ANO, vítejte v mašinérii
Čtyřicet let starý hit skupiny Pink Floyd s názvem „Welcome to the Machine“ popisuje deziluzi idealistických rockerů, kteří se stanou součástí hudebního průmyslu. Mohl by se využít i jako hudební doprovod k tomu, co zažívají noví politici z hnutí ANO a Úsvit po vstupu do sněmovny a státní správy. Zvláště události uplynulého týdne musely vzít všechny iluze i tomu poslednímu.
Šéf hnutí ANO Andrej Babiš přinutil značně nevybíravým způsobem k rezignaci ministryni spravedlnosti Helenu Válkovou, i když mu pomáhala vyhrát volby. Poslanci ANO svrhli předsedu školského výboru sněmovny Jiřího Zlatušku z vlastního poslaneckého klubu a posléze ho zase instalovali. Skoro všichni poslanci zvolení za hnutí Úsvit opustili svého šéfa Tomia Okamuru a chystají se založit vlastní poslanecký klub. Ministr Babiš se nemůže spoléhat ani na manažery Agrofertu, proto za šéfa své kanceláře jmenoval vysokého úředníka všech možných vlád Jana Sixtu a za poradce v IT zakázkách si vybral firmu, která dlouhá léta státní zakázky sama inkasuje. Ministr obrany Martin Stropnický je sice třetím nejoblíbenějším politikem v zemi, o místo ve vedení ANO ale usilovat nebude, protože prý s hnutím „ztratil kontakt“.
Z toho vyplývá, že už jsou definitivně zapomenuta očekávání a ambice, se kterými členové obou hnutí podle vlastních slov do politiky vstupovali. Sněmovna se namísto intrikářské žvanírny měla stát dělným tělesem napravujícím zpackané zákony diktované poslancům tajemnými mafiemi, z ministerstev měli být vymeteni neschopní úředníci a jejich místa měli převzít manažeři osvědčení v soukromém byznysu.
Minulý týden ukázal, že se také noví lidé přizpůsobují tradiční a jimi samými tolik kritizované praxi. Největší intriky bují v ANO a Úsvitu, největší žvásty pronášejí jejich členové – viz páteční výrok poslance Miloše Babiše (ANO), ať páni poslanci koupí na svatého Valentýna milenkám květinu a večer ať se pořádně pochlapí. Manažerské řízení státní správy pak noví politici svěřují manažerům, kteří na prohnilých ministerstvech či pro ministerstva pracují dlouhá léta.
Politika bez pravidel
Šlo by to hodnotit pozitivně. Nováčci ve sněmovně i na ministerstvech si uvědomují, v jaké realitě žijí, postupně si osvojí základní pracovní návyky a začnou pracovat tak efektivně jako zkušenější kolegové. Skeptici by si mohli povzdychnout, že ani nové tváře nepřinesou změnu a že také je postupně semele politická mašinérie.
Zaráží jenom fakt, proč si lidé, kteří dosud byli úspěšní a v byznyse se dokázali opravdu dobře prosadit, najednou nevědí rady v novém prostředí, a proč se najednou chovají jako nezkušení teenageři.
Vysvětlení je nasnadě: je obtížné si uvědomit, že politika se od hospodářského sektoru liší v jednom důležitém parametru. Ekonomika je hra s kladným součtem a na jednom obchodu či projektu mohou vydělat všichni zúčastnění. S úspěšným manažerem každý rád obchoduje, protože může také on očekávat slušný profit. Politika je ovšem hra s nulovým součtem. Míst ve sněmovně bude vždy jen dvě stě a ministrů okolo patnácti.
Pokud chci posílit svou moc, vždy ji musím někomu vzít, protože čekání, až kterýkoli z funkcionářů odjede dobrovolně, může být k nevydržení. To svádí k intrikám každou sněmovnu i každou politickou stranu a nejvíc ty z nich, které nemají ustálená a dlouholetým používáním vyzkoušená pravidla.
Politika bez pravidel vypadá následovně: Když nechce odejít ministryně z funkce, musím ji přinutit jakýmikoli prostředky. Vlivné místo v poslaneckém výboru mohu získat, jen když podrazím kolegu. Příliš autoritářského šéfa se zbavím, jen když dokážu zorganizovat efektivní puč. Nic nedokážu bez pomocníků, kteří jsou v politice či státní správě dlouho a kteří už nemají žádné skrupule. Spolehnout se mohu na jediné: Když se neorientuji v intrikánském podzemí svého hnutí, nemám nárok na žádnou funkci.
