Jak se dozvíte, že vás odposlouchávali?

Informují soudy, státní zastupitelství a policie bezdůvodně odposlouchávané o tom, že byli odposloucháváni? A neobchází stát tuto povinnost, čímž by porušoval práva svých občanů? Právě o tom budou v pondělí ve sněmovně mluvit zástupci ministerstev, poslanci a lidé z justice na semináři, který svolala komise pro kontrolu odposlechů.

Jak v rozhovoru pro deník ECHO24.cz řekl její předseda Daniel Korte (TOP 09), v Česku by mohl vzniknout jakýsi registr, centrální úložiště, které by povinnost informovat o odposleších kontrolovalo.

Do Poslanecké sněmovny jste na pondělí sezval zástupce ministerstev vnitra a spravedlnosti, soudců, státních zástupců i obhájců. Řešit se mají odposlechy. Co konkrétně komisi vadí?

Stálá komise pro kontrolu odposlechů, ve sněmovně se jí říká také Velké ucho, při své práci zjistila jeden velký problém. A ten se týká povinnosti informovat odposlouchávaného po konci řízení, že byl odposlouchávaný. Odposlouchávaná osoba pak může do půl roku podat stížnost na nelegálnost odposlechu k Nejvyššímu soudu. A nám bylo nápadné, že za posledních pět šest let, co je to opatření v účinnosti, ten podnět k Nejvyššímu soudu podaly pouze asi tři desítky osob. To je velmi málo. Protože jsem člověk zlý a podezřívavý, usoudil jsem, že je zneužíván odstavec, který stanoví výjimky z té povinnosti informovat bezdůvodně odposlouchávané.

Jakým způsobem zneužíván? Máte na mysli často kritizovanou větu, která obecně hovoří o ohrožení bezpečnosti státu, života, zdraví, práv a svobod?

Ano, přesně tu. Ta věta je totiž tak gumová, že se do ní vejde téměř všechno. Orgány ji tedy mohou zneužívat – jednoduše se možná schovají za tu obecnou definici a o odposlechu neinformují.

Vy už jste v minulosti vyzval ministerstva vnitra i spravedlnosti, aby komisi dodala data o tom, jak velkou část bezdůvodně odposlouchávaných nakonec skutečně informují. Jak jste tehdy pochodil?

Právě v tom je ten háček. Ne háček, ale hák. Zjistil jsem, že to nikdo neeviduje, tedy nikdo nekontroluje, tedy také nikdo nevymáhá. A to je ten problém. Zatímco ministerstvo vnitra se k tomu postavilo relativně statečně a některé údaje shromáždilo, tak ministerstvo spravedlnosti se v podstatě odmítlo tím zabývat. Jsou to přitom právě státní zastupitelství a soudy, které ukončují většinu těch případů. Policie jich ukončuje minimum. Tu povinnost tedy v současné době vůbec nejde nijak zkontrolovat. Proto se ostatně v pondělí scházíme. Mohli bychom všichni dohromady uvážit, zda by se neměla změnit příslušná legislativa.

Když se zákon nedodržuje, tak je samozřejmě něco špatně. A já to vnímám jako základní ohrožení svobody nejen těch, kteří tím byli přímo postiženi, ale nás všech. Protože právní stát spočívá v tom, že stát dodržuje zákony. I ty, které ho omezují.

Jak konkrétně?

To vyplyne z diskuze. Například bychom mohli dát nějaký podnět vládě, co by bylo dobré v této věci dělat. Já bych si třeba dokázal představit, že by mohlo vzniknout jedno centrální úložiště, kde by se shromažďovala všechna data o odposleších. Policie, státní zástupci i soudci by tam odesílali data, která by se poté vyhodnocovala a hlavně kontrolovala. Tedy kolik bylo za daný rok odposlechů, kolik lidí bylo informováno o tom, že byli bezdůvodně odposloucháváni, kolik ne a proč. Vše na jednom místě.

V současné době je o bezdůvodném odposlechu informováno jen velmi málo lidí. Některá čísla hovoří o pouhé desetině odposlouchávaných…

Chodí nám tu stovky a možná tisíce lidí, kteří vůbec nevědí, že někdy byli odposloucháváni. Z údajů ministerstva vnitra za rok 2013 bylo jen u policie těch jalových odposlechů asi 550. A informováno bylo jen zhruba 50 lidí. Nasazení odposlechu je přitom prolomením základních občanských práv a svobod, které jsou garantovány Listinou základních práv a svobod. Tatáž listina říká, že meze těchto svobod mohou být porušeny pouze zákonem. Ale když se ten zákon nedodržuje, tak je samozřejmě něco špatně. A já to vnímám jako základní ohrožení svobody nejen těch, kteří tím byli přímo postiženi, ale nás všech. Protože právní stát spočívá v tom, že stát dodržuje zákony. I ty, které ho omezují. Jestliže zákony ignoruje, pak jsme na cestě ke státu jinému, například autoritativnímu.