vymazávání jmen spolupracovníků z evidence Státní bezpečnosti. Z evidencí totiž bez jakéhokoli upozornění mizí stovky jmen spolupracovníků, takže se snadno může stát, že informace která byla ještě před několika měsíci na webu ABS dostupná, se tam již nenalézá.
Vrcholem servility je potom výmaz rezidenta vojenské kontrarozvědky z archivního protokolu (viz článek na stránkách Centra pro dokumentaci totalitních režimů – Archivní hlava 22) a odebrání celého archivního protokolu Státní bezpečnosti v Brně. Snažil jsem se panu náměstkovi vysvětlit, že jsem ochoten a schopen všechna svá tvrzení obhájit. A navíc, že Archiv bezpečnostních složek není mým zaměstnavatelem. Pohlédl na mě svým bystrým okem a pronesl: „Pomluvil jste celou státní správu.“ Na to opravdu nebylo co říct
Jedna z jistot, kterou měl skoro každý občan komunistického Československa, byla, že ho mohou kdykoli zavřít. Každý vyprávěl politické vtipy, dopouštěl se hanobení národa, rasy a přesvědčení, případně urážky představitele státu světové socialistické soustavy. Například výrokem: „Dneska je krásně, dneska by to šlo.“ Pověst totiž pravila, že jednoho krásného dne půjdou všichni komunisti do prdele. Vzpomínám si, jak kino při promítání filmu Na samotě u lesa zařvalo smíchem, když Ladislav Smoljak vyšel na terasu, koukl na modrou oblohu a prohlásil: „Dneska by to šlo.“
Normalizační vedení Ústavu pro studium totalitních režimů se chová přesně v intencích komunistického režimu. Vyhodit Vás můžeme kdykoli. Však my už si něco vymyslíme. Zavírat zatím nemohou, ale kdo ví…
