1

Evropa versus zámoří

Témata:

Poslední dobou sledujeme sílící diskuse kolem mezinárodních obchodních dohod, kde na jedné straně stojí Evropa a na druhé zámoří. Jde o smlouvy s vžitými zkratkami CETA a TTIP, tak se toho držme.

Z historického pohledu, a o ten tady půjde zejména, nejde o nic jiného než o multiraterální dohody posouvající mezinárodní obchod směrem k jeho větší otevřenosti. A stejně jako kdykoliv v historii se objevují velmi silné hlasy vystupující proti takovému pokroku. Změnilo se datum v kalendáři, změnily se konkrétní důvody, ale vše ostatní zůstává až komicky stejné.

Pár slov ke slíbenému historickému kontextu. Světová ekonomika v té podobě, jak ji známe dnes, vzniká v druhé polovině 19. století, kdy se do mezinárodní obchodní výměny zapojují prakticky všechny obydlené oblasti planety – taková je vlastně definice světové ekonomiky. Ta zažívá právě v této době období bezprecedentního růstu spojeného se vším, co to znamená, včetně, a hlavně, růstu životní úrovně, na globální úrovni. Samozřejmě – a nemůže tomu být jinak – v odlišné míře na různých místech, ale celkově a dlouhodobě zcela jednoznačně. Obchodní výměna mezi počátkem 19. století a začátkem 1. světové války vylétla – na hlavu – na svůj pětadvacetinásobek. Byl to právě globální obchod, který byl tahounem ekonomického růstu, i dodnes tolik vynášený průmysl byl až sekundárním momentem – a nakonec i průmysl byl vlastně primárně tažen obchodem.

Klíčovým momentem byl konec 40. let, kdy hegemon tehdejší světové ekonomiky, a ještě více mezinárodního obchodu, Velká Británie, bez nároku na reciprocitu (to je zásadně důležité), tedy bez předchozí dohody s kýmkoliv ostatním, podstatným způsobem snížil vlastní dovozní cla. Proč k tomu došlo je na samostatný text, čili to ponechme stranou. Klíčové je, že tak Británie učinila sama a nečekala, než se na něčem takovém s obchodními partnery dohodne – jak ukazovala minulost, hledání takové dohody ústí ve staleté čekání.

Následující dekáda je pak jakýmsi vyčkáváním, jak to dopadne – a dopadlo to nad očekávání skvěle. Velkou Británii to nezničilo, pravý opak se stal pravdou – stoupl dokonce i objem vybraných cel, protože růst objemu dovezeného zboží předčil míru poklesu sazeb. V roce 1860 se pak k tomuto procesu přidává Francie a podpisem známé Cobden-Chevalierovy obchodní dohody je nastartován proces, který během následujících dvou dekád liberalizuje mezinárodní obchodní výměnu z pohledu několika posledních staletí – a tím pádem de facto i historicky vůbec – na nevídanou úroveň. Nikdy předtím, a do druhé poloviny 20. století ani bohužel nikdy poté, nebyl světový obchod tak prost zákazů, omezení atd.

Rostoucí konkurence vedla ke globálnímu ekonomickému růstu, který neměl obdobu. Nebyla žádná válka, mj. i proto, že kdo spolu obchoduje, spolu neválčí. Takové pravidlo má v historii své výjimky, ale většinou platí. Od konce napoleonských válek svět nepoznal žádnou velkou válku – konflikty byly, ale šlo o časově a prostorově omezené války, které na ekonomiku neměly drtivý dopad, jak to svět znal dřív – a měl poznat později. Konkurence znamenala tlak na efektivitu a to zase vedlo k obrovskému technologickému pokroku, který zpětně vedl ke skokovému snižování mj. i dopravních nákladů – a to zase podporovalo tolikrát zmíněný obchod. Všechno do sebe zapadalo a svět poznával nepoznané.

Byla by to všechno pěkná pohádka, kdyby se to koncem století nezačalo obracet ve svůj pravý opak. První polovina století následujícího totiž přináší nejen dvě největší války v dějinách, ale také nejvyšší úroveň celního protekcionismu, a to i v časech mimo válečných konfliktů. Co vedlo k takovému obratu, když přece kdo chtěl, musel vidět, že volný obchod přináší skvělé výsledky? Německý kancléř-sjednotitel Bismarck podlehl po roce 1873 tlaku domácí zemědělské lobby (sám pocházel z kruhů feudální šlechty, která v agrárním sektoru nově zrozeného Německa hrála dominantní roli) a vyslyšel jejich stesky na drtivý cenový dopad zámořské – a částečně také ruské – zemědělské produkce. Globální produkce s tlakem na efektivitu, padajícími dopravními náklady a vším, co s tím souviselo, posouvala evropské – a tedy i německé – agrární ceny strmě dolů, to vše zesíleno první krizí globálního rozměru po finančním krachu z roku 1873.

Výsledkem bylo, že se Německo přidalo k tehdy silně protekcionistickým Spojeným státům a obrátilo trend poklesu celních sazeb. Postupně se připojují Francie, Itálie a další země, což ústí v praxi tzv. celních válek v 90. letech, které předznamenaly válku skutečnou. A nejsvětlejší věk lidské civilizace se na prakticky půlstoletí převrátil v její nejtemnější hodinu. Existuje názor, a autor tohoto textu ho sdílí, že něco takového s úrovní celních sazeb souvisí přímo; cla jsou vlastně nástrojem ekonomického boje mezi domácími a zahraničními producenty – a co jiného je válka, než totéž přenesené na politickou rovinu?

Tehdejší argumenty jsou nápadně podobné těm, které dnes oponují liberalizaci světového obchodu. Dnes převažují ty opírající se o tzv. ochranu životního prostředí, na rozdíl od 19. století, kdy se pod vlivem stoupajícího vlivu marxistické filozofie operovalo primárně hrozícím dopadem na životní úroveň domácích dělníků, kteří mohou přijít o práci. Ale jinak to bylo naprosto totéž.

Globální konkurence vede ke globálnímu tlaku na efektivitu a tím pádem k úspornějšímu vynakládání zdrojů všeho druhu – tedy k pravému opaku toho, čím dnes zelení a jejich spojenci argumentují. Vše, co této konkurenci naopak stojí v cestě, tyto úspory snižuje a vede k tomu, že zdroje jsou vynakládány méně účelně, než by mohly být. Ekonomie je v tomto ohledu až brutálně jednoznačná. Jenže „užiteční idioti“ (to není urážka, ale vlastně terminus technicus) všech věků a generací právě ekonomií pohrdají a její doporučení odmítají jako technicistní, neberoucí ohled na lidi, krajinu, přírodu, dosaďme si cokoliv.

Pro dohody CETA a TTIP platí, že čím dřív, tím líp a čím víc, tím líp. Míněno čím víc volného trhu a čím méně regulací, množstevních i kvalitativních. Dnes už to nejsou cla, jako v 19. století, pokročili jsme dál k sociálnímu a ekologickému dumpingu, ale v zásadě jde pořád o totéž. Miliardy obyčejných lidí a ty nejchytřejší mozky v historii usilovali o to, aby se snížily přirozené bariéry mezinárodního obchodu a vše tak mohlo být levnější a – globálně -dostupnější. Současně si však – kdysi i nyní – společnými silami pod vlivem bludných argumentů lobbyistických skupin a naivních idiotů vytváříme bariéry umělé, které vše naopak prodražují. Je to absurdní, ale to se dá říct o mnohém. Tak to pěkně nahlas řekněme.

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.