Jak v internetové době rozpoznat elitu

Televizní úvahy Václava Bělohradského v povolebním týdnu znovu aktualizovaly téma, jímž se mediálně oblíbený filozof dlouhodobě zabývá, totiž otázku společenských elit. Ta může na první pohled vypadat trochu nudně, ale pokud se podíváme blíže na reakce, které Bělohradského rozjímání nad možnostmi současného českého ministra financí stát se (nebo nestát) součástí společenské elity, následovaly, zjistíme, že až tak nudné zdaleka není. Nese s sebou totiž několik problémů, které jsou jak poučné tak zábavné. 

Prvním z nich je definice společenských elit, které Bělohradský dlouhodobě staví do protikladu ke společenské oligarchii. Ve veřejné diskusi se, zdá se, objevuje právě tolik definic společenské elity, kolik je jejích účastníků. Podle mnohých z nich se mezi vládnoucí oligarchií a společenskou elitou nedá příliš dobře rozlišovat - elita jsou prostě ti všichni, co nějak vládnou ostatním. Jakou aurou, totiž sebe-prezentací, tuto svoji vládu obklopí, je už celkem podružná, i když nikoliv nezajímavá otázka. Václav Bělohradský ovšem žádné z těchto mnoha, řekněme "technických" pojetí elit nezastává, jemu jde výlučně o elity hodnotové a morální, přičemž společenské hodnoty a morálka, kterou mají tyto elity zosobňovat, zastávat, propagovat a bránit, chápe jako kombinaci a tresť hodnot vyprodukovaných antickou filozofií, křesťanskou věroukou, moderním liberalismem a postmoderními, univerzitně zakotvenými sociálními a duchovními vědami. V poslední modifikaci tedy jde v podstatě o definici elit z pozic nejvzdělanější vrstvy společnosti, totiž vzdělanostní elity.

Definice společenské elity jako vzdělanostní elity s sebou opět nese otázku, na základě jakého vzdělání lze zařadit do ní toho či onoho nositele - opět trochu paradoxně to je daleko spíše vzdělání duchovně a sociálně vědné, a méně již vzdělání přírodovědné (nejpříznivěji je asi nahlížena kombinace obou), ačkoliv právě to dominuje společenskému diskursu, právě od něj současná euro-americká společnost tak nějak očekává návrhy řešení nejpalčivějších globálních problémů. Václav Bělohradský se zdá toto pojetí vzdělanostní elity, opírající se o pokud možno co nejlepší humanitní vzdělání ztělesňovat - jako takový byl i jednou z osobností, jež vystupovala v televizním seriálu Galerie elity národa (GEN a GENUS), za nímž stála na začátku devadesátých let minulého století myšlenka zpřítomnit národu jeho nejlepší představitele a svrhnout tak egalitářské pojetí společnosti pozdní normalizace. GEN by nejspíše v Bělohradského relativně úzké definici elit neobstál, orientoval se totiž na více méně "výkonnostní" pojetí elit, kombinované nicméně mnohdy značně implicitně a proto kontroverzně s pojetím hodnotovým a morálním.

Vzdělání versus pseudovzdělání

Pojetí společenské elity jako povýtce vzdělanostní a hodnotové (přičemž vzdělání zde jaksi automaticky předpokládá hodnoty a naopak) převládalo podle všech ukazatelů i v celospolečenských představách té doby. Postačí, když si připomeneme, jakým magickým dojmem zapůsobilo na českou porevoluční společnost přídavné jméno "harvardský" v názvu fondů Viktora Koženého. Kvalita a počestnost této nyní nechvalně známé společnosti se zdála být ve zdánlivém odkazu na elitní americkou universitu zajištěna. Dále lze vzpomenout skandálů s neoprávněně užívanými vysokoškolskými tituly, čemuž v polovině devadesátých let padlo za oběť několik vrcholných politiků. Desetiletí poté se tato představa o společenské elitě a touze po příslušnosti k ní vtělila například do aféry s rychlostudenty na plzeňských právech. Akademický titul neměl zajistit svému nositeli možnost akademické kariéry (což je jeho původním účelem) nýbrž pouze zvýšit jeho společenskou prestiž a označit jej jako příslušníka elity. Skutečnost, že touze po rychlých titulech podléhali jak lidé značně materiálně bohatí tak i lidé, kteří se rozhodujícím způsobem podíleli na správě věcí veřejných, svědčí o tom, že jedno ani druhé je v jejich vlastních představách ke vstupu do společenské elity neopravňovalo.

A zjevně to nestačí ani dnes, jak lze usoudit z reakce Andreje Babiše na úvahy Václava Bělohradského. A to je mnohem podivuhodnější než cokoliv, co si česká společnost v daném ohledu představovala před patnácti - dvaceti lety. Vzdělání se totiž v uplynulých dvaceti letech změnilo v důsledku mediální revoluce způsobem, který nemá srovnání, takže je obecně hodně těžko definovatelný, ale který - a to je jisté - naprosto zásadním způsobem torpéduje především potenciál vzdělání být indikátorem příslušnosti k hodnotově orientované společenské elitě. Především proto, že už nelze bez opravdu hluboké analýzy rozlišit skutečné vzdělání od pseudo-vzdělání, totiž od jeho "internetových" napodobenin. Jinými slovy řečeno: před dvaceti - třiceti lety, chtěl-li kdo oslňovat okolí citáty z antických filozofů, dalo se s trochou štěstí předpokládat, že si z nich něco vlastními silami i přečetl - opravdu s trochou štěstí: společenskou prestiž vzdělání znala už antika a středověk, produkce a četba sbírek "citátů z autorit" byla nejoblíbenější činností všech vzdělanců předinternetového věku (průměrný středověký učenec z ní prakticky žil). Nicméně pořád šlo o knihy, kterými se člověk musel tak či onak prokousat a bylo lze doufat, že z nich na něm ulpí i něco, co na začátku tak docela nepředpokládal. Po tom je dnes opravdu veta.

Elity podle Havla

Jak tedy dnes rozpoznat společenskou elitu, nechceme-li se vzdělanostně-hodnotového pojetí tak docela vzdát? Samozřejmě po činech, jak správně připomíná Václav Bělohradský, ale činy jsou jak známo stejně mnohoznačné jako slova, a to, co se zdálo nejušlechtilejším gestem včera, nemusí tak vůbec vypadat zítra. Možná by nebylo od věci začít argumentem ex negativo (pozn. aut.: článek na Wikipedii k tomuto pojmu je opravdu mizerný! Mnohem horší než k citátům z Aristotela!), totiž soustředit se na to, co a kdo do společenské elity nepatří. Sice se tak dostaneme na opravdu horkou půdu, protože jakákoliv definice může potenciálně pozurážet tolik lidí, že na ně nebude stačit ani internetová komentářová rubrika. Nejhoršímu se nicméně lze vyhnout poukazem na literární dílo, které již před dávnými dobami vstoupilo do obecného českého kulturního povědomí, totiž k Audienci Václava Havla. 

Jednoaktová hra není jenom absurdním obrazem reálného socialismu, nýbrž zcela nadčasovým traktátem o charakteru, postavení, a úloze společenských elit ve vztahu ke společenským ne-elitám, totiž masám - i když "masa" není úplně přesným opakem slova elita, neboť zbavuje příslušníky ne-elity jakýchkoliv individuálních rysů, a to je velká chyba. Postava Sládka není personifikací masy, ale kvintesencí společenské persony příslušníka ne-elity. Příslušník elity, Vaněk, sice válí sudy a nachází se vůči příslušníkovi ne-elity ve funkčně podřízeném postavení, to nicméně nic nemění na tom, na které straně pomyslného (nikoliv reálného) společenského žebříčku každý z nich stojí. Monolog Sládka ze závěru hry je v tomto ohledu hlavním poselstvím hry: "No vy! Inteligenti! Páni! To jsou jen samý hladký řečičky, jenomže vy si to můžete dovolit, protože vám se nic nemůže stát, o vás je vždycky zájem, vy si to vždycky umíte zařídit, vy jste nahoře, i když jste dole, zatímco obyčejnej člověk se tady plahočí a má z toho prd a nikde se nedovolá a každej se na něho vysere a každej s ním zamete a každej si na něho houkne a život žádnej nemá a nakonec ještě o něm páni řeknou, že nemá principy!" V pokorném poznání hluboké pravdy všech Uražených a Ponížených podává Vaněk Sládkovi metaforicky ruku v závěrečné replice, v níž přebírá jeho životní devizu: "Je to všechno na hovno."

A to je právě to, podle čeho asi nejspíše lze poznat příslušníka opravdové hodnotové a vzdělanostní elity i v dnešním rozkolísaném světě, v němž je jenom máloco jistého: v pokorném uznání individuální pravdy Sládka a všech, kdož jsou s ním spřízněni. Něco takového je ale výsadou jenom těch nejlepších z nás: Elit, prostě, dalo by se říct. A zároveň je to něco, co je nejsnadněji zneužitelné každým cynickým populistou, který dokáže na citlivou strunu všech ponížených a uražených zahrát.

To jsou paradoxy, co?