Prezident versus kavárna

Dialog (tedy, pokud to, co se děje, lze nazvat dialogem), který v současné době vede veřejnost s prezidentem republiky o smyslu a významu prezidentského úřadu, má mnoho velice zajímavých aspektů, jedním z nejdůležitějších je přitom způsob prezentace a reprezentace „veřejného mínění“ a „veřejnosti.“

Podle vlivného německého filozofa, jehož myšlenky o veřejnosti tvoří dnes základní kámen „veřejnostního“ diskursu, Jürgena Habermase, jsou veřejná a privátní sféra dvěma stranami realizace autonomie jednoho každého občana, přičemž pro každou z těchto dvou sfér platí jiné zákonitosti komunikace. Rozpoznání těchto zákonitostí vede k možnosti odlišit privátní sféru od veřejné.

Habermas razil pojem veřejné, tzn. otevřené komunikační pospolitosti utvářející tak zvané veřejné mínění – počátky formování této pospolitosti hledal v kavárenských společnostech pozdního 18. století, které sice debatovaly především o umění a literatuře, nicméně na základě estetického úzu začaly formovat to, co dnes pod pojmem „veřejné mínění“ více méně implicitně shledáváme.

Na komunikačních zvyklostech této esteticko-literární veřejnosti se podle Habermase zformovala i politická veřejnost, někdy lze hovořit i o přímém zpolitizování literární veřejnosti. Habermasovo propojení literární a politické veřejnosti se zdá být nejpříhodnější právě pro specifickou vrstvu německého vzdělaného měšťanstva (tzv. Bildungsbürgertum) v 19. století, ale bylo by chybou je proto odmítat jako příliš specifický model: Pohlédneme-li do vlastní historie, nalezneme v ní exemplární případ zpolitizování literární veřejnosti v dobře známém „Sporu o rukopisy Královédvorský a Zelenohorský“: Politická kariéra prvního prezidenta Československé republiky začala právě jimi a zdaleka se nejednalo o náhodu.

Zrod „veřejného mínění“ v prostředí kavárenských literátů a diskutérů s sebou nesl jeden podstatný paradox. V momentě, kdy začala stále významnější skupina kapitalistických vlastníků požadovat podíl na politickém rozhodování, jediné, o co se mohla legitimačně opřít, bylo právě toto veřejné mínění, které ale díky svým kořenům neodpovídalo jejím čistě materiálním zájmům. Což je naše velké štěstí, dalo by se říct. Nebýt těchto kořenů, bůhví jak by to s veřejností dopadlo. Možná jako v odpudivě primitivní, nicméně přesto nebo možná právě proto velice populární a politicky nesmírně vlivné románově-pseudofilozofické slátanině Ayn Randové o kapitalistickém vlastníku jako morálním nadčlověku Atlas Shrugged, kterou český čtenář může konečně šťastně zkonzumovat ve vlastním jazyce díky neúnavné péči nakladatelství Argo o naše duchovní povznesení (Atlasova vzpoura, 2014). Někdy se člověk až diví, jak dobře se prodávají a jak vlivné dokážou být ty nejhloupější nápady, které lidstvo o sobě, svých dějinách a smyslu vlastní existence občas dostává.

Zpět v pozici feudálního poddaného

Nicméně zpět k veřejnosti, která bohudíky ještě pořád spočívá na dědictví literární kavárny, i když po nástupu masových médií už často jen podle jména. Masová média znamenají změnu, která s sebou nese ústup kritické publicity ve prospěch manipulativní, což Habermas nazývá „re-feudalizací veřejnosti, re-feudalizací veřejného mínění. Tato re-feudalizace podle něho napadá základní principy demokratického právního státu, jeho suverenitu. Tato re-feudalizace, chtělo by se dodat, se zdaleka netýká jenom veřejného mínění: Přehlédneme-li například současnou českou hospodářsko-politickou krajinu, přestane nám příměr s návratem k feudalismu připadat přitažený za vlasy: Největší vlastníci vládnou a běžný občan platí daně státu, který oni řídí a více či méně považují za součást svého vlastnictví, a nachází se tak v pozici jakéhosi feudálního poddaného.

Můžeme se pokusit dál domyslet Habermase a vztáhnout jeho pozorování moderních masových médií na právě probíhající mediální revoluci – je možné, že mnohé z jeho závěrů již v tuto chvíli neplatí nebo za nějakou dobu nebudou platit. V každém případě se však zdá, že trend, který masová média započala a který mediální revoluce zcela jistě urychluje, je postupné mazání hranic mezi veřejnou a privátní sférou (ať už je definujeme jakkoliv, sám Habermas postupně formuloval tři odlišné definice), což má za následek rozpad původní podoby „veřejnosti“ a „veřejného mínění.“

Veřejné mínění ztrácí svoji historii, dalo by se říci, což znamená, že ztrácí samo sebe. Jedním ze znaků této ztráty sama sebe je právě celkový obraz debaty o prezidentském úřadu. Pozoruhodná je tato debata právě proto, že vybízí k otázkám po podobě veřejného mínění, po tom, kde toto veřejné mínění bere kořeny své legitimace, zda je si jich ještě vědomo, či zda už se změnilo natolik, že nemá se svým původem už pranic společného, což by v důsledku znamenalo především to, že zcela ztratilo legitimitu.

Jediné, co snad může pozorovatele prezidentské debaty utěšit, je následující: Vzpomeneme-li prezidentovy výroky o „pražské kavárně“ a vztáhneme-li je na Habermasův popis vzniku a kořenů veřejného mínění, můžeme s trochou uklidnění konstatovat, že všichni aktéři prezidentské debaty se stále ještě pohybují v tomtéž symbolickém „veřejnostním“ diskursu, který vzal svůj počátek u stolu literární kavárny, i když se k tomu zdaleka ne všichni hlásí. A to je nakonec docela dobrá zpráva. Jakou představu o veřejnostním diskursu mají ti, kdo se debaty o prezidentském úřadu neúčastní (například výše zmínění feudální vlastníci), je pak otázka, na niž odpověď zatím neznáme. Ale měli bychom se o ni zajímat, protože je docela dobře možné, že vůbec nebude příjemná.

Je zde nový Týdeník ECHO. Křivé zuby, mizerné silnice. Proč se Západ nad Čechy povyšuje? pic.twitter.com/XGHHN1rq0X

— Echo24.cz (@echo24cz) December 5, 2014