Máme vítat uprchlíky? Argumenty šité na míru

Protiimigrantská nálada je pochopitelně kritizována nejen třeba českými vědci, ale i v zahraničí. Nejen naše vláda, ale i ostatní východoevropské země zablokovaly v Bruselu kvóty na distribuci uprchlíků a počet uprchlíků, které se zavázaly při této příležitosti přijmout dobrovolně, je jen symbolický. Jakou má ta kritika podobu? Zpravidla se nám vytýká, že neprojevujeme solidaritu, že jsme cosi jako černí pasažéři na evropské lodi, nechybí rovněž historický argument, že v minulosti, po druhé světové válce, západní svět přijímal uprchlíky od nás, a je tedy na čase splatit starý dluh.

Jeden takový článek napsal Edward Lucas, novinář z britského Economistu, který východní Evropě rozumí mnohem víc než průměrný západoevropský komentátor. Stojí tedy zato podívat se na jeho argumenty blíž.

Lucas na úvod vysvětluje některé příčiny těchto nálad, jež průměrný Západoevropan nezná a těžko je chápe: Připomíná, že zejména baltské země mají z doby SSSR neblahou zkušenost s nedobrovolnou migrací – deportacemi svých obyvatel na Sibiř na jedné straně, usazováním ruskojazyčných kolonistů na druhé straně. A uznává, že přijímání přistěhovalců má své náklady na veřejné služby.

Připomíná také další epizodu, která se málo zmiňuje – „je trvalou hanbou Británie, Švédska a dalších zemí, že jejich vlády vrátily po roce 1945 antikomunistické uprchlíky Stalinovi na smrt.“

Jaké jsou tedy jeho argumenty pro přijímání uprchlíků takříkajíc „šité nám na míru“?

Jsou ekonomické – země přistěhovalce potřebují vzhledem ke svým klesajícím populacím – politické – našim zemím se může do budoucna hodit „goodwill“, jaký tím získáme u jižních zemí – a morální – západoevropské země financovaly prostřednictvím unijních fondů modernizaci a výstavbu infrastruktury u nás a stojíme o solidaritu NATO, je čas to oplatit. A naše národy „znají, co to je riskovat smrt na útěku před osudem, který je ještě horší,“ a proto by měly projevit solidaritu uprchlíkům ze Sýrie a Eritreje.

Přesvědčí nás?

Bohužel, čtenář, který se věcí již trochu zabýval, bude odrazen hned jeho prvním argumentem. Východoevropské země trpí poklesem populace, říká Lucas. Ano, baltské země, Polsko i další zažily bohužel v posledních letech velký odliv obyvatel. Ale proč? Odešli do Británie, Irska, Německa a dalších zemí za prací, kterou nemohou doma najít. Takže argument, že je třeba je nahradit uprchlíky, tady je lépe raději nevyslovovat.

„Migranti tvrdě pracují, vytvářejí bohatství, pracovní místa, platí daně a stimulují hospodářský růst,“ píše Lucas. Mnozí jistě ano, ale jako generalizace je to bohužel nepravda, a to velmi omšelá, do omrzení opakovaná nepravda. Ze statistik vyplývá, že přistěhovalci z mimoevropských zemí mají ve většině zemí v průměru nižší míru participace na pracovním trhu než domácí populace či lidé migrující v rámci EU. Takže nevytvářejí pracovní místa, nevytrhnou rozpočty a nezachrání důchodové systémy. Bohužel, a je to chyba politiky dotyčných zemí. Ale jaký je důvod si myslet, že zrovna státní aparát naší země v tom bude lepší? Romská ghetta jsou dostatečnou vizitkou naší schopnosti integrovat kulturně odlišné lidi.

„Západní chyby v zacházení s imigranty poskytují četné lekce,“ velkoryse připouští Lucas, aniž by jakoukoli z nich jmenoval. Připouští ovšem, že „z jazykových a kulturních důvodů je snazší integrovat Ukrajince a a Bělorusy než, řekněme, Syřany.“ Ale vždyť u nás Ukrajinci jsou, asi dvě stě tisíc, mnozí z nich dlouhodobě či trvale. A nejsou s nimi problémy takového rázu, že by si zasloužily výzvy vědců či komentáře zahraničních novinářů. I většina z desetitisíců Vietnamců tu s námi žije docela dobře. Bohužel mezi ty četné lekce, jež Lucas nespecifikuje, patří dvě: první, na číslech záleží. Nejméně kontroverzní je imigrace v zemích, které si přistěhovalce otevřeně vybírají – Kanada, Austrálie. Jak si chcete vybírat z migrantů, kterých teď bude podle odhadu představitele Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v nejbližších měsících přicházet do Makedonie tři tisíce denně? A druhá lekce, nikdo se neintegruje hůř než muslimové. Na to, aby se to mohlo otevřeně říkat, je jich už v západní Evropě moc. Ale nikdo to nevyvrátil.

Zajímavý je Lucasův argument politický. Dává smysl, ale je potřeba ho zasadit do kontextu, a ten je takový, že mezi východní Evropou a „zeměmi jako Itálie“ té solidarity dlouhodobě moc není. Tyto země často vnímaly rozšíření EU jako německý projekt a nebyly z něj nadšeny. Před datem rozšíření upravovaly pravidla pro rozdělování evropských fondů a zemědělských dotací, aby jich jim zůstalo co nejvíc a na nováčky se dostalo co nejmíň. Řecko v roce 2003 i pohrozilo blokací rozšíření. Pro rozšiřování NATO platí totéž – byl to projekt tažený USA s německou podporou a většina členských zemí donedávna nechtěla dělat pro zajištění obrany východního křídla Aliance pokud možno nic. Když se mluví o tom, že baltské země a Slovensko jsou při řešení řecké krize ty nejtvrdší, vysvětluje se to odlišnými kulturními a politickými historiemi, ale je tu i tato zcela konkrétní diplomatická zkušenost.

Asi největší potenciál k diskusi se skrývá v Lucasově argumentu, jež používají i jiní – Východoevropané přece vědí, jaké to je, muset utíkat. Jenže: ta čísla jsou většinou úplně jiná. Z celého Československa uteklo v letech 1968-69 asi 70 000 lidí, tedy tolik, kolik dorazí do Makedonie za tři neděle. Byli to lidé nadprůměrně vzdělaní a kulturně zcela kompatibilní, přinejmenším ve srovnání s Afghánci, Syřany či Eritrejci. A pak je tu další finta: jak upozornil Lucase na Twitteru Jiří Schneider, ti, co tu zůstali, zkušenost emigrace nemají. Lucas na to opáčil, že mnozí z těch, co zůstali, měli rodiny, které odešly. Jenže víme, že ty vztahy nebyly a nejsou tak přímočaré. Nebylo výjimkou, že ti, co zůstali, to těm, co odešli, vyčítali. Jiní jim zase záviděli, protože si neuměli představit, jak tvrdě se v kapitalismu musí pracovat. A ti, kteří odjeli, se většinou už nevrátili, ani když po roce 1989 mohli. Z těch či oněch příčin se zkrátka historický fakt emigrace nepromítá jednosměrně do pochopení pro emigraci.

Co naopak Lucas opomíjí? Migranti k nám nechtějí. Jsme dosud chudá země (nezapomeňme, že papírově je Řecko stále ještě bohatší než my). Nechtějí ani do Itálie, ani do Řecka, ani do Maďarska. Jejich cílové země jsou zcela a naprosto určovány uprchlickou politikou těchto zemí. Migranti to dobře vědí – mají smartphony a facebookové skupiny, na kterých si velmi rychle sdělují, kam, kudy, za jakých podmínek. Když Německo před dvěma dny zrušilo uplatňování Dublinské úmluvy pro uprchlíky ze Sýrie, věděli to nepochybně mnohem rychleji než my. V tomto smyslu je migrační vlna odpovědností těchto zemí. Nebýt zejména azylové politiky Německa a Švédska, tak uprchlíci v Itálii, Řecku, Makedonii, Srbsku či Maďarsku nejsou. Jejich uprchlická politika vznikla jejich politickými rozhodnutími, je jejich volbou a taky zdrojem hrdosti. Něco takového se distribuuje podle kvót stejně obtížně jako uprchlíci sami.