Eurozóně chybělo jen malinko k zesměšnění

Eurozóna od jara balancovala na hraně zesměšnění. A řekněme si na rovinu, že přes dva týdny už se ocitala vlastně za ní. Tsipras s Varufakisem se houfu věřitelů otevřeně vysmívali a bylo lze vidět – i slyšet – jak celým spolkem pohrdají. Tvářili se sebejistě a zřejmě nepochybovali, že dostanou, co chtějí. Chtěli peníze, cizí zdroje, a to stylem: „Dejte nám na důchody, na platy a na armádu, nebo uvidíte“.

Situace byla o to směšnější, nakolik se těmto autentickým komunistům různí evropští potentáti před kamerami vnucovali svými strojenými úsměvy a přátelskými gesty, zatímco řečtí reprezentanti dávali najevo svou bohorovnost. To kontinuální „přátelské“ osahávání, vemlouvavá gesta a dotyky – v nichž exceloval hlavně předseda komise Juncker – připomínaly ze všeho nejvíc výběh opičince, krátce po vydatné společné hostině. Přitom dlužník vždy přijel do Bruselu popít posedět, poklábosit, s prázdným kufrem a drzým čelem a věřitelé byli, jako obvykle, bezradní zhruba stejně jako když kolem klubka stokilových alergiků bzučí dotěrná vosa. Jen a jen píchnout a hora sádla se složí a zatřepe nohama.

Drzí řečtí komunisté

V tomto kontextu je úspěšné finále půlroční evropské ostudy takřka zázrakem. S prázdnými bankami za zády Tsipras nakonec takřka bleskově kapituloval a jeho vyděračská strategie se sesypala jako domeček z karet. Pokud chtěl ještě více situaci eskalovat, zbývalo mu v podstatě jedno jediné dobrodružství: Začít tisknout v Aténách eura bez souhlasu Evropské centrální banky a plnit jimi řecké banky na vlastní pěst. Tiskárnu k tomu má, ta ovšem logicky tiskne pouze na základě povolení ECB. Je docela pravděpodobné – a takové informace z trhu už byly slyšet – že přinejmenším dobrodruh Varufakis k tomu svou řeckou centrální banku, i bankovní asociaci, nutil. Tyto instituce ovšem odmítly a otevřeného penězokazectví se nedopustily. Malí penězokazové chodí všude na světě do dlouhého vězení, vůči penězokazným vládám se pak rovnou vedou války. Co by bylo, pokud by v centru Atén svištěla rotačka naplno?

Řekněme si na rovinu, že lépe ten konflikt – vyprovokovaný drzými řeckými komunisty – nakonec dopadnout nemohl. Eurozóna dostává velmi slušnou míru pravděpodobnosti, že Řecko konečně bude muset žít za své, tedy nikoli nad poměry. Sice do Atén v příštích třech letech v rámci třetího záchranného programu odplyne dalších cca 80 miliard eur (tedy dva české roční rozpočty), ale to jsou téměř výhradně peníze, které budou určeny na splátky starých dluhů. Ano, klín se bude i nadále vytloukat klínem, ale celkově by dluhy již neměly růst. Řecký rozpočet sníží výdaje na přebujelou armádu a nehorázně přeplácené státní zaměstnance a důchodce. Sníží se tak znovu státní výdaje a oseká se les daňových privilegií a výjimek.

Dluhovou službu (úroky) by měl řecký rozpočet utáhnout a další splátky jistiny by v letech 2018-22 neměly být na programu. Splácet dluhy se tedy ani v nejbližších letech masivně nebudou, ale neexistuje žádná jiná varianta, kdy by to bylo možné. Pokud věřitelé – v podobě mezinárodních institucí – budou dostávat alespoň úroky, je to přijatelné a stabilní řešení. Peníze věřitelům budou něco vynášet a kdyby nebyly v Řecku, ale v jiné zemi, bylo by to podobné. Není až tak důležité, zdali úvěr leží v zemi A, anebo B, nýbrž, zda jsou řádně spláceny úroky. Řecká vláda rovněž bude muset zřídit a – spolu s mezinárodními věřiteli – spravovat privatizační fond, z jehož výnosů se snad začnou částečně dluhy i splácet a vznikne i prostor pro Syrizou vzývané investice. Ty si však Řekové teď budou platit z prodeje svých letišť, přístavů a dalších státních aktiv. A to bude bolet – na rozdíl od dosavadního stavu, kdy „z cizího krev netekla“.

Mělo Řecko eurozónu opustit?

Bylo by lepší, kdyby Řecko eurozónu opustilo? Ze střednědobého hlediska určitě ano, ale bezprostředně by Eurozóna prošla poměrně významným chaosem. V Řecku totiž momentálně není nikdo, kdo by měnu oddělil a tento proces zorganizoval. Není tam nikdo, kdo by celému projektu „Drachma“ dal duši a smysl. Řekové by se pravděpodobně spíše odhodlali k výše zmíněnému penězokazectví a v nastalém chaosu by pravděpodobně bylo potřeba vojenského převratu, aby dezorganizovanou zemi dali vojáci aspoň trochu do pořádku a dovedli ji k novým volbám. Došlo by i na lístkový systém a mezinárodní distribuci potravin. Řekové ale ve skrytu duše pořád nejspíš doufají, že situaci nějak „ušolíchají“, čemuž nevěřím. Z pondělní ranní „dohody“ Eurozóna neustoupí a i kdyby vznikl teď v Řecku politický chaos, což je dokonce pravděpodobné, hlavní chaot Tsipras podepsal. A změkčení podmínek by rozhodně ničemu nepomohlo. Pořádek by musela nastolit, tak jako tak, řecká armáda.

Je ovšem pravda, že Řecko dále zchudne. Odhaduji tak o dalších 5-10 % HDP. Tím se dostane mezi ekonomickou úroveň Polska a Maďarska na straně jedné a Rumunska a Bulharska na straně druhé. A to by už mohlo odpovídat syrové realitě jejich hospodářské výkonnosti. Za 5-10 let se zřejmě objeví v Řecku politik, který na základě faktu, že země pořád stagnuje, vyhlásí politický program samostatné měny, politicky jej prosadí a dotáhne do konce. Nyní na takové prozření řecká společnost nemá. Země potřebuje zvednout průmysl a nabízet konkurenceschopné služby, což se jim s eurem nikdy nepodaří. Dnešní častá námitka, že by jim drachma stejně nepomohla, protože nemají co vyvážet a jen by se zlevnila turistika, která by tak snížila tržby, je lichá. Za prvé, jak chtějí Řekové dosáhnout, aby u nich konečně někdo investoval? Včetně řeckých podnikatelů samotných? A za druhé, přechod na drachmu přece vůbec nemusí znamenat zlevnění turistiky. Pokud by byl dostatečný zájem, a při pohledu na blankytné moře a nesčetné památky není důvod tomu nevěřit, ceny v drachmách by v přepočtu mohly zůstat přibližně stejné jako dosud. Proč by měly klesat?

Shrňme: Eurozóna byla bezprostředně blízko obrovskému maléru, protože pokud by extremistická řecká Syriza mohla prezentovat jakýkoli úspěch svého vyděračského programu, smetlo by to postupně, ale rychle, vlády i v ostatních zemích a to nejen na jihu. Evropa by byla totálně politicky překreslena a strach z takového vývoje nakonec určitě byl hlavní motivací evropských lídrů, aby se vzchopili k logickému postupu v Řecku. Tenhle problém zkrátka nešlo vysedět.