Komedie běží dál. Principál Radim Vašinka pohledem Jana Vaculíka

„Moji Drazí, ráno jsem se na to už vysral. Všechny zdravím! La commedia e finita. vr „

„vr“ jsou iniciály, které používal Radim Vašinka, a když jsem tento mail včera odpoledne dostal, netušil jsem,

jak fatální je skutečnost skrytá za tím sdělením. Mail byl rozeslán na sto padesát adres, takže ihned přispěchalo pár hlasů přesvědčovat, že určitě není tak zle; že komediant se přece nevzdává, dokud ho nevynesou z divadla nohama napřed. – Jenže telefonát o chvilku později mi objasnil, že to je právě to, oč se jedná.

V divadle Orfeus jsem začal hrát v r.1975: v době, kdy divadlo přišlo o své druhé pražské působiště na Hřebenkách a stalo se štvancem potloukajícím se po nejrůznějších pražských štacích. Nazkoušeli jsme hru „Piráti z Penzance“ od anglického operetního autora Williama S.Gilberta a hráli jsme ji mimo jiné i v radlické hospodě Za větrem, tedy u pověstné „báby Šlajsové“; ta byla prý tak stará, že ji eventuální politická perzekuce na tomto světě už nemohla dostihnout, a tak souhlasila, abychom využili jejich vesnickohospodský sál. Divadlo se tehdy obrodilo větším počtem naprostých neherců; vzpomínám, jak si pan řídící, jak jsme principálovi tehdy říkali, poradil s nesrozumitelnou dikcí Petra Klimenta, jehož hlas se nedokázal úspěšně prodrat ven skrz hustý zrzavý plnovous: pan řídící přidělil Petrovi tlumočníka; tehdy ještě mělo divadlo lidí dost. Bylo mi sedmnáct let, hrál jsem tam policajta na motorce a dalšími spolupolicajty byli Roman Lipčík (velitel), Petr Fabík, Petr Škába a Václav, jenž se posléze stal se lékařem internistou a onehdy, když jsem k němu náhodou byl přidělen ve zdravotnickém zařízení, tak mi musel říct nemilou věc, že mám metabolický syndrom a měl bych aspoň o pět kilo zhubnout; mezitím je to o deset. Věci mají někdy dost zvláštní souvislosti. Naším úkolem bylo pohybovat se v šiku jako na motorkách, občas legračně poskočit a zvolat „Tarantara-tarantara!“ a k tomu provozovat voice-band. V jedné z titulních rolí zazářil Jiří Oberfalzer, dnes senátor. Hrál Frederika a dokázal si nadhozem hlavy shodit pirátský klobouk tak, že mu za okraj střechy uvízl mezi zátylkem a vrškem límce a trčel dozadu jak velbloudí hrb, a pak jej dalším nadhozem vrátil zpět na hlavu a tvářil se jakoby nic a lidé se smáli; dnes se takový kousek v senátu už nedělá. V Praze jsme byli jako psanci: Solidarita, Branické divadlo a bůhvíco ještě; všude jsme hráli jednou a pak nás hnali pryč. Ale když jsme přijeli na festival Šrámkův Písek, tak jsme tam najednou byli hvězdy. Podobnou slávu jsme sklízeli, když jsme přijeli na Wolkerův Prostějov. Děvčata na nás obdivně vzhlížela a někteří z nás nevěděli, co si s tím počít.

Pan řídící tehdy žil pestrým společenským životem. S paní Stanislavou bydleli hned vedle Václaváku v Krakovské, kamarádi a kolegové chodili kolem křížem krážem a dveře se u nich netrhly. Měli spolu dvě děti. Pak se stalo neštěstí: snědli jedovaté houby, byly to nějaké běžně jedlé houby, jež vyrostly v nějaké záhadné mutaci, takže lékaři si s tím vůbec nevěděli rady; sháněli rozumy až v Americe. Mladší děcko zemřelo a pan řídící byl mezi životem a smrtí řadu dní. Dostal se z toho, ale měl narušené zdraví a s následky se pak potýkal celý život. A uvnitř měl o kus smutku víc.

O něco šťastnější období přišlo, když divadlo zakotvilo na Dobešce; tam nám bylo dopřáno vydržet řadu let. Slavným představením dobeškového období se stala inscenace z textů Kozmy Prutkova „Ukvapený Turka“. Tam pan řídící taky umřel; ovšem inscenovaně na jevišti v roli Kozmy Prutkova, opakovaně:

Je se mnou chyba, končí síly,

organismus se vyčerpal…

Buď sbohem, úřade můj milý,

kde ředitelem jsem se stal,

aniž kdy múzám vale dával

a službu v něčem zanedbával.

Krok, dva, a schrána v hrob se schýlí…

Buď sbohem, pero jímž jsem psal

i ty, ó papíre můj bílý

na němž jsem dobro rozséval!

Už lampička jsem bez oleje,

či člun spíš, který klesá ke dnu…

Ach! Všichni…. Přátelé, bůh s vámi…!

Buď sbohem, pero jímž jsem psal

i ty, ó papíre můj bílý

Španělé, Řekové… Jste tu…

I junker Schmidt…. S poměnkami!

Na hrob! Pachomyč! Na cestu…

Průvodčí volá … Ach!

A pak to s ním seklo.

Naštěstí se jej hned chopili čtyři kolegové. Ani jej nenechali dopadnout na zem a odnášeli jej za doprovodu smuteční hudby středem sálu pryč. On přitom ovšem ještě stačil provolávat oslavná pohřební hesla. Věřili jsme mu to. Vypadal jako nefalšovaný stařec a bylo mu 44 let.

Byly ryčné komedie a byla představení melancholická. Jenže ve Vašinkově pojetí to vycházelo nastejno: veselost a melancholie se dokážou prolínat, jedna druhé pomáhá. Loď bláznů od bratří Čapků, Fričovy Umělé květiny, komornější Zedno.

Radim byl člověk divokých vášní a vždycky jsem se ho trochu bál, i teď. Vždycky jsme mu uctivě říkali „pane řídící“, zatímco on mě pak oslovoval různě podle toho, jak bylo potřeba; někdy mi říkal něžně „paznehte“. Když se něco herecky nedařilo, nacházel pro mě omluvu, že jsem inženýr. Jako ing.Singer jsem byl uváděn na programech v dobách nesvobody, zatímco bratr byl Ondřej Děd. Řídící se tím snažil přelstít estébáky, ale ti se nedali. Došli za ním a varovali jej. On je tehdy požádal, ať mu řeknou, jestli tedy u něj v divadle smíme hrát nebo ne. Přímou odpověď nedostal, a tak jsme hráli dál.

Těsně před nástupem svobody jsem se z divadla na dvacet let vzdálil, stejně jako bratr Ondřej. Povoláni zpět jsme byli před sedmi lety. „Chlapci, nechcete obnovit hru Ovčín?“ To byla ovšem výzva: jak to vypadá, když se vstoupí po třiceti letech do stejné řeky? Jak se bude člověk cítit v roli, kterou hrál onehdy ve dvaceti, když je mu teď přes padesát? (Výsledek: je to dost stejně.) – Ovčín je hra, kterou můj bratr Ondřej napsal, když mu bylo sedmnáct a okolnosti jej přivedly vést skautský tábor v horských pustinách na východním Slovensku. Je to, mimochodem, Ondrášova nejlepší divadelní hra, a on se díky tomuto faktu může kochat plynulostí svého dlouholetého uměleckého sešupu, tedy pokud má zrovna náladu se trýznit. – Ten Ovčín jsme párkrát zahráli, a já jsem pak v divadle zase už zůstal.

Teď v posledních letech mě pan řídící v pár drobných inscenacích přizval k sobě na scénu do jakéhosi kvazisymetrického postavení, což se projevilo například tím, že mi přiděl stejně pruhované klaunské tričko, jaké měl on sám. Cítil jsem se blaženě, totiž připadal jsem si jako Miroslav Horníček, když měl hrát s Janem Werichem.

Jako herec Radim Vašinka ovšem do značné míry Werichem byl a mně to vždycky připadalo tak, že jeho projev rozvíjí a vede jej dál. Odlupuje z něj výhonky jednoduchého optimismu a pod nimi se objevuje melancholie. Werichem řídící dost často argumentoval a z Werichova rejstříku byly i některé zásady, které nám říkával:

„Jen žádnou improvizaci; improvizace je krásná věc, ale musí být dobře nacvičená.“

„Herectví spočívá v tom, že když dva lidi jsou spolu na jevišti, tak jeden sleduje, co druhý říká, a reaguje na něj.“

Navždy mi bude znít v uších řada dalším instrukcí, čím samozřejmějších tím geniálnějších:

„Říkej to úplně normálně; nesnaž se uplést z hovna bič!“

„Obyčejná slova jsou nejsilnější.“

Taky nás učil vyhýbat se nesmyslnému důrazu, kterým člověk občas ve větě některá slova obdaří: „Jako když řekneš lasice kolčava: obě slova jsou stejně důležitá.“

Během minulých tří let jsme spolu hráli Nepaměti a Kozu na trati, tedy dvě inscenace z tatových textů. Poslední velké představení byla inscenace z textů Lawrence Ferlinghettiho, pitoreskně doplněná verši J.V.Sládka, Jana Nerudy a Allena Ginsberga. To byla inscenace, kde se našla i bizarní herecké výkony; ovšem já jsem na scéně ve volných chvílích zavíral oči a po zádech se propadal do tmy, když jsem se mohl nechat okouzlit verši Allena Ginsberga z úst Ireny Hýskové anebo dobráckým ztvárněním Václava Havla v podání Miloše Rottera.

Zmínil jsem tu Irenu Hýskovou. Co by byl Radim Vašinka posledních víc jak třicet let bez Ireny, báječné zrzavé herečky původem z Hadivadla? Nebyl by; nebyla by ani leta kočování s vozíkem pod žlutou plachtou za autem. A zmínil jsem tu i Miloše Rottera: ten je živoucím příkladem, jak čas ztrácí na významu. Vzhlížel jsem k němu s úctou i obdivem, když mi bylo sedmnáct a on s Radimem hrál dvojjedinou roli autora – Oldřicha Wenzla v představení Rozházené kopretiny. Miloš byl tehdy na mat-fyz učitelem Petra Heřmana, který se později stal mým učitelem a u něhož jsem skládal maturitní zkoušku. Onehdy jsme se všichni tři sešli v divadle a zjistili, že mezitím se cosi stalo a najednou jsme všichni tři stejně staří.

Ještě záhadnější je to s věkem Radima Vašinky. Byl starcem, když jsme v r.1980 hráli Kozmu Prutkova; byl to čistočistý kmet: „...končí síly. Organismus se vyčerpal.“ To mu bylo 44 let, a v podstatě stejně mlád zůstal až dodnes. Pohrát si s časem, který neexistuje, vydrželo mu až do posledních chvil a vlastně ještě i o pár hodin déle.

Když jsme onehdy připomínali našeho taty nedožitých devadesát let, vzkázal mu Radim: „Vyřiď tatovi, že ho pozdravuju. A že se těším, že už brzy se přijde podívat na naše představení!“

Tož tak. Komedie běží dál.