Chvála ukrajinského pragmatismu (a nacionalismu)
Ukrajinské prezidentské volby znamenají nebývalé zadostiučinění pro postoj pragmatismu. Vítězný Petro Porošenko byl opakovaně označen za pragmatického kandidáta. Čímž se mínilo, že umí dělat byznys, jinak by nevybudoval své čokoládové impérium. A že už v minulosti byl v politice, dokonce v ministerských funkcích, a to hned v několika stranách, přičemž Stranu regionů dokonce spoluzakládal.
Pragmatické bylo, že sliboval nový začátek, aniž by tuto minulost zakrýval. Pragmaticky se postavil včas na tu správnou stranu v loňském společenském konfliktu – loni ještě dávno před začátkem Majdanu řekl na jedné konferenci ruskému emisarovi pro Ukrajinu Gljazevovi, že se Rusům svou hrubou politikou podařilo to, co nikomu předtím – sjednotit většinu ukrajinského veřejného mínění pro evropskou orientaci.
Jako pragmatické se mu zúročilo i to, že se od tohoto postoje nenechal odradit tím, že Moskva vedla proti jeho čokoládám obchodní válku a zabavila mu továrnu v Rusku. Pragmaticky se pak postavil na stranu Majdanu – rozdávaly se tam jeho čokolády, dal k dispozici své letadlo pro přepravu zraněných do nemocnic v zahraničí, ale necpal se viditelně do popředí. Uzavřel koalici s nejodvážnějším z „čistých“ politiků Kličkem, který mu pragmaticky uvolnil místo v prezidentském souboji a zaměřil se na kandidaturu na primátora Kyjeva.
Ukrajinská veřejnost pak projevila opravdu obdivuhodnou pragmatičnost v tom, že ho zvolila nadpoloviční většinou, protože, jak dosvědčují prakticky všechny předvolební reportáže, lidé pochopili, jak destruktivní by byly následující tři týdny v případě, že by nikdo nezískal nadpoloviční většinu a muselo by se konat druhé kolo. A zadruhé projevila velkou pragmatičnost v tom, že kandidátům Pravého bloku a strany Svoboda, ztělesňujícím onu hrozbu „nacismu“, omílanou ruskými médii a používanou jako záminka i některými Evropany, odevzdala řádově takové procento hlasů jako Češi v evropských volbách Adamu B. Bartošovi. Strašení ukrajinským nacismem by snad mohlo dneškem skončit (k volbám ještě jedna poznámka: je pozoruhodné, že v relativně zaostalé zemi, v jejíž části panuje občanská válka, byly předvolební průzkumy pozoruhodně přesné).
Po svém vítězství Porošenko rovněž dělal správné kroky: oznámil, že co nejdříve navštíví Donbas (reportáže z východní Ukrajiny se dlouhodobě shodují v tom, že nová ukrajinská vláda nebyla schopna ani se pokusit tamní nedůvěřivé obyvatelstvo oslovit). Nabídl amnestii těm, kteří nezabíjeli a řekl, že se musí vyšetřit jak úmrtí na Majdanu, tak i v Oděse, kde zahynuly desítky proruských demonstrantů. Potvrdil proevropskou orientaci, zatímco NATO podle něj není na pořadu dne. Jak se mu ovšem podaří zajistit to, co slibovali vždy všichni – konec korupce a hospodářský růst – to ví jen Bůh.
Americká komentátorka Anne Applebaumová si jako manželka polského ministra zahraničí jistě musí při psaní ukládat určitá omezení – článek o polské diplomacii by jí šéfredaktoři hodili na hlavu. 12. května ale v americkém časopise New Republic vydala text, který je od ní jako de facto příslušnice evropské vládnoucí vrstvy daleko troufalejší, než by byl nějaký komentář s provoplánovým konfliktem zájmů. Napsala, že to, co Ukrajina teď potřebuje, je nacionalismus. Ne šovinismus, vylučující nacionalismus krve. Ale nacionalismus jako formu sounáležitosti, jako vědomí, že vlast, společenství má svou nenahraditelnou hodnotu, pro niž stojí něco obětovat. Nacionalismus nikoli jako opak kosmopolitismu, ale jako opak společenského cynismu, stavu, kdy lidem na jejich zemi nezáleží. To je základní předpoklad, za něhož teprve může fungovat kvalitní státní správa, efektivní ekonomika a všechny ty věci, které si Ukrajinci slibují od směřování do Evropské unie. Troufalost Applebaumové spočívá v tom, že evropští politici, oficiální reprezentanti ideologie postupného zrušení národů ve stále těsnější unii, o něčem takovém dost dobře nemohou mluvit.
Její popis vzdělaných, nekomunistických Ukrajinců, které nezávislosti jejich země v 90. letech vůbec nevzrušovala, je založen do značné míry na to, že ti lidé se ocitli v místě bydliště shodou sovětských vrtochů. To není situace typická pro nás (přinejmenším v nesudetských částech země), přesto však její popis zní nepříjemně povědomě. To přesvědčení, že je jedno, kdo je zrovna nahoře, že stržené sochy zdiskreditovaných hrdinů beztak nahradí sochy jiných, stejně falešných hrdinů, to známe i my docela dobře.
Ukrajinský stát si za dvacet let existence loajalitu občanů nezískal. Možná, že ten pozoruhodně vyspělý pragmatismus, jaký Ukrajinci – politici i voliči – projevili v prezidentských volbách, naznačuje, že ruský tlak Ukrajince v hodině dvanácté přiměl si uvědomit, že by jejich země skutečně mohla přestat existovat a že by se s tím skutečně něco mělo dělat, aby z něj bylo místo k životu. Tady není od věci to, co připomněl Karel Schwarzenberg: že Rakušané taky zpočátku neměli rádi svůj samostatný stát a až po druhé světové válce si najednou začali uvědomovat, že nejsou Němci a že to má něco do sebe.
