Velká finanční progresivní revoluce

Cesty k nejtěžším hospodářským a společenským krizím vedou často přes velké ideje a „dobré úmysly“. Výsledky se zpravidla dostavují až po desítkách let. 15. září to bylo přesně devět let od symbolického začátku velké finanční krize roku 2008. Ten den požádala investiční banka Lehman Brothers o ochranu před věřiteli. To je faktický začátek bankrotu. Ke dnu ji stáhl hroutící se trh s nemovitostmi a nesplácenými hypotékami, léta hromaděnými a pečlivě zamíchanými v cenných papírech CDO (credit default obligations). Lidově se jim říkalo masokostní moučka. Finanční krize se přes rozmixované hypotéky šířila podobným stylem jako nemoc šílených krav přes masokostní moučku. Nikdo už moc nevěděl, jaké konkrétní ingredience se do moučky dostaly. Stejně jako už nikdo nevěděl, jaké konkrétní hypotéky konkrétních dlužníků se dostaly do toxických CDO, na něž přitom ratingové agentury vydaly nejvyšší hodnocení AAA.

Jisté bylo, že to byly hypotéky lidí, kteří je nebyli schopni splácet. A všichni na trhu se najednou začali bát všech hypotečních CDO. Trh se zhroutil a do ohrožení se postupně dostal celý finanční systém. Krevní oběh ekonomiky.

Po odeznění prvních příznaků šoku se začalo pátrat po příčinách. Na veřejnost se dostaly zprávy, které byly bankéřům dlouhodobě dobře známé. Půjčovali totiž na bydlení i lidem, kteří byli tak rizikoví, že se u nich dalo s velkou mírou pravděpodobnosti očekávat, že ani při nejlepší snaze nebudou schopni hypotéku splácet. Byly to půjčky pro sociálně slabé. Lidi bez práce, příjmu a majetku. V bankéřské hantýrce se jim říkalo NINJA (z anglického No Income, No Job and Assets). Žádný příjem, žádná práce, žádný majetek.

Popírání zisku a kapitalismu

Čistá racionalita říká, že půjčovat takovým lidem je šílenství. Bankéři si to nevymysleli. Sami by nepůjčovali někomu, na němž nemůžou vydělat. Zisk je základní smysl byznysu a obchodu. Jenže v Americe je zároveň hluboce zakořeněný kult vlastního bydlení. V této individualistické společnosti panuje přesvědčení, že vlastní dům činí člověka zodpovědnějším, ukotvenějším, stabilnějším a šťastnějším. Byla o tom sepsána spousta sociologických studiích. Fenomenizací vlastního bydlení proslula třeba také britská premiérka Margaret Thatcherová, jež se snažila svou politikou vytvořit společnost vlastníků. Byla to její vize sílící, stabilní, pro demokracii zásadní střední vrstvy. Proto se rozhodla ve velkém privatizovat nájemní bydlení.

Letadlo narazilo po 31 letech

Jenže pro nejnižší společenské vrstvy prostě hypotéky na domy a byty finančně nevycházely. Proto se tomu politici rozhodli pomoci regulací. A začali na banky tlačit, aby půjčovaly i lidem, kteří na to nemají. V roce 1977 byl přijat Community Reinvestment Act (CRA). Nutil banky přesnými regulačními pravidly, aby část půjček poskytovaly i lidem z chudých čtvrtí. Jedním z parametrů, jež regulátor sledoval, bylo právě to, kolik peněz tam poslaly. Města byla rozdělena do map čtvrtí podle průměrného příjmu a celkové sociální situace obyvatel. Ty nejchudší patřily do kategorie D. A právě objem půjček déčkařům se pečlivě sledoval. V bilancích bank a spořitelních družstev se to maskovalo tak, že na ně banky úplně nelogicky musely vytvářet menší rezervy než na půjčky bohatším klientům. A mezi takzvané špatné úvěry, což jsou půjčky, kde dlužníci mají potíže s platební morálkou, se registrovaly až výrazně později, než když měli potíže se splátkami třeba áčkaři nebo béčkaři. Trochu to připomíná dnešní změkčování latěk ve školách pro děti, jimž psychologové diagnostikují nějaké psychologické problémy typu poruch koncentrace nebo učení. Dává se jim delší čas nebo jednodušší úkol, ale výsledek se hodnotí stejně jako u jiných studentů. Se změkčenou laťkou se vytváří dojem, že jsou stejní. Banky musely pravidelně procházet takzvaným CRA Compliance, tedy ratingem, jak sociální regulaci vycházejí vstříc.

Finančně to samozřejmě nevycházelo, což bankám snižovalo zisky, ceny akcií a bankéřům platy. Rozhodly se to proto zamaskovat ve finančně inovačních cenných papírech, oněch CDO. Rizikové hypotéky rozemlely na masokostní moučku s kvalitně splácenými, udělaly elegantní finanční instrument, který nabídly investorům. Letadlo NINJA hypoték letělo jedenatřicet let, ale jako každá pyramidová hra muselo narazit. To se stalo onoho 15. září 2008 a spustilo to velkou finanční krizi. Ta výrazně proměnila svět daleko za hranicí bankovnictví. Donald Trump nebo brexit jsou její dlouhodobé nepřímé důsledky.

Zelenými dluhopisy k další velké krizi

Politické a ekonomické elity jsou ale nepoučitelné. Ani ne desetiletí po nárazu letadla základního sociálního práva na hypotéku pro každého hýbe politikou západního světa fenomén „trvalé udržitelnosti“. Boj proti změně klimatu, společenská zodpovědnost a spol. ale bankéřům nevychází. Podobně jako kdysi NINJA hypotéky pro lidi bez příjmu. Proto se je do něj pionýr pokroku, jímž v tomto případě nejsou Spojené státy, kde se prezident Donald Trump za velkého odsudku zbytku vyspělého světa rozhodl ustoupit od Pařížské klimatické dohody, ale Evropská unie, pokusí natlačit.

Novou regulací, která úplně obrací základní smysl podnikání, jímž je zisk, chce banky přinutit, aby nasměrovaly peníze svých klientů na financování společenského dobra.

Pod taktovkou Valdise Dombrovskise, lotyšského viceprezidenta Evropské komise pro euro a sociální dialog, který má v portfoliu také finanční stabilitu, finanční služby a kapitálové trhy, vznikla expertní komise EU vysoké úrovně pro udržitelné finance. Do jejího čela byl vybrán Němec Christian Thimann, šéf regulace a udržitelného rozvoje ve francouzské pojišťovací skupině AXA. Právě on je autorem prvního návrhu nové koncepce financování a udržitelnost evropské ekonomiky, již rozeslala jako první nástřel (takzvaný Interim Report) Evropská komise do veřejné debaty.

Je to úplný převrat v principu fungování finančnictví. Úplně od základu se totiž má změnit filozofie, podle níž banky fungují. Dosud byl tím hlavním principem chování správného a zodpovědného hospodáře. Za to se přirozeně považovalo dosažení co nejvyšších zisků v rámci pravidel. Tedy zákonů a regulace příslušné země. Bankovnictví je z dobrých důvodů velmi silně regulovaný byznys, protože jeho zhroucení ohrožuje celou ekonomiku. To se teď má změnit. Hlavním principem se má stát financování udržitelného rozvoje. A zpráva už poměrně detailně popisuje, jak toho dosáhnout.

Autoři na rovinu přiznávají, že Evropská unie si dala nějaké strategické cíle, jako je boj proti globálnímu oteplování a prosazování různých sociálních programů. Ty stojí nějaké peníze. Banky je však do toho nechtějí dávat, protože se ekonomicky nevyplácejí, a ony by tak jednaly proti žádanému (i pod hrozbou trestů) principu správného hospodáře. Proto je potřeba je k financování priorit přitlačit novou regulací. Podoba s oním Community Reinvestment Act, který byl prvotním spouštěčem finanční krize (od svého vzniku v roce 1977 byl devětkrát novelizován), je až zarážející. „Před dvěma lety si svět zvolil více udržitelnou cestu pro naši planetu a naši ekonomiku, která se projevila v přijetí Pařížské dohody o ochraně klimatu a Agendou udržitelného rozvoje 2030 OSN. Poté, co se Spojené státy rozhodly od klimatické dohody ustoupit, se Evropská unie stala lídrem této historické dohody a cesty k nízkoemisní ekonomice, efektivnější na využívání zdrojů,“ začíná vzletně návrh. A protože to píše bankéř, jde se od progresivní poetiky hned na tvrdá fakta a peníze. „V příštích dvou dekádách bude Evropa potřebovat 180 miliard eur (4,6 bilionu korun, čtyři roční české státní rozpočty) ročně na investice, především do čisté energie, aby dokázala udržet zvýšení teploty planety pod růstem o dva stupně Celsia. To je největší výzva, ale také obrovská příležitost. Přesměrování toků veřejných a soukromých financí k zelené a udržitelné ekonomice můžeme zásadně přispět ke snížení rizika klimatické změny.“

A už to jede. „Je potřeba urgentně jednat. Je potřeba přijmout finanční a jiné pobídky, aby se nabízely a prodávaly zelené produkty,“ píše Thimann. Novým regulačním metrem se má stát ESG (The Environmental, Social and Governance Criteria). Etický kodex udržitelnosti. Všechny finanční instrumenty se budou posuzovat přes něj.

A protože jde o dílo bankéřů, přicházejí už propracované návrhy, jak konkrétně by to mělo ovlivnit jednotlivé branže finančního byznysu od bank přes penzijní fondy (budou muset zelené dluhy povinně nakupovat) až po ratingové agentury. Měl by vzniknout přesný regulační systém pro klasifikaci „udržitelných“ finančních produktů. Měl by být zaveden evropský standard a značka zelené dluhopisy. Měl by se zavést speciální „udržitelný test“ přímo do evropského práva. A najít účetní pravidla, jak udělat z neziskových zelených a udržitelných investic ziskové. Investoři se prý dosud dostávali pod nezdravý tlak konfliktu mezi dlouhodobými udržitelnými záměry a tlaky trhů na zisky. Popisovali, že musí mít vždycky v kapse dva proslovy: jeden pro analytiky trhů, zaměřené na finanční výkon, další pro zaměstnance na konference typu Davos, kde diskutují o přispění své firmy vzdělání, společnosti a planetě.

Tuto schizofrenii má nová regulace vymazat. Konkrétnější návrhy jsou přislíbeny na prosinec letošního roku.