Sobotka vztyčuje vlajku v americkém časopise
Prosadit článek od někoho typu předsedy vlády ČR do nějakého kloudného západního média je práce. Editoři stojí o text, který čtenáře zaujme buď obsahem, nebo jménem autora, a průměrný předseda vlády malé středoevropské země neslibuje ani jedno, ani druhé. Článek Bohuslava Sobotky, který vyšel v časopise Foreign Policy, musel naplnit všechny editorovy obavy. Pročpak o jeho otištění asi Sobotka stál?
Tím nemá být řečeno, že je špatně, že článek vyšel. Snažit se v kruzích zahraničněpolitických specialistů dávat vědět o tom, že tu jsme a že jsme v pořádku, je od předsedy vlády ČR správné. A lepší o sobě dát vědět nudným článkem, v němž zazní nenapadnutelná klišé, než třeba projevem o tom, že západní liberalismus skončil a inspiraci je třeba hledat v Rusku a Číně. Ale stejně by bylo hezké, kdyby článek dával nějaký souvislý smysl, kdyby prosazoval nějakou tezi, kterou by vyargumentoval.
Článek je věnován NATO. Sobotka v obecné rovině naznačuje, že o NATO stojíme a bereme je vážně, ale dělá to prostřednictvím jednoduchých signálů, za nimiž si každý může představit to, co chce. Začne hned v prvním odstavci odkazem na Václava Havla, jedinou naší ikonu, na níž lze v USA ukázat. Čtenáři samozřejmě nevědí, že doma na něj Sobotka moc neodkazuje. Dále Sobotka sděluje, že to, co dělá Rusko na Ukrajině, je špatně. Že to v Evropě podnítilo do té doby scházející veřejnou diskusi o obraně, přičemž se Sobotka vyhýbá tomu, aby obsah té diskuse nějak přiblížil.
Následuje jakési rétorické přehazování míče ze strany na stranu: Ukrajina představuje pro Alianci test. Reakce Aliance na krizi byla adekvátní. I když jsou některé země zneklidněné. Takže do budoucna je třeba přijmout opatření. Důležitá je demonstrace solidarity. Ale solidarita není jednosměrná ulice. Česká republika ukázala solidaritu v mezinárodních misích, její vojáci položili životy. Ale Česká republika dopustila povážlivé snížení výdajů na obranu. Ale to neplatí jen pro ČR, ale pro většinu zemí NATO. ČR bude zvyšovat výdaje na obranu na 1,4 % HDP. Ale to bledne ve srovnání s lidskými obětmi. Ale bezpečnost není zdarma a my jsme ochotni nést svůj díl odpovědnosti.
Sobotka se zjevně rozhodl použít jako rétorické trumfy dvě položky: výdaje na obranu a lidské oběti. Jejich vynesení mu umožňuje obejití problematických bodů: nejednotnosti názorů na obranu, na ukrajinský konflikt i na celou naši zahraničněpolitickou orientaci mezi různými ústavními činiteli, uvnitř jeho vlastní strany i ve veřejnosti. Připomíná, že 12. března, v den výročí našeho vstupu do NATO, podepsali lídři demokratických stran deklaraci slibující zvýšení výdajů na obranu. Nepřipomíná už, že jiní činitelé těchto stran ten závazek vzápětí relativizovali či odmítli. Říká, že Aliance musí dát jistotu těm členským zemím, jež mají pocit, že jejich bezpečnost je ohrožena. Nepřipomíná ale už, že ještě v červnu, v době Obamovy návštěvy ve Varšavě, reagoval na jeho slova tak, že ČR nebude podporovat posílení vojenské přítomnosti NATO v Evropě. Mimochodem bylo symbolické, že komentář k Obamovým slovům ve Varšavě pronesl Sobotka z Vídně. Rakousko má podle představ prvního náměstka ministra zahraničí patřit mezi naše nové hlavní zahraničněpolitické partnery. Visegrád chce náměstek Drulák upozadit orientací na jinou středoevropskou konstelaci hledící směrem k Balkánu.
Mimochodem, o co je tato „starorakouská“ konstelace bezpečnostně slabší (chybí v ní Polsko, vojensky nejsilnější země oblasti, zato je v ní Rakousko, jež není členem NATO, a Slovinsko, člen, který se do NATO hrnul jen pomalu), o to je chápavější k Putinovu Rusku. Nový trend je čerstvě posílen například změnami v radě Česko-polského fóra, z něhož Černín odvolal několik atlantistů (či chcete-li havlistů) jako například bývalého ministra obrany Dobrovského či Zbyňka Pavlačíka, jenž jako hybný duch Dnů NATO v Ostravě udělal pro propagaci Aliance v nejširších vrstvách roli jak málokdo jiný.
Se smíšenými pocity lze vnímat Sobotkovo připomínání našich obětí v Afghánistánu. Sobotka má pravdu, že s zaslouží nejvyšší respekt a jsou praktickým důkazem naší solidarity s aliancí. Jen si nejsem jistý, jaké bude přijetí v Americe tři týdny poté, co v Afghánistánu padl generál Harry Greene – byl to padlý s nejvyšší hodností od vietnamské války. A nějak si nevzpomínám, že by Dánové podobným způsobem inzerovali svých 45 afghánských padlých.
A 1,4 % HDP na obranu za deset let? Je to lepší než Slovensko, ale slabé ve srovnání s takovým Polskem či Estonskem. Jak je možné, že zatímco při neplnění kterékoli směrnice EU lez vždy najít les zvednutých varovných prstů, zatímco kolektivní závazek NATO vynakládat na obranu dvě procenta HDP je konsensuálně ignorován? Větší obranná kapacita a asertivnější vojenský postoj má přitom právě v ukrajinské krizi klíčový politický význam. I kvůli vědomí vojenské slabosti se Západ uchyluje k hospodářským sankcím jako jedinému nástroji, jež mu zbyl. Je to ovšem nástroj, kterého se všichni bojí, a nikoli bezdůvodně.
Sobotka ale ve svém textu žádnou jen trochu kontroverznější otázku nenakousl. Řekl jen minimum nutné proto, aby si čtenáři mohli říct, že Česko je snad s námi. Minimum nutné proto, aby se se Sobotkou při jeho listopadové návštěvě amerického Kongresu, kde má být přítomen odhalení busty Václava Havla, vůbec někdo bavil.
