Rozdělme si Ukrajinu aneb bláznivá nabídka Ruska
Místopředseda ruské Dumy Vladimir Žirinovski je samozřejmě případ spíše pro psychiatrickou léčebnu než pro zahraničněpolitické analytiky. Na druhé straně i proto byl vždy užitečným nástrojem pro moskevskou mocenskou mašinu jako svého druhu agent-provokatér. Jeho nabídka, aby si Polsko řeklo o západní regiony Ukrajiny, tak není jen výstřelek blázna, ale pokus o zásah do citlivého místa.
Samozřejmě je to pokus předurčený k neúspěchu. Nejenom proto, že je Polsko země, která byla v minulosti spíše rozdělována, než aby se na dělení sousedů podílela... S výjimkou roku 1938 pochopitelně.
Polsko v posledním měsíci nežije ničím jiným než Ukrajinou. Utichly veškeré jiné politické spory, dokonce i nesmiřitelní nepřátelé premiér Donald Tusk a lídr opozice Jarosław Kaczyński si nejenom sedli k jednomu stolu, ale opakovaně si v otázce ukrajinské krize notovali.
Společná historie Polska a Ukrajiny
Polský zájem o Ukrajinu má mnohem hlubší základy než jen strach z bezpečnostní katastrofy těsně za hranicemi. Poláky a Ukrajince pojí 600 let společné historie a méně či více (převážně více) složité koexistence. Od 14. století do konce 18. století žili v jednom státě: polsko-litevské Rzeczpospolité a není náhodou, že „nejtvrdší voličské jádro“ protiruské Ukrajiny najdeme na územích, které patřily obnovenému Polsku v meziválečném období. Podle historických hranic se dají velmi snadno kreslit současné mapy rozložení volební podpory, právě tam se totiž zrodila moderní ukrajinská národní identita, zatímco na územích patřících Sovětskému svazu byla brutálně potlačena.
„Polsko je pacient, kterému amputovali jednu plíci,“ prohlásil jeden myslitel v návaznosti na brutální „posun“ země o stovky kilometrů na západ po druhé světové válce. Řada lidi by spíše řekla jednu srdeční komoru. Protože právě mýtus „mise na východě” je pro polskou duši stejně klíčovou složkou, jako je pro Američany „dobývání Západu”. A pokud bychom chtěli jmenovat města, která byla pro polskou kulturu v dějinách nejvýznamnější, tak se „top 4“ vedle Krakova a Varšavy bezpochyby ocitnou i ukrajinský Lvov a litevský Vilnius.
Přesto všechno nemůže Žirinovského nabídka, i kdyby byla míněna vážně, nikoho v Polsku oslovit. Za prvé proto, že mýtus východních území (v Polsku se jím říká „Kresy“) je spjatý s jiným, před-moderním chápáním národní identity, v němž mohl šlechtic někde od Žitomiru prohlásit, že je „gens Ruthenus, natione Polonus“, tedy že je původem, vírou a jazykem „Ukrajinec“, ale zároveň mohl patřit do „politického národa“ Rzeczpospolité a být občanem Polského království. Tento svět byl nenávratně pryč už začátkem 20. století, kdy ho nahradily etnicky chápané identity, a z politického společenství dávné Rzeczpospolité se na území dnešní Ukrajiny staly jasně oddělené národy – většinoví Ukrajinci a polská menšina.
Překročit stín dějin
Za druhé ani „návrat banderovského fašismu“ tolik omílaný moskevskou propagandou příliš nezamával s polskými veřejným míněním, a to i přesto, že vzpomínka na desítky tisíc polských civilních obětí etnických čistek Ukrajinské povstalecké armády z let 1943 a 1944 je stále živá. „Polský Lvov“ či Volyně jsou dnes nostalgickou vzpomínkou, která je sice často velmi bolestivá, nicméně nelze ji srovnávat ani s roli trianonského traumatu či „vyhnání“ pro maďarskou a současnou německou veřejnou debatu.
Nepsaný politický konsensus, zahrnující všechny relevantní síly od postkomunistů až po konzervativce, velí téma východních území „obětovat“ na oltář výsostných bezpečnostních zájmů Polska, které v pařížském exilu formulovali někdy v 70. letech Jerzy Giedroyć (potomek litevských knížat) a Julian Mieroszewski, a který ve zkratce zní: podmínkou existence nezávislého Polska je existence na Rusku nezávislé Litvy, Běloruska a Ukrajiny. Tento „nejvyšší princip“ stojí za aktivní „východní politikou“ Polska v rámci EU, posvěcuje intenzivní polské angažmá během oranžové revoluce či současnou podporu Majdanu.
Tento přístup vede k paradoxu: na Ukrajině (stejně jako v Litvě) jsou to právě nejsilněji proevropské a protiruské síly, které zároveň nejvíce pěstují nacionalistické tradice či oslavují bojovníky UPA (Ukrajina). Nicméně současné události vedly k opětovnému „vyznání víry“ z polské strany, že oba národy dokáži „překročit stín dějin“, jak to pojmenoval publicista Bronisław Wildstein.
Jednou z mála ukrajinských válečných lodi, které unikly ruským útočníkům, je Hejtman Sahajdačný - plavidlo pojmenované po kozáckém veliteli, který společně s polskou armádou zastavil u Chotyně v roce 1621 obrovskou tureckou invazi. Je potřeba, aby právě on, navzdory snahám Žirinovského a jemu podobných, byl symbolem nové kapitoly polsko-ukrajinských vztahů.
