Seriál Američané: sovětští špioni, osamělí a podvádění

Zásadní přerod, jímž v posledních letech prošla především anglosaská seriálová produkce, se neprojevuje jenom vznikem děl velice ambiciózních, nesených záměrem přesáhnout hranice žánru a dosáhnout nějaké trvalejší hodnoty. Pozoruhodné seriály vznikají i v jaksi nižších patrech produkční hierarchie, dizertační práce se o nich asi psát nebudou. Kvalitou předlohy a zpracování ale posunují standard televizní zábavy výš. Inspirující. Mezi taková díla patří i špionážní série Joea Weisberga a Grahama Yosta Američané, v zemi původu nedávno skončila její druhá a velice zdařilá sezóna.

O filmu se z komerčního hlediska často uvažuje jako o zábavě pro dospívající mládež, proto vznikají snímky často určené jakýmsi fiktivním puberťákům, u nichž se předpokládá zvýšená potřeba výbuchů a spektáklu a hluboký nezájem o cokoliv jiného. Televizní produkce se v té situaci stává přirozeným útočištěm tvůrců, jejichž ambicí je vyprávět zajímavé příběhy o zajímavých postavách a publika, řekněme, dospělejšího, jež třeba nemá nic proti komiksu, ale nepřipadá mu nemyslitelná ani představa přečíst si knížku, ocení zajímavou obrazovou formu, ale nebere ji jako nutnou podmínku, po večerech bývá doma.

Špioni z předměstí

Tenhle typ diváka ocení i Američany – asi ne jako veledílo, ale jako inteligentní a formálně velmi dobře zvládnutou kratochvíli. Kdyby ten seriál měl někdo posuzovat podle synopse, čekal by nejspíš nějakou přepjatou a komediálně stylizovanou „pakárnu“.

Elizabeth a Philip Jenningsovi jsou typický americký pár – domek na předměstí, dvě dospívající děti, dvě auta v garáži a pro sousedy vždycky připravený vřelý úsměv. Přes den spolu vedou cestovní agenturu. Jejich skutečná práce je ale jiná – krást státní tajemství a občas taky někoho zabít. Jsou to totiž sovětští „ilegálové“, agenti KGB, kteří byli před desetiletími vysazeni na území nepřítele, svoje spořádané životy jenom hrají – i před vlastními dětmi. A právě dvojí život, přetvářka je leitmotivem příběhu mnohonásobné zrady, občasné lásky a rychle stoupajícího počtu vražd. 

Autoři tu story vyprávějí prakticky bez nadsázky, ta se projevuje snad jenom výběrem značně extravagantních paruk, jež protagonisté nosí do akce. V obraze a způsobem vyprávění seriál připomíná klasické paranoidní thrillery z času studené války, doba (80. léta) je evokovaná pečlivě, ale bez zbytečného hračičkářství a předvádění rekvizit, podobně účelně a přesně je v seriálu užívaná i dobová hudba. Tempo je často volnější, což ale nemusí oslabovat napětí, v takových pasážích nějakým jednoduchým ale účinným způsobem vyjevují vnitřní konflikty postav, mezi něž kromě hrdinů patří i různí jejich informátoři, osazenstvo rezidentury KGB i lidé z druhé strany agenti FBI v čele se Stanem Beemanem, dobrosrdečným úřadou, který si začal s krásnou double agentkou (špatný nápad).

Všichni jsou sami

Američané samozřejmě není hlubinně psychologické drama, v seriálu jde především o napínavý příběh, který se autorům podařilo zkonstruovat dobře – především ve druhé sezóně, kde už nebyli omezováni epizodickou strukturou s občasnými „úkoly týdne“. Jistě by nemělo význam hledat v seriálu realistický obraz špionážního řemesla v době studené války (spoluautor scénáře Joe Weisberg ale kdysi pracoval v CIA, takže by o něm nějaké povědomí mít měl). Občas se story dostane za hranici přijatelného zjednodušení nebo vůbec uvěřitelnosti. Tyhle úkroky se ale díky přesvědčivě vykresleným postavám dají snést docela snadno. 

Křivolaký děj je líčený s určitou distancí, skutky hrdinů jsou spíš zaznamenávány, než aby se předkládala i jejich interpretace – třeba v morálním smyslu. Podobné to je i s politickou dimenzí seriálu, Jennigsovi jsou vylíčeni jako v zásadě přesvědčení stoupenci sovětského systému (Elizabeth víc než Philip) i součástí motivace jejich spolupracovníků bývá idealismus, svět za železnou oponou je v seriálu předveden nanejvýš hodně letmo a trochu klišovitě.

O politiku v Američanech ale nakonec tolik nejde a ani o zprostředkování poznatku, že výchova dětí se může trochu zkomplikovat, když je jeden špion. Z Weisbergova Yostova seriálu nakonec utkví hlavně obraz střetu dvou skupin lidí, jimž jsou společné osamělost, absence důvěry, nutnost přetvářky, jíž ničí svoje vztahy a taky sebe. V Američanech jsou všichni sami, a kdo si tak snad nepřipadá, bude brzy podveden, zrazen. Někdy taky zastřelen.