Juncker je fackovací panák, kterého nemusíme litovat
Podle fotografií soudě to byla schůzka krásně uvolněných mužů s dámou. Švédský premiér Reinfeldt včera u sebe na dače hostil tři své kolegy: Němku Merkelovou, Holanďana Rutteho a Brita Camerona. Muži byli bez kravat, Angela Merkelová ve vycházkové blůze. Při jízdě na loďce po jezírku si nasadili záchranné vesty a smáli se do objektivů.
Ve skutečnosti si Merkelová se třemi pány jela vyříkat nepříjemnou věc: ani Cameron, ani Reinfeldt ani Rutte nechtějí slyšet o tom, že by se příštím šéfem Evropské komise mohl stát politický veterán a eurofederalista z Lucemburska Jean-Claude Juncker. Všichni tři vládnou v zemích, jejichž veřejné mínění se posouvá směrem k silnější euroskepsi. Kancléřka alespoň podle německých novin ve svém soukromí také dala najevo, že ani ona z Junckera není nadšená (podobně jako to soukromě dává najevo o ruském prezidentu Putinovi), ale podvolila se (podobně jako v Putinově případu) převažujícímu názoru ve své zemi. Záleží ale na tom, kdo se šéfem komise nakonec stane? Je Juncker pozoruhodný osobně?
David Cameron si z něho udělal fackovacího panáka, na němž domácímu publiku předvádí, že si na evropský establishment umí houknout. Věcně vzato je pohrdání Junckerem na místě. Je to dnes nejdéle sloužící reprezentant politického konsensu, který Evropskou unii dovedl k historicky nejnižší popularitě a katastrofální krizi eurozóny. Jeho heslo na Wikipedii vypočítává 65 různých ocenění, čestných občanství a doktorátů. Ale necituje výrok, jímž je proslulý: „Když jde do tuhého (myšleno v politice – pozn.red.), musíte lhát.“ Pokud budou britské tabloidy mít potřebu ho ostřelovat, připomenou, jak v květnu 2011, na vrcholu obav z odchodu Řecka lhal a popřel mítink ministrů financí eurozóny, ačkoliv ho sám svolal, a další jeho výkony.
Je otázka, jestli by odstřel Junckera mohl něco reálně změnit. Ne že by v komisi nemohl zasednout také nějaký, řekněme, eurorealista. V první půlce 70. let tam Německo zastupoval Ralf Dahrendorf, který z Bruselu pod pseudonymem psal postupně čím dál eurokritičtější články do týdeníku Die Zeit. Před patnácti až deseti lety byl komisařen pro vnitřní trh holandský liberál Frits Bolkestein atd. Nicméně ještě nikdy neměla komise předsedu, který by nebyl oddán nebo se v úřadu nepoddal zásadě „stále užší unie.“ Je nemyslitelné, že by rozhodující síly v Unii pustily do vedení komise někoho, kdo na tutu zásadu nepřísahá.
Proto starosta Londýna a nejcharismatičtější politik dnešní Evropy Boris Johnson přirovnává Camerono tažení proti Junckerovi k pokusu zabít mouchu na noze nosorožce, který nám přitom stojí na hrudi.
Britský premiér nicméně argumentuje, že s tak notoricky eurofilním předsedou Komise by mohl prohrát referendum o setrvání Británie v EU, avizované na rok 2017. To referendum před časem slíbil s jistotou, že za a) vyhraje příští volby, aby ho vůbec mohl vypsat, a za b) že potom vyjedná takové rozvolnění vztahu Británie s EU, že většina Britů bude hlasovat pro členství. Referenda však mohou vyvinout vlastní dynamiku. Když Cameron před rokem nonšalantně kývl skotským nacionalistům na referendum o samostatnosti Skotska, také si mohl být téměř jist, že ve Skotsku bude solidní většina pro status quo. Dnes, kdy do referenda zbývá něco málo přes čtvrt roku, už to zdaleka tak jistě nevypadá a politický establishment v Londýně se začíná nervózně ohlížet, komu eventuálně přičíst vinu za rozpad Británie.
Evropská unie bez Angličanů by byla radikálně jiný spolek, než do jakého Češi před deseti lety vstupovali, méně pestrý a víc německo-francouzský. On se asi o názor české vlády na Junckera nikdo příliš nezajímá, ale i když se její činitelé kdysi z vnitropolitických důvodů rozhodli definovat jako tzv. proevropská síla, tady rozum velí být proti Lucemburčanovi.
