Kolikrát vystřelí policie v USA při autohavárii? Jako německá za celý rok
Nejdřív se zdálo, že smrt Michaela Browna ve Fergusonu ve státě Missouri je dalším případem, kdy bílý policista zastřelil neozbrojeného černocha. Amerika má ještě v čerstvé paměti smrt Trayvona Martina a soudní osvobození útočníka George Zimmermana – i když Zimmerman nebyl policista, ale místní občanský dobrovolník, a navíc poloviční Hispánec. Přestože v tomto případě odborníci od počátku předvídali, že Zimmermana bude těžké usvědčit, případ zapadal do stereotypu neozbrojených černochů, kteří zahynuli jen proto, jak vypadali. Těch případů bohužel bylo dost a dost. Disproporce mezi podílem černochů, kteří se střetávají se zákonem, a podílem ostatních etnických skupin je letitá a nemizí. Má historické kořeny a stejně tak je má nedůvěra černošské komunity v policii a orgány činné v trestním řízení. Deník New York Post například nedávno přinesl reportáž o tom, jak kolonizace historicky menšinového Brooklynu hipstery a zámožnějšími bílými přistěhovalci má jeden nečekaný důsledek: v americkém justičním systému hrají velkou roli poroty, vybírané tak, aby reprezentovaly složení místního obyvatelstva – a policisté a státní zástupci zjišťují, že se jim v poslední době u brooklynských soudů víc daří a obhájci jsou úměrně tomu zaskočeni, jak to mají těžší. Mnozí se ovšem domnívají, že soudní systém je vůči černochům diskriminační systematicky – často bývá citována vyšší trestní sazba za výrobu a prodej cracku, typické drogy černošských ghet, než za kokain, typickou drogu bílých límečků, přestože jde chemicky o tutéž substanci.
Na tomto pocitu nic nezmění ani skutečnost, že kriminalita je stejně jako jiné sociální patologie v černošské komunitě reálně vyšší, ani že nejvíc mladých černochů nezahyne rukou bílých policistů, ale jiných mladých černochů. Pokud se smrti černocha z rukou policie dostane publicity, nezřídka to vede k rasovým bouřím a rituálnímu angažmá různých černošských vůdců jako Jesseho Jacksona či Ala Sharptona, kteří přispěchají na místo uklidňovat dav, žádat vyšetření a potrestání viníků a ovšem i upevňovat svou popularitu.
Už desítky let to je předmětem kritiky liberálů jak ve veřejné diskusi, tak třeba ve filmu. Pravice a bílá mlčící většina, jež zpravidla stojí na straně zákona a pořádku, ovšem zachovávala chladnější přístup. V nespravedlivém zacházení s černochy viděla nešťastné ojedinělé excesy, zatímco v medializovaných excesech černošské kriminality špičku ledovce. A ráda vypichuje případy, kdy různí hochštapleři využili pocitu diskriminace k manipulaci justičního systému, třeba v procesu s O. J. Simpsonem, kterého dokázal advokát Johnnie Cochran vysekat z obvinění z vraždy, přestože vše nasvědčovalo tomu (a občanskoprávní soud později konstatoval), že se jí dopustil. Proč se věnuje jedné vraždě černocha bělochem desetkrát větší pozornost než deseti vraždám černochů černochy v Chicagu, zní typická otázka.
S Fergusonem se ale něco změnilo. Někteří komentátoři zareagovali jinak, než by od nich člověk čekal. Odhalení, že zastřelený mladík chvíli předtím kradl v obchodě, je nevedlo k citování čísel o černošských sociálních patologiích. Místo toho se zaměřili na tvář zákona a pořádku, jak se ve Fergusonu ukázala, a našli na ní spoustu věcí, které se jim nelíbily. Proč nastupují proti zprvu mírumilovnému shromáždění těžkooděnci, ptali se? Proč mají na sobě maskáče? Maskáče nosí vojáci v Iráku, aby splynuli s terénem; na předměstí z terénu vyčnívají. Proč přijeli s obrněným transportérem vyzbrojeným těžkým kulometem? Proč vyhánějí lidi z McDonald's? Proč jim zakazují filmovat, když je k tomu žádný zákon neopravňuje? Jak to, že má policie peníze na bojová vozidla pěchoty, ale ne na kamery v každém policejním autě?
Ferguson byl zřejmě impulsem, který způsobil změnu rovnováhy v nazírání na zákon a pořádek u části amerických elit a veřejnosti. Nad tradičními postoji převážilo už dlouhou dobu sílící znepokojení nad trendem, jenž je dnes známý jako militarizace americké policie.
Odkud začít? Podívejte se na tohle video. Vystavila si ho na svůj web policie ve městě Doraville ve státě Georgia. Doraville má 8500 obyvatel – asi jako Bystřice pod Hostýnem – a poslední vražda se tu stala v roce 2009. Vozidla tohoto kalibru – i když většinou kolová – si jen v rámci jednoho programu ministerstva obrany pořídilo od roku 2009 asi 500 policejních organizací. Pentagon a ministerstvo pro vnitřní bezpečnost mají programy, v jejichž rámci předávají policejním orgánům přebytečnou (anebo i ne) vojenskou výzbroj a výstroj. Zlaté časy zažívají tyto programy od 11. září 2001. Původní oficiální zdůvodnění znělo nebezpečí terorismu, ale výrobci pochopitelně tyto programy milují a nedají na ně dopustit. Vozidlo ve Fergusonu byl Lenco BearCat, jeden z nejrozšířenějších modelů na bojištích amerických předměstí. Je odolný proti minám a svými parametry víceméně srovnatelný s pancéřovaným vozidlem Iveco LMV, které si česká armáda pořídila do Afghánistánu.
Rozšíření pancéřovaných autíček pro velké kluky je ovšem jen jednou z tváří nového trendu. Tou další je rostoucí využívání jednotek SWAT. Tyto zásahové jednotky vojenského stylu byly zřizovány pro extrémní situace střetnutí s teroristy, těžce vyzbrojenými drogovými gangy a podobně. Jenže s tím, jak v USA násilná kriminalita od počátku 90. let klesá, využívání SWAT týmů naopak stoupá. Nenasazují se jen na ozbrojené gangy, ale čím dál tím víc třeba na obyčejné domovní prohlídky, na zásah v herně s hracími automaty, na kolej, kde měli být opilí nezletilí studenti, či na nelicencované holičství. Tragické omyly nejsou výjimečné.
A policie se umí o své lidi postarat. Její vlastní vyšetřování končí s železnou pravidelností, tím, že je očistí. A když to dojde tak daleko, že se do věci vloží státní zástupce, případ se dostane k soudu a ten zjistí zavinění na straně policie, státní orgány raději zaplatí rodině pozůstalého tučné odškodné, ale nezmění ani závěry svého zdiskreditovaného interního vyšetřování, ani své metody. Michael Bell, pilot amerického letectva, jehož jednadvacetiletý syn byl před deseti lety s pouty na rukou, pod lampou pouličního osvětlení, před pěti svědky zabit policistou střelou do hlavy, se po šesti letech domohl odškodného 1,75 miliónu dolarů. Ale vrah jeho syna stále slouží u policie. Bell rozjel kampaň, která přiměla uzákonit kongres státu Wisconsin, že všechny úmrtí s podílem policie musí být vyšetřeny nezávislým orgánem, ale trvalo to deset let.
Pokud by měl být označen jeden člověk, který má největší podíl na tom, že se kritické množství lidí začalo dívat na právo a pořádek jinak, pak je to Radley Balko, novinář, který v desítkách článků nejdříve v libertariánském časopise Reason a dnes ve Washington Post zdokumentoval spousty případů, jež shrnul v knize Rise of the Warrior Cop: The Militarization of America's Police Forces (Vzestup policisty-válečníka: Militarizace amerických policejních jednotek). Dnes ale najdeme i v řadě konzervativních publikací názory znepokojené tím, že policie, jež má být součástí obce, se začíná podobat okupační armádě. Kanadsko-americký sloupkař Mark Steyn, který proslul silně politicky nekorektními texty a vyzdvihováním mužného, asertivního amerického étosu, v reakci na Ferguson zveřejnil text dokumentující, jak se americká policie svou chutí střílet vymyká standardům civilizovaného světa:
„Srovnejme 410 „oprávněných zabití“, jichž se dopustili v roce 2012 američtí policisté, s celkovým počtem 598 vražd v Kanadě za rok 2011. Jinými slovy oněch přibližně 120 000 amerických strážců zákona vykázalo stejný počet vražd jako 24 miliónů Kanaďanů.“
V osmdesátimiliónovém Německu policie za rok 2011 vystřelila 85 nábojů, konstatuje Steyn, jeden náboj na milión Němců. „Takže policie ve Fergusonu vypálila do Michaela Browna tolik nábojů, jako použila Polizei na deset miliónů Němců. Ale to je na americké poměry relativně zdrženlivé. V roce 2011 policie v Miami vystřílela celý německý roční příděl munice při jediné autonehodě... Americká policie spotřebuje třetinu německého ročního přídělu kulek na zastřelení jednoho psa: v roce 2006 v bytovém domě v Bronxu tři policisté vystříleli 26 ran do pitbula, který kousl jednoho z nich do nohy....“
Postoje k právu a pořádku mají v Americe cyklický charakter. Období automatického respektu k policii střídají období, kdy převládne názor, že orgány činné v trestním řízení si počínají příliš autoritativně, jež vyústí v nějakou reformu – třeba „Miranda rights“, rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 1966, jež mělo za následek ona slova o tom, že „Máte právo nevypovídat...“, jež recituje každý policista každému zadrženému v každém americkém krimi filmu. Pak zas pomalu přijde období, kdy se veřejnosti zdá, že policie je proti zločincům bezmocná, a vynutí si opatření jako třeba „třikrát a dost“. Teď v Americe sílí libertariánský, vůči státní moci ostražitý pohled a mladší generace je méně zatížená rasovými předsudky. Zřejmě nazrál čas k další korekci.
