Zapomněli se v baru. Sněmovna spěje k bezvýznamnosti

Jako další úsměvný příběh o nešikovnosti vládních politiků mohou občané chápat nepovedené koaliční hlasování o státních dluhopisech. Zapomněli se někde v barech nebo kancelářích, nepřišli hlasovat a vládní koalice najednou neměla většinu.

Nikdo nemohl předem tušit takové fiasko. Poslanci totiž mají ve zvyku svou nepřítomnost kamuflovat tím, že se ve sněmovně přihlásí a potom odběhnou za svými záležitostmi. Když jsou však přihlášeni a nehlasují, pak systém eviduje, že se zdrželi hlasování a že tedy fakticky hlasují proti. To se v pátek stalo jedenácti koaličním poslancům (Bohdalová, Gabal, Hamáček, Foldyna, Havíř, Holík, Kudela, Ploc, Procházka, Vondráček, Zavadil).

Nastala rozčilená debata, kdo hlasování zkazil. Nejdříve byla viníkem prohlášena místopředsedkyně sněmovny Jaroslava Jermanová (ANO), která řídila schůzi a měla zvonkem upozornit, že se blíží hlasování. To nedává valný smysl, protože předchozí hlasování proběhlo sedm minut před tím. Už blíže pravdě bylo obvinění, že za to mohou šéfové koaličních klubů, kteří přece mají mít během hlasování řadové poslance pod kontrolou. Nakonec byl za viníka prohlášen ministr financí Andrej Babiš (ANO), který na jednání o svém zákoně přišel až na výzvu opozičního vůdce Miroslava Kalouska (TOP 09) a dal tak všem najevo, že o nic důležitého nejde. Zákon ovšem byl důležitý, protože měl schválit dluhopisy, které by zadlužily stát sedmi sty miliardami korun.

Přesto nejde o úsměvný příběh a viníkem nejsou jednotlivci. Jde o vážný signál, do jak hluboké krize se propadl český parlament, nejdůležitější demokratická instituce.

V zakletém zámku

Kdo se dnes přijde podívat na provoz sněmovny, uvidí situaci, která se dá sotva nazvat jinak, než úpadkem. Na chodbách je liduprázdno kromě všudypřítomné ochranky vždy připravené legitimovat návštěvníky. Nikdo není ani v předsálí před hlasovací místností, protože poslanci tráví většinu svého času ve svých kancelářích rozesetých do okolních budov. Sněmovnu tvoří dvě stovky solitérů, kteří nevedou žádné důležité debaty, jen občas podle pravidel určité technologie přiběhnou, zmáčknou knoflík a zvednou ruku. Těžko říci, kolik z nich ví, o čem vlastně hlasují, protože ani mezi sebou se o tom nebaví. Zřejmě jen plní příkazy blíže neurčené, bezejmenné vyšší moci. V těchto poměrech se nedá mluvit o vládě parlamentu.

V období po listopadu 1989 bylo všechno úplně jiné, protože poslanci i početní návštěvníci stále řešili, jak změnit poměry k lepšímu, často psali návrhy zákonů na chodbách a pak je nechali podrobit ostré kritice. Výraznou změnou k horšímu byl rok 1998, kdy bylo všem jasné, že se klíčová rozhodnutí odehrávají v kuloárech při utajených jednáních mezi protagonisty opoziční smlouvy. Po roce 2002 se poměry výrazně nezlepšily, protože se sněmovna s jen těsnou koaliční převahou přestala bojištěm o jeden chybějící či přebývající hlas. Pěšáky cennými jenom dodáním jediného hlasu se stali poslanci zvláště v období 2006-2009, kdy mezi sebou všemi prostředky válčili generálové Mirek Topolánek a Jiří Paroubek a kdy byli hlavními hrdiny přeběhlíci nebo zrádci.

Ještě v období Nečasovy vlády byla sněmovna svědkem plamenných projevů a obstrukcí proti „asociálním“ reformním zákonům. Hlavní událostí v období současné koaliční většiny však může být jen trapas typu hlasování o dluhopisovém zákonu.

K rozbití parlamentu na bezprávné atomy posloužily také dvoje poslední volby, které vždy vyměnily dvě třetiny poslanců. Kdo přežil ve sněmovně déle než dvě období, je považován za podezřelého kariéristu, noví poslanci se však v ničem nevyznají a jsou nejvýš poslušnými nástroji v rukou sekretariátů stran či hnutí.

Revolta proti bezejmenné moci

Sněmovna pokračuje na své cestě k bezvýznamnosti, jak zákon o dluhopisech dosvědčil ještě v jednom detailu. Když vládní koalice prohrála hlasování, okamžitě se objevily reakce, že to je vlastně jedno. V prosinci a v lednu totiž sněmovna schválila novelu zákona o rozpočtových pravidlech, podle kterého poslanci vydání dluhopisů schvalovat nemusí. Stačí, když dlužní úpisy v řádu stovek miliard podepíše jménem daňových poplatníků ministr financí. Během dvou týdnů podepíše zákon zmocňující ministra prezident a všechno bude v pořádku. Když šlo o to, zbavit se pravomocí, bylo k dispozici dost hlasů, zvláště když koaliční strany podpořili komunisté, Úsvit a ještě někteří občanští demokraté.

Říci, že sněmovna je v krizi, je vlastně optimistický závěr, protože předpokládá, že se poměry mohou změnit k lepšímu a že zvolení poslanci zase začnou rozhodovat podle přání těch, kteří je zvolili. Je ovšem jisté, že bez revolty proti neosobní moci vládních a stranických byrokratů to nepůjde.