Parta Analog: televizáctví jako stav ducha

Filmy o hrdinech, kteří se ve značně pokročilém věku vrátí ke své profesi, aby ještě jednou předvedli svůj um, bývají spolehlivý "zahřívák srdíčka". Dokumentární film Martina Duška Parta Analog, který 1. května odvysílal program ČT2, do té kategorie tak trochu patří. Kromě nostalgického pokoukání se v něm ale dá najít i črta "televizáctví" jako stavu ducha.

Parta Analog je příležitostný film, Česká televize si letos připomíná šedesáté výročí. Dušek (mimo jiné spoluautor filmu Ženy SHR, režisér dokumentu Rozezlení) dal dohromady skupinu pamětníků různých profesí - od hlasatelek po střihače, dostali možnost připravit analogově televizní program, který bude živě vysílán na internetu. Film zachycuje přípravy a průběh toho vysílání.

Čas prý všechno zahojí. Tuhle poučku Parta Analog ovšem dost relativizuje, staré averze při setkání dávných pracovníků televize vyplují na povrch hodně rychle a s překvapivou intenzitou, k nějakému velkému smíření ve finále nedojde. Ožijí rivality mezi hlasatelkami Hedou Čechovou a Jarmilou Šusterovou a na druhé straně zprávařkou Kamilou Moučkovou. Je vidět, že někdejším kolegyním vadí míra, do níž je Moučková v očích veřejnosti ztotožněna s protiokupačním vysíláním Československé televize v roce 1968, tuto svou zásluhu Moučková také během filmu s gustem připomíná. Odbočka, během níž ji štáb sleduje během konverzací s různými známými osobnostmi, v Partě Analog působí trochu neústrojně.

S otázkami po politických souvislostech práce pro televizi, které Dušek někdy naivním způsobem vznáší, režisér většinou narazí, střetává se s charakteristickým chápáním slova "profesionalita" jako schopnosti udělat dobře, co se po jednom chce a neřešit, má-li to smysl. Měl-li v úmyslu přivést aktéry k nějaké hlubší reflexi, moc se to nezdařilo, ta absence je ovšem také nějakým způsobem vypovídající. Podtrhává ji i věk účinkujících, od podzimu života se přece očekává schopnost reflexe, nadhledu. Intenzita, s níž někteří členové televizní "party" dosud vnímají některé staré věci kombinovaná se zdráhavostí v hovoru o jiných ale o ní moc nesvědčí. Nejvýrazněji to zazní v pohrdlivých slovech scenáristy Gustava Oplustila na adresu disidentů, kteří byli stejně placení ze Západu.

Do plnění svého úkolu se Parta Analog pouští se zaujetím, jež by rovněž sneslo trochu nadhledu. Pohled na dámy a pány kolem osmdesátky, kteří předpotopní technikou vytvářejí obdobu toho, co dělali kdysi, samozřejmě budí pobavenou sympatii. Režisér se také snaží rozeznít  osudovější tóny. V momentě, kdy při vystoupení zpěvačky Nadi Urbánkové zařadí do zvukové stopy nejenom playback, ale i jej zpěv s sebou. A v závěru, kdy film trochu okázale "šplhá po zádech" duchovní hudby. Tomu předchází dlouhá sekvence živého vysílání - nakonec to nějak dopadne. Pohled na společné dílo Party Analog pak divákovi - pamětníkovi připomene jazyk, výraz televizního vysílání jeho dětství. Dikci vlídného vševědoucího rodiče, který ví všechno nejlíp a vědomosti teď předává formou, odpovídající dětinství publika. Netvrdím, že by dnešní televize byla bůhvíjaká. Zrovna tohle mi ale moc nechybí.