Stahujete bez uzardění? Technologie ve službách hodnot

Evropská lidová strana (ELS) letos v Toledu zveřejnila svůj názor na jednotný digitální trh. Jeho součástí je i kapitola o autorském zákonu. Pozice ELS předznamenává snahu o zjednodušení autorského práva, aby se jeho užití i v digitálním prostředí stalo co nejsnazším, a tedy mohlo být vyžadováno a respektováno. Vývoj technologie, která rozrušila autorské právo, může po desetiletích autorům paradoxně pomoci. Bez změny v přístupu a pochopení uživatelů to však nebude změna dokonalá, ale jen částečná.

Debata o autorském zákonu je všudypřítomná už víc než dvacet let. V devadesátých letech nás nejprve cena softwarového vybavení a praktická nepostihnutelnost naučila tak nějak krást. Připomínám, že například kancelářské produkty Microsoftu v té době stály více než 10 000 korun a jen málokdo byl ochoten zvýšit cenu svého počítačového vybavení o několik desítek procent. Konkurence de facto nebyla a navíc dominantní poskytovatel nabídl své vybavení školám za pakatel. Nebylo žádnou výjimkou, když státní organizace komunikovaly pouze přes proprietární, uzavřené formáty a tím vytvářely další tlak na „pořizování“ programů, které je byly schopny vytvořit.

Postupem doby se objevila konkurence, která dala v oblasti programů alternativu vůči obecně přijímanému řešení. Půjčování disket a později cédéček zase později vzalo za své s rozvojem internetu a „sdílet“ se začala spíše data, které souvisela v audiovizuálním obsahem (ano, písničky a později filmy). Po přelomu tisíciletí nás zasáhla potřeba vlastnit (mít u sebe) kompletní knihovnu ledasčeho. Tahle vášeň nebyla nepochopitelná. Měli jsme své sbírky, pásků, gramofonových desek, kazet a CD. Digitální formát byl dalším formátem v řadě. V jeho prospěch hovořila vyšší kvalita (o srovnání si říká film ve VHS a dnešní HD ripy či distribuce na Blueray) a také lepší skladovatelnost, tedy fyzický rozměr nosičů.Nemohu si při té příležitosti nevzpomenout na mého kolegu, který mi s hrdostí ukazoval hromadu vyřazených stojanů na kazety (taková ta věc, co se přetáčela tužkou), které nahradila trochu tenčí, ale větší skrumáž hudebních cédéček. Dovolím si podotknout, že vše legální. Tehdy byla investice do změny formátu nosiče zásadní a dlouhodobou investicí, která byla spojená i s nákupem relevantního přehrávače. Předpokládám, že u kolegy se dnes na vysněná cédéčka hlavně práší.

Klesající cena datového prostoru, tedy cena za TB dat a zvyšující se rychlost internetu proměňují situaci poměrně zásadně. V okamžiku, kdy máte „k dispozici“ libovolný obsah, je nutné míti jej uložený u sebe doma? Je celá péče s tím spojená – starání se o archiv, udržování jeho rejstříku, případné dokupování dalších a dalších disků relevantní investicí? Dostupnost dat je dnes na takové úrovni, že není žádnou překážkou. Navíc stažení filmu na večerní promítání není řadou z nás považováno za nic nemravného. Ti, kdož by si raději utrhli ruku, než by v samoobsluze strčili do kapsy žvýkačku, stahují běžně obsah, jehož cena je dnes v řádu stokorun.

Jeden z právníků, který se věnuje autorskému zákonu, Rudolf Leška před nedávnem v týdeníku Echo řekl, že hraniční cena pro stažení filmu pro lidi, kterých se na to ptal, je dvacet korun. O podobné zkušenosti vypovídali zástupci BSA, kteří identifikovali, že nejvíce se stahují filmy, jejichž cena na stánku nepřekročí padesát korun. Prostě české evergreeny, které občas předhoní prázdninový blockbuster. Přesto existence Netflixu (nebo například Spotify pro oblast hudby) poukazuje na to, že prostor pro legální nákup existuje. Nutné předpoklady jsou v oblasti technologie, služeb a konečně již zmíněného povědomí o dané problematice.

Technologickou změnou je dostatečně rychlý internet. Ten v současné době limituje uživatele, kteří nežijí ve městech (byť se situace v souvislosti s rozšiřováním sítí LTE mění k lepšímu). Změnou v oblasti služeb je bezproblémová uživatelsky nenáročná platba. A to včetně mezinárodní platby a nejlépe za použití jednoho až dvou kliknutí myší. Samozřejmě vše upraveno pro mobilní použití, tedy realizované z mobilu do pár sekund. 

S tím souvisí samotné používání systémů nákupu audiovizuálního obsahu. Ten nemůže být komplikovanou záležitostí, která vytváří pocit ovládání atomové elektrárny. Tou poslední a nejkomplikovanější je uvědomění si hodnoty duševního díla a pochopení, že i autoři mají nárok na odměnu za svou práci. Ne, skutečně to bez té poslední věci nepůjde, ale podmínky, které posílí možnost konkurenčního a legálního řešení se stávají stále výhodnějšími. Samotná změna bude trvat roky a netýká se pouze naší země.

Kulturní rozmanitost má Evropa ve svém štítu. Neustupování z ochrany autorských práv hovoří ve prospěch zachování tohoto bohatství. Změně vnímání a používání práv pomůže nejen jejich srozumitelnosti (připomeňme si, jaké emoce vyvolala poslední debata o svobodě panoramatu), ale i maximální jednoduchosti, proti které dnes jdou například regionální omezení a to i v rámci Evropské unie. Toto snažení není revoluční. Ani nepřináší geniální návrh nové legislativy nebo pravidel, které by přinesly okamžité řešení. To, o čem se nyní v Evropě hovoří, je pomalou a evoluční cestou. Bude úspěšná v okamžiku, kdy se nejenom naplní výše popsané podmínky, ale kdy také bude doprovozena pochopitelným zdůvodněním, proč autorská práva potřebujeme. To je zdánlivě jednoduché zadání. Ale v naší zemi, kde tak zoufale chybí efektivní výchova k občanství, to půjde pravděpodobně poněkud více ztuha.