Česko se chystá k obraně před Ruskem. Ale nejmenuje
1
Na počátku února schválila vláda novou podobu Bezpečnostní strategie České republiky, tedy základního dokumentu české bezpečnostní politiky. Navzdory obavám, že se projeví tendence „strkat hlavu do písku“, se ale jedná o překvapivě kvalitní dokument, který realisticky hodnotí současné prostředí a hrozby, ale také mluví o nových konkrétních opatřeních. Přesto je ovšem zachována jakási „diplomatická korektnost“, protože zdroje hrozeb nejsou explicitně uváděny, nýbrž naznačovány různými složitými formulacemi.
Bezpečnostní strategie ČR se rodí na ministerstvu vnitra, tvoří však rámec pro působení všech tří silových resortů (tedy vnitra, obrany a zahraničí). Tvorby se účastní experti z nejrůznějších sfér, aby dokument nebyl příliš ovlivněn stávající politickou garniturou. A je nutno přiznat, že tento záměr byl naplněn, protože experti odvedli dobrou práci. Vliv politiků se možná projevil jen v poněkud nekonkrétních pojmenováních.
V předchozí podobě strategie z roku 2011 byl jako hlavní hrozba jmenován terorismus, jemuž nově patří až třetí příčka. Na první místo se dostalo oslabování bezpečnostních mechanismů a závazků v Evropě, a sice zvláště ze strany „některých států“, které usilují o „revizi stávajícího mezinárodního uspořádání“, mají v úmyslu budovat si „exkluzivní sféry vlivu prostřednictvím destabilizace sousedních zemí“ a „metod hybridního válčení“.
Je také příznačné, že ono oslabování evropských bezpečnostních mechanismů a závazků mělo v podobě z roku 2011 jenom charakter rizikové možnosti, zatímco nyní je popisováno již jako reálně probíhající proces. Dále je zmiňována komplexní povaha hrozeb, u kterých nelze jasně rozlišovat ty vnější a vnitřní, resp. vojenské a nevojenské nástroje. Zde se objevuje také druhá zmínka o „hybridním válčení“ a „mocenských aspiracích některých států“, což je opět jasným (ač diplomaticky zamlženým) odkazem na ambice Ruska.
Ani další zmínky v popisu prostředí a hrozeb nenechávají prostor pro pochybnosti, že se jedná o Rusko, byť samotné toto slovo se v textu dokumentu neobjevuje. Tím se česká bezpečnostní strategie odlišuje třeba od polské, kde je Rusko jako zdroj hrozeb výslovně jmenováno. Přímo není jmenován ani Islámský stát, ačkoli právě k němu se nejspíše vztahuje druhý bod seznamu hrozeb, tzn. nestabilita a konflikty různého charakteru v euroatlantickém prostoru a jeho okolí (což bude pravděpodobně i narážka na Ukrajinu).
Nalezneme i další odkaz na vzestup Islámského státu, a sice v části, kde se mluví o posilování nestátních aktérů, kteří dokážou „nahrazovat prvky státního systému vlastními strukturami“ či „realizovat územní ambice“, to vše „s využitím extrémního násilí“. Jestliže se dá nejmenování Ruska aspoň částečně pochopit snahou o diplomatickou korektnost, pak v případě Islámského státu by explicitní uvedení možná bylo na místě.
Rozšíření doznaly rovněž další sekce v popisu prostředí a hrozeb, např. daleko větší prostor se nově věnuje kybernetickým útokům nebo nárůstu extremismu, který je úzce spojen s existencí „sociálně vyloučených lokalit“ (evidentně narážka na problémy v soužití s Romy). A objevuje se ještě jedna (opět skrytá) zmínka o Rusku, a to ve formě věty o soudobém trendu „zneužívat pozici výhradního dodavatele strategických surovin“.
Definováním hrozeb ale formulace bezpečnostní politiky samozřejmě nekončí, jelikož je třeba formulovat i postupy, jimiž těmto hrozbám budeme čelit. Také zde se v nové podobě strategie vyskytuje několik zajímavých změn, z nichž nepochybně nejvýznamnější je zmínka o snahách Česka „posilovat svou schopnost přijímat na svém území ozbrojené síly spojenců“ a podílet se na „provádění rozsáhlých cvičení s vyvedením vojsk“. Takhle výslovná a konkrétní formulace o zapojení do úsilí NATO si skutečně zaslouží pochvalu.
Tato slova silně kontrastují s některými dosti nešťastnými výroky, jež v loňském roce zazněly od koaličních činitelů na téma posílení vojenských schopností USA ve střední Evropě. Kromě toho nás brzy čeká průjezd amerických obrněných jednotek, jež mají předvést odhodlání USA bránit spojence, na což opět část českých politiků (včetně několika z tábora koalice) reagovala způsobem, který s novou strategií zrovna moc neladí.
Na tomto místě je vhodné zdůraznit ještě jednu věc. Armáda ČR pozbyla značnou část kapacit pro samostatnou teritoriální obranu, zároveň ovšem platí, že z hlediska kvalit stále představuje cenný příspěvek pro obranu území NATO jako celku. To přesvědčivě ukázalo i loňské cvičení Anakonda v Polsku, kde čeští vojáci opravdu zapůsobili, avšak jejich úspěch byl možný právě také díky tomu, že tvořili integrální součást mezinárodních sil.
Současná Bezpečnostní strategie ČR nepochybně reprezentuje krok správným směrem, což se projevuje jak v realistickém hodnocení hrozeb, tak v příslibech boje proti těmto hrozbám. Zde bychom ale měli mít na paměti, že slibem nezarmoutíš. Formulace v dokumentu jsou správné, jenže jejich konkrétní implementace už bude záviset na politicích (zejména vládních). Letošní rok, jenž má být bohatý na rozsáhlá alianční cvičení, jim nabídne dostatek možností ukázat, že to s novou Bezpečnostní strategií ČR myslí vážně.
