2 Oba byli pro Česko důležití

‚Klaus se Havlovi pomstil. Spojil se se Zemanem a vyšachovali ho‘

, ROZHOVOR

Témata: , , ,

Vystudovaný geograf, disident, mluvčí Charty 77 v roce 1989. Strávil tři měsíce ve vězení za aktivity v době Palachova týdne a petici Několik vět. Z komunistického vězení se vrátil 10. listopadu 1989. Tři dny poté už na Hrádečku s Václavem Havlem připravovali protirežimní demonstraci, která se měla konat 10. prosince na Den lidských práv. Dějiny je předběhly. Vondra odešel s Havlem na Hrad, poté se věnoval diplomacii a politice. Byl velvyslancem v USA, později senátorem, ministrem zahraničí a obrany. „Navždy zůstanu Havlovi vděčný, že jsem ve zlomové době dějin mohl stát po jeho boku,“ říká Alexandr Vondra v knize Náš Václav Havel, z níž přináší deník Echo24 ukázku.

Jak jste vlastně vnímal vztah Havel a Klaus vy, na jedné straně Havlův člověk, na straně druhé člen ODS?

Do ODS jsem vstoupil až v roce 2006, ale volil jsem ji i dřív. Asi vám řeknu něco jiného než většina lidí, s nimiž jste se bavili. Já jsem ten vztah vnímal dlouho pozitivně. Myslím, že byli důležití oba, i když byli jiní. Jako den a noc. Jako Slunce a Měsíc. Samozřejmě v první fázi tahal za silnější konec provazu Havel, pak čím dál víc přebíral otěže Klaus. Dneska je zvykem kritizovat transformaci, chyby se samozřejmě staly, ale v zásadě je to success story. Lidé se tady mají tak dobře jako nikdy dřív. A mají na tom zásluhy oba. Havel tomu dával mravní dimenzi, nejenom svým příběhem, ale i vystupováním a projevy. Cynikové se jeho „pravdě a lásce“ vysmívali, ale já jsem přesvědčen, že svými veřejnými promluvami dával lidem v bouřlivých dobách naději a ukazoval směr. Skeptická a ateistická česká společnost potřebuje pravidelnou infuzi nedělního kázání a jeho projevy a Hovory z Lán to naplňovaly. Havlův druhý velký počin je naše mezinárodní ukotvení – smíření s Německem, NATO a EU. Klaus zase vytvářel základy normální standardní politiky, ekonomické reformy a demokratické soutěže politických stran. Sice byli každý jiný, neměli se rádi, lišili se v názorech, ale v rozhodujícím období transformace oba dokázali v zájmu země udržet vzájemné animozity pod kontrolou. Nepustili se do sebezničujícího souboje, jaký jsme viděli na Ukrajině po tzv. oranžové revoluci. Tam rivalita  Juščenka a Tymošenkové nakonec potopila Ukrajinu v bažinách. To je Havlova další velikost. Dokázal se nad souboje povznést, protože mu šlo o zájem země, celku. A neměl to jednoduché vzhledem k tomu, jakým atakům a urážkám čelil. Přesto upřednostnil konstruktivní spolupráci v nejdůležitějších věcech státního zájmu. Někteří říkají, že udělal chybu, když se s Klausem hned na začátku nerozloučil. Ale Klaus by se sebou nenechal jen tak zamést. Objížděl zemi, měl velkou podporu, zejména mezi aktivní částí společnosti. Lidí, kteří začali podnikat a vzali osud do vlastních rukou. Na nich byl úspěch transformace postavený. Střední třída nesla tíhu reformy. Vztah mezi Havlem a Klausem byl konfliktní. Jeden byl umělec, druhý sportovec. Filozof versus ekonom. Ale zároveň to byl vztah, ve kterém se oba, Havel asi s větší grácií, dokázali povznést nad osobní antipatie. Byli z jiného těsta, ale v rozhodujícím období 1990–97 mezi nimi existovala elementární souhra. V prosinci 1997 to skončilo Havlovým rudolfinským projevem. Bouchl v něm papiňák a oba si už pak jen otevřeně vyřizovali účty.

Ukázka rozhovoru je z knihy Náš Václav Havel, kterou nyní můžete se slevou koupit přes ECHOeShop

Byl rudolfinský projev chybou?

Kdybych byl ještě v Praze, dělal bych všechno pro to, aby se hrany otloukly. V tu dobu tam nikdo hrany neotloukal. Mě nepřekvapuje, že v Havlovi poté, co všechno si s Klausem prožil a vytrpěl, bouchly saze. Dovedu to pochopit. Ale myslím si, že to byla chyba. V letech 1992–97 jsem dělal prvního náměstka ministrovi Zieleniecovi, a protože zahraniční politika zůstávala Havlovou silnou doménou, odehrávaly se střety mezi ním a Klausem právě tam. Já byl často uprostřed a snažil jsem se hledat shodu. Nebylo to jednoduché. Když nebylo po jejich, dávali mi svou nelibost najevo oba. Ale stálo to za námahu, protože synergie přinášela výsledky. Na jaře 1997 jsem pak odjel jako velvyslanec do Washingtonu a sledoval to jen zpovzdáli. Myslím, že výkřik v Rudolfinu Havlovi v zásadě nic dobrého nepřinesl. Šest měsíců byla přechodná úřednická vláda, kde měl pár kamarádů, a pak přišla čtyřletá éra opoziční smlouvy. Klaus se pomstil. Spojil se se Zemanem a oba Havla z domácí politiky vyšachovali. Takhle to v politice chodí: když vypukne otevřený boj, hledají se spojenci jinde. Je ale dobře, že Havel byl dál prezidentem, i když to pro něj už nebylo jednoduché. Třeba v Americe jsme jeho vliv a pomoc stále potřebovali, protože naše členství v NATO musel schválit Kongres. Havlova role tu byla zásadní, naopak Zemanova vláda s Kavanem jako ministrem zahraničí všechno jen komplikovala. Byl jsem vděčný za jakoukoli cestu Havla do Washingtonu, naopak Kavana jsem raději držel v Praze. Nechtěl jsem riskovat ostudu.

Po vašem návratu z USA jste ještě nějak spolupracovali?

Společně jsme organizovali summit NATO v Praze v roce 2002, to byla výborná akce. Havel se doma důstojně loučil se světovou politikou, a ještě přitom pomohl baltským zemím ke vstupu do NATO v druhé vlně rozšíření. Byl houževnatý a své si odehrál i v době, kdy ho doma rozhodující figury české politiky postavily do ofsajdu. Po summitu jsem ze státních služeb odešel, ale účastnil jsem se prvního, neúspěšného pokusu založit Havlovu knihovnu. Vídali jsme se dál, ale už ne tak často. Pak přišlo období, kdy se na čas spojil s premiérem Paroubkem. To mě naštval.

Věděl to?

Ano, bavili jsme se o tom na naší schůzce v hospodě. Připadalo mi to jako zrcadlově obrácená pozice k reakci Klause na Rudolfinum. Havel se spojuje s těmi, kteří válčí s ODS. Přitom Mirek Topolánek, který ODS vedl, se snažil s Havlem sblížit, ale nemělo to moc efekt. I když mi to Václav nikdy přímo neřekl, neměl ani radost, že jsem pak za ODS šel do voleb do Senátu.

Nebavili jste se o tom?

Bavili, ale jen okrajově. Věděl jsem, že tím není nadšený. Ani jsem ho nežádal o podporu své kandidatury, protože bych ho vystavil do nepříjemné situace – a to se u přátel nedělá. Ale dál jsme normálně spolupracovali, když bylo potřeba – během předsednictví EU, kvůli Foru 2000.

Kdy jste ho viděl naposledy?

Na podzim 2011 v DOXu, na jeho narozeninách, a pak na předání ceny Jána Langoše. Ale tam už se s ním moc mluvit nedalo. Seděl na židli úplně zesláblý. Přisedl jsem si k němu, pohladil mu ruku a on jen špitl něco ve smyslu, Sašo, stojí to za hovno… Předtím, na těch narozeninách, jsme si ještě chvíli povídali, byl na tom přeci jen líp. Ten rok jsem za ním byl dvakrát v Ústřední vojenské nemocnici. Byl jsem ministr obrany a její ředitel, prof. Zavoral, mu tam poskytl útočiště a péči. V létě jsem byl u něho na pokoji asi hodinu, to ještě vypadal docela dobře. Pak už to s ním šlo z kopce.

Kterých vlastností jste si na něm nejvíce vážil?

Skromnosti, schopnosti hledat shodu. Vytříbeného smyslu pro zodpovědnost. Rozhodnutí neodejít do emigrace a odsedět si pět let kriminálu je obdivuhodné. Tam byla vnitřní pevnost, on ji nedemonstroval, ale byla tam. Pro mě bylo klíčové, že se nikdy nenechal svést komunismem, což je u humanisticky vzdělaných intelektuálů v této zemi vzácné. Byl perfekcionista, miloval pořádek, toužil po harmonii. Byla s ním sranda, k druhým lidem byl otevřený, pozitivní. Otloukali mu o hlavu slogan o pravdě a lásce, ale on si nikdy nenárokoval jedinou pravdu. A láska? Myslím, že se dá říct, že zdrojem jeho moci byla láska k druhým. To srdíčko u jeho podpisu mohlo na někoho působit jako kýč, ale pro něj mělo symbolický význam. Byl svobodomyslný, čitelný a nehrál s lidmi žádné hry. Když získal dojem, že s ním někdo manipuluje, bylo to na něm hned vidět. On nikdy nekřičel, ale nejednou byl protivný, nepříjemný a začal to dávat najevo.

Ukázka rozhovoru je z knihy Náš Václav Havel, kterou nyní můžete se slevou koupit přes ECHOeShop

Proměnilo Havla nějak prezidentování?

Podepsalo se to na něm fyzicky. Kdyby prezidenta nedělal, žil by asi déle. Ale to je osud všech významných politiků. Podívejme se na americké prezidenty před a po prezidenství, jak zešedivěli, zvrásčili, někteří ztloustli. Havel sloužil zemi na Hradě třináct let. To by se podepsalo na každém. A jestli ho politika proměnila lidsky, mentálně? Poznamenala ho, samozřejmě. Získal nové zkušenosti, návyky, schopnosti. To je prostě velká politika a ne příběh o neposkvrněném početí Panny Marie.  Havel nebyl z plastu, ale hříšník jako každý z nás. Hříšník, jemuž svědomí velelo sloužit zemi, která si ho vybrala do čela. Ta otázka je špatně položená. Nemá cenu Havla soudit za to, jak ho politika změnila, ale posuzovat podle toho, jak on proměnil politiku a život v naší zemi. V Česku máme takové to hospodské pohrdání politikou, že je to svinstvo a všem, kdo se v ní namočí, změříme, jak se ušpinili. My Češi neumíme svým nejlepším vůdcům ani poděkovat. Světlou výjimkou byl den Havlova pohřbu. Tam byl šok, opravdový smutek, lidé byli otřeseni, upřímně truchlili. Ale pak se vrátila pěna dní. Schází ještě doříct to, co by jinde v demokratickém světě bylo naprosto normální. Schází, abychom Václavu Havlovi poděkovali – ne jednotlivě, ale jako národ pospolu – za to, že bez krveprolití a úspěšně provedl naši zem z totalitního temna do svobody. Václave, DĚKUJEME!

Čtěte další ukázku: Havel nechtěl umřít sám, říká žena, která s ním byla

Čtěte další ukázku: ‚Havel se mnou asi rok nemluvil. Olga s Kocábem mi dali sodu‘

Čtěte další ukázku: ‚Když se podruhé oženil, už to nebyl Havel, jakého jsem znala‘

Čtěte další ukázku: ‚Když ti ten kožich zlejou, koupím ti novej,‘ řekl Havel Kubišové

,

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.