Darwin v akci, smutné prozření bouřkologovo
Na titulních stranách fotky z Vatikánu, kde byli svatořečeni dva papežové. K osudům dalších pomazaných hlav: případ „carevny“ Jany Nagyové a jejího údajného nezákonného úkolování vojenské rozvědky je podle MFD už uzavřený.
Rozhodující svědectví podal podle deníku generál Rostislav Pilc, který „ve své výpovědi v podstatě potvrdil, že jeho předchůdci Ondrej Páleník a Milan Kovanda a jejich podřízený Jan Pohůnek zneužili tajnou službu ke sledování tehdejší manželky premiéra Radky Nečasové. Oni sami to popírají. Druhým důkazem, který žalobcům nahrál, je odborné stanovisko Útvaru zvláštních činností, který se specializuje na odposlechy a sledování lidí. (...) Třetím argumentem žalobců je svědectví tehdejšího ministra obrany Alexandra Vondry, který jednoznačně popřel, že by o akci Darwin (sledování Radky Nečasové – pozn. aut.) věděl, natož že by ji povolil. Ke sledování lidí přitom potřebuje rozvědka souhlas Ministerstva obrany.“ Přípodoteky. Zajímala by mě geneze krycího jména té slavné operace. Proč Darwin? Jako že demonstrace přirozeného výběru v praxi? Anebo to souviselo s dřív publikovaným tvrzením, že tehdejší manželka tehdejšího premiéra měla být pod vlivem nějaké sekty či co a vojenská rozvědka se tedy stylizovala do role ozbrojené pěsti vědecké racionality? Jinak. K postupu policie v kauzách souvisejících s Janou Nagyovou asi je možné mít tisíc připomínek a ambice „orgánů činných v trestním řízení“ stát se arbitry pravidel politického provozu a vkusu jsou asi přehnané. Nic to ale nemění na tom, že Petr Nečas musel odejít, dokonce bez ohledu na to, jak moc trestné bylo, že jeho tajemnice a později i manželka požádala vojáky, ať sledují manželku bývalou. Předseda vlády, který něco takového dovolí, nemůže než skončit.
Lidové noviny udělaly rozhovor s předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským. Podání k soudu podle něj přichází tolik, že soudci „nestíhají“, některými stížnostmi se zabývají jen zběžně. Rychetský se vyjadřuje i k politickým změnám, jež přinesla přímá volba prezidenta. „Máme nový ústavní model. Musím říci, že si nemyslím, že by tato změna byla nejzdařilejší. Byli jsme svědky neuvěřitelného množství falešných pověr jak na politické, tak na mediální scéně. Nejmarkantnější byla byla, že má být prezident nadstranický a že jednání pana prezidenta Zemana bylo porušením historické tradice. Tomu se mohu jenom smát. To je jen hloupá pověra, která nemá racionální opodstatnění. V žádné demokratické zemi, která je na jedné straně parlamentní demokracií a na druhé straně má přímo voleného prezidenta, není hlava státu nadstranická. Hlavou státu je vždy představitel výrazného parlamentního proudu.“ No, každý si to asi pamatujeme jinak. Já například tak, že kontroverze to porušení historické tradice se Zemanovi vyčítalo ani ne tak kvůli tomu, že nevystupoval dostatečně nadstranicky, ale proto, že překračoval tradiční pojetí kompetencí hlavy státu. S příslušností hlavy českého státu k „výraznému parlamentnímu proudu“ je to taky složitější. Problematičnost Zemanova chování v době jmenování Rusnokova kabinetu a po předčasných volbách přece nespočívala v tom, že by nemístně stranil sociální demokracii, jejímž byl kdysi předsedou. Naopak tu stranu dost potápěl. Pokud by někdo chtěl prezidenta kritizovat kvůli stranickosti, tak pro jeho protěžování SPOZ – strany tehdy (i po volbách) fakticky neparlamentní.
V komentáři pro Právo se Jiří Pehe snaží vysvětlit „Proč babišovci válcují sociální demokraty“. „... zatímco Bohuslav Sobotka musí jak ve věci kumulace funkcí, tak v případě všech složitějších politických rozhodnutí hledat konsenzus, Babiš se ničím podobným nezdržuje. (...) Jeho slovo je pro hnutí zákon. Dává mu to pružnost a zdání akčnosti. Vůči koaličním partnerům může využívat momentu překvapení, když najednou změní stanovisko – kupříkladu v otázce vyjednávání s církvemi o finančních kompenzacích.“
V kulturní rubrice Lidových novin je pozoruhodný rozhovor s „bouřkologem a srážkologem“ Zdeňkem Koškem, který bude v Knihovně Václava Havla vystavovat pozoruhodné „meteorologické obrazce“. V rozhovoru vzpomíná na počátek 90. let, kdy vznikla velká část jeho díla. „Myslel jsem si, že mám magickou moc. (...) Byl jsem přesvědčený, že ovládám počasí. (...) Jakékoliv moje jednání ovlivňovalo světový děj. Když jsem si například potáhnul z cigarety, zdálo se mi, že se zezadu mé hlavy vytvoří bouřková mračna. O ptácích jsem si myslel, že mě sledují. (...) Vždycky, když se někde něco dělo, říkal jsem si, že za to můžu já. Tenkrát byl v Americe hurikán Klaus. Myslel jsem si, že jsem ho zavinil svým zapisováním. (...) Poté, když mě hospitalizovali a já takzvaně prozřel, byl jsem zklamán.“
V Mladé frontě Dnes recenzuje Mirka Spáčilová nový detektivní seriál ČT Clona. Vcelku příznivé hodnocení uzavírá slovy: „A že si mezi vrahy hraje paličatý umělec na detektiva, je pořád mnohem zábavnější varianta, než kdyby tomu bylo naopak.“ No, nevím. Mě představa umělce, který si mezi detektivy hraje na vraha, přijde potenciálně docela nosná.
