Velké mozku tunění s Lucy a Lucem

Jen ty filmy sovětský, ty jsou vědecký, pravil v často citovaných verších Egon Bondy. Tím se dostáváme k filmu Luca Bessona Lucy. Sovětský tedy není. Ale vědecký, to tedy ano. Jeden z nejvědečtějších, dalo by se říct. Jeden ho zhlédne a hned má svůj mozek o něco radši. Vlastně mozky obecně. Lidi, pojďme to v nich pořádně rozpálit!

Lucy je dílem mozku Luca Bessona (Luc a Lucy. Nenaznačuje se tady nějaká souvislost?) Zajímavý mozek. Přinejmenším kariéra jeho majitele opsala zajímavou dráhu – v něčem vlastně docela sympatickou. Druhdy vynášený zázračný chlapec, naděje filmového umění a tak, který si ovšem naběhl s nějakými těmi hodně ambiciózními projekty a dneska spokojeně šéfuje výkonné filmové fabrice, která chrlí žánrové snímky natočené možná s cynismem, ale taky docela svižně a bez zbytečných ornamentů, soustředěné na to nejpodstatnější – má-li vyprávět o parádně vytočeném chlapíkovi, který zbuší bandu odporných kriminálníků (96 hodin), je protagonista vytočený vskutku parádně a nic moc víc než efektivní bušení do odporných kriminálníků se v něm neukazuje. Má-li být hlavním tahákem filmu rychlá jízda autem, tak se bude jenom jezdit a pokud možno rychle (Taxi). Samé za rozumnou cenu pořízené jednoduché výrobky, které svůj jednoduchý účel plus mínus naplňují, fabrika prosperuje – není divu. Besson se většinou spokojí s rolí producenta, jednou za čas si ale některý kousek střihne sám. Například Lucy. Velmi výrazný kousek. Čímž se dostáváme zpátky k těm mozkům.

Lucy (Scarlett Johanssonová), americká stážistka v Tchaj-peji, mozek má. Měla by ho ale používat soustavněji, například při výběru partnerů. Její frajer Richard (Pilou Asbaek) je totiž neodpovědný slaboch. Zprotivil se místními gangsterskému kápovi, krvelačnému panu Jangovi (Choi Min-sik), trochu tuší průšvih a snaží se Lucy zmanipulovat, aby mu v té situaci pomohla, což hrdinka nakonec nevolky učiní a dost toho lituje. O pár minut později totiž má v útrobách zašitý pytel nějaké super syntetické drogy, kterou má ve službách pana Janga propašovat do Evropy. A to si pan Jang ještě myslí, že jí prokázal laskavost. Pan Jang je totiž drsný a problémy s lidmi většinou řeší zamordováním řečených. Lucy ale nezamordoval, mnohokrát toho jistě později litoval. O tom dále. Stala se totiž nemilá (jak pro koho) věc. Nějací odporní rabiáti v Jangových sklepeních Lucy ubližovali, přičemž došlo k porušení pytle v hrdinčiných útrobách, super syntetická droga se dostává do do hrdinčina oběhu a začíná proces velkolepého „tunění“. Čímž se opět dostáváme k těm mozkům. 

Stoprocentní Lucy proti světu

Film je totiž založen na rozšířené a bludné představě, podle níž člověk používá jenom deset procent mozku, zbylých devadesát prý leží ladem. Opakuju – představa je to bludná. Ale taky dráždivá. Jeden se může ptát, jak by to asi vypadalo, kdybychom ty naše mozky uměli využívat sakum pikum celé. A Bessonův film dává tu nejpopisnější možnou odpověď: Vypadalo by to asi takhle. Výsledkem první fáze tunění je, že tuněný jedinec – v tomto případě Scarlett Johanssonová – dá nekompromisně, často s až definitivní platností, na budku všem nevytuněným padouchům v dosahu. Následuje fáze vyhledávání vyhledávání dalších nevytuněných padouchů, jimž je třeba dát s definitivní platností na budku, což se taky vzápětí stane. Jenže u prostého otloukání cizích ciferníků naše tuněná zůstat nemůže, je jí to málo – logicky. Stačí pár peripetií a volá... Morgana Freemana. Koho taky jiného. On jediný přece může – byt ve stavu nevytuněnosti – být důstojným konverzačním partnerem vysokokokapacitní Lucy. Protože Morgan Freeman, jak známo každému, kdo kdy dostal náladu podívat se v televizi na dokument osvětlující nějakou záhadnou záhadu kosmu, ví prostě všechno. A pokud by snad někdo měl podezření, že něco třeba neví, koukne na něj svýma hlubokýma očima Morgana Freemana a hned se stydí, ten nevěřící Tomáš jeden. A to ani Morgan Freeman nemusel promluvit autoritativním hlasem Morgana Freemana. Jednou nám všem řekne, co bylo dřív, jestli slepice nebo vejce. Neztrácím naději.

Takže Morgan Freeman Lucy objasňuje možné další projevy tunění, do toho Jangovi padouši a honičky Paříží. Do toho drsňácký francouzský policajt, jehož náplň práce zahrnuje i líbat Scarlett Johanssonovou, aby neztratila kontakt se světem obyčejných lidských emocí, zatímco se jí překotně tuní mozek. Nezní mi to jako ten nejhorší job na světě.  A tuní se forem ten mozek a Lucy ví věci a umí věci. A ti padouši proti ní mají asi stejnou šanci jako zástupy nepřátelských bojovníků v počítačové hře, jejíž hráč se přepnul do modu nesmrtelnosti. A pak se teprve začnou dít ty skutečně podivuhodné věci, odhalovat jejichž povahu by vůči potenciálnímu publiku bylo bezohledné. Z filmu se v každém případě stane přímočará a krajností se nikterak neobávající pakárna. Nebo přesněji pakárna, pro niž je krajnost nikoliv startovací čarou, ale čarou na které závodníci stojí v teplákách a pak se od ní přesunou k čáře startovní. Taková je to pakárna.

Ale stejně. Čekal jsem od toho filmu trochu víc radosti. Svižný je, to ano. Nesený přístupem „prostě to tam našviháme“, rukojmí brát nebudeme. To ano. Scarlett Johanssonové to sluší. To ano. Ale ta radost mi v něm nějak chyběla. Čekal jsem film, v jehož každém okénku bude zašifrovaný smích – Luca Bessona, Scarlett Johanssonové, Morgana Freemana, celé té party. A místo toho jsem jenom sledoval jejich standardizované výkony. Film Lucy přitom potřeboval, aby do toho šli – slovy Roberta Downeyho z Tropické bouře – „full retard“. Ten, komu stačí i nižší stupeň retardismu, by ale snad měl být spokojen. Možná jsem to ale já, kdo je tady zpomalený. A do stovky procent vytuněná Lucy – vševědoucí a všudypřítomná – se nade mnou sladce ošklíbá.