Rychetského majáček, miliony od Bobří řeky

Ze stránek deníků poblikávají modré majáčky. Po ploché dráze letí Tomahawky. Hoši od Bobří řeky na překvapivém místě.

Jistotu ohlasu zaručuje otvírák Lidových novin, popisuje snahu předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského domoci se práva jezdit s majáčkem. Modré světlo na střeše auta se zjevně stalo zástupným symbolem pro vše, čím politická třída nadzvedává široké lidové vrstvy nebo jak to říct. Deník přináší úryvky korespondence mezi Rychetským a ministrem dopravy Prachařem. Předseda Ústavního soudu tvrdí, že kvůli stavu dálnice D1 ledacos nestíhá, ztrácí drahocenný čas pro plnění svých úkolů, ministr jeho důvody neuznal. „Považuji za vzájemně nedůstojné, abych vám zasílal výčet svých úkolů a povinností, které vyplývají z výkonu mé funkce vysokého ústavního činitele. Domnívám se, že se nikterak zásadně neliší od pravomocí a úkolů, které zastávají ostatní ústavní činitelé zmínění v předmětném nařízení vlády,“ cituje deník z přípisu Rychetského. Jasně, zní to veledůležitě, Martin Zvěřina to ve sloupku označuje za „arogantní papalášství“. Zároveň – kdosi žádal o cosi, nedostal to a tím věc skončila. Neřekl bych, že to je story na otvírák celostátního deníku. Navíc – ten ministr dopravy, který z textu vychází jako principiální obránce zdravého rozumu, ve vládě reprezentuje hnutí vedené vlastníkem novin. Jak se ta korespondence do redakce asi dostala? Třeba je to celé prkotina, ale v současné konstelaci na mediálním trhu budou asi takové otázky padat čím dál častěji. Text doprovází, ehm, zdařilá karikatura, je na ní Rychetský se svítícím majáčkem na hlavě, meta absolutní popisnosti se zdá být dosažena. Přiznání: poslední dobou jsem na místě spolujezdce několikrát absolvoval cestu po D1, mít tu možnost, domáhám se majáčku s umanutostí batolete před výlohou hračkářství. I když – přednost bych v tu chvíli asi dal okamžité proměně užívaného dvoustopého vozidla v plně funkční batmobil včetně výzbroje.   

Hospodářské noviny otevírají profilem investora Igora Faita, asi je za tím nějaká strategie, kterou nejsem úplně schopný pobrat. Titulek přináší šokující informaci: „Miliardář chce další miliardy“. Z toho překvápka se oklepávám ještě teď. Co nás čeká příště? Řezník, který chce další maso? V Právu polemizuje český velvyslanec při NATO Jiří Šedivý s textem Jana Kellera – šlo o slova generála Pavla, Ukrajinu a Rusko. V Kellerově textu nachází „otřepané argumentační úskoky“. „Prvním je vytržení z kontextu (...) druhým je zobecnění na základě předchozího vytržení z kontextu. (...) Třetím úskokem je zfalšování podpory vlastního argumentu zahrnutím dalších autorit.“ Ano, argumentace ve stylu vložit druhé straně do úst něco, co neřekla, vybičovat se nad tím k hysteráku a pak to dikcí srdnatého muže připraveného k mučednictví okázale demolovat, je oblíbená a asi i úspěšná. To, že byla nudná a hloupá už v době, kdy kankán teprve přicházel do módy, na věci, bohužel, nic nemění.

Ještě jednou z Lidových novin. Petr Zídek v pravidelné rubrice na komentářové stránce upozorňuje na citát z minulého týdne, nechápu jak mi tehdy mohl uniknout. Jde v něm o bývalého ředitele Nemocnice na Homolce Vladimíra Dbalého, který se měl dopustit početných majetkových deliktů, dozvěděl se prý o svém chystaném zatčení. „Ve snaze zachránit, co se dá, nacpal do kufru 21 milionů korun, 185 tisíc eur, 5000 dolarů, tři a půl kilogramů zlata, mezi nimi například velkou investiční minci za milion korun, několik vzácných známek a podepsanou knihu Jaroslava Foglara Hoši od Bobří řeky.“ Přítomnost té foglarovky Zídka samozřejmě zarazila. Z jeho vysvětlení: „Vladimír Dbalý se mohl ztotožnit s hlavním hrdinou Hochů od Bobří řeky Rikitanem, který je představen jako student medicíny a v knize nehraje jen roli milovaného vedoucího, ale také Zelené příšery. Ve výlučné partě lékařů nemusel mít Dbalý ani pocit, že dělá něco špatného. Silně se tu prožívá finanční nedocenění odpovědné práce a soft korupce je považována za normu.“ Doktora Dbalého neznaje si stejně troufnu na vlastní interpretaci. Je o dost jednodušší – sentiment. Ubohý sentiment stárnoucího papaláše, který se potřebuje utvrdit v tom, že je ještě pořád nějak spojený s tím nadšeným klukem, jímž třeba kdysi byl. Sentiment, který nevede k reflexi, jen k samožerskému dojímání se. Připomnělo mi to oblíbenou historku přítele Zdeňka, rád citoval pasáž z pamětí jednoho předního stalinského sekerníka, který, myslím někdy v třicátých letech, narychlo balil do Moskvy a do batohu kromě Komunistického manifestu přihodil ještě Karafiátovy Broučky. Asi to pro něj taky něco znamenalo. Zároveň to ale byl i výraz sentimentální bludné představy.       

V Blesku pár ukázek střídmě poetické a přitom obsažné věcnosti při tvorbě titulků. „Zvony nezněly, ukradli je zloději“ nebo ještě smutnější story „Spadla z atrakce, opilá nebyla“. Pro dnešek asi všechno. Oči sjely na desku pracovního stolu, ten nepořádek už přesahuje všechny meze, jednou s tím budu muset něco udělat. Ale jak říká Russell Crowe v Gladiátorovi: Not yet, not yet.