Mým muslimským studentům: I pro mě byl Charlie na hraně

„Tento text chci napsat pro své žáky z třiadevadesátky. Pro muslimy, pro všechny, kdo zůstali ve stínu těch několika tmářských šílenců, kteří pocákali stránky koránu černou tuší. Chci vyjádřit solidaritu s těmi, co nejsou slyšet.“

Zpráva o útoku v redakci Charlie Hebdo mě zastihla na cestě ze školy. Jeden, pak další text v telefonu. Doma jsem u zpravodajství zůstala dlouho. A nezmohla se skoro na nic. Byla středa odpoledne. Čekaly mě opravy písemek. Psala se úvaha na téma “Myslíte si, že žáci ve Francii mají všichni stejnou šanci uspět?” Četla jsem ty jejich výtvory, opravovala, a po očku stále sledovala obrazovku. Tíživou atmosféru nedokázalo zahnat ani kafe. Tolik jsem ho vypila. Plakala jsem. Jakoby se měla vyplavit všechna bolest. Vzlykala jsem, štkala, oči rudé od pláče. Měla bych asi napsat, že učím na gymnáziu v Seine Saint-Denis. Musela jsem proto pořád myslet na své žáky. Mají snad všechny barvy pleti, co na světě najdete. A mezi nimi mnoho muslimů a muslimek. To, co následovalo 8. ledna ráno, bych chtěla alespoň zkusit zaznamenat.

Byl čtvrtek. Ve sborovně si jedna z kolegyň, muslimka, s pláčem stýskala, že zase někdo pošpinil její náboženství. Na dvoře školy to začínalo hučet jako v úle. Všichni mluvili o tom samém. Ptám se sama sebe, jak asi dnešní výuku zvládnu. Večer jsem si ještě stihla připravit promítání. Chtěla bych jim ukázat karikatury ze všech zemí, odkud to jenom šlo. Íránec Kjanoush Ramezani. Tunisanka Nadia Khjari. Američanka Ann Telnaes. Za Francouze jsem si našla Plantu z deníku Le Monde. Ten svíravý pocit mě ale nepouštěl. Jaké to bude? Co jenom řeknou studenti? Budou chtít o tom mluvit?

Ano, chtěli. Byli moc šikovní. Diskutovali jsme. Kladli otázky, ukazovali na problémy. V osm hodin jsem měla hodinu v druhém ročníku. Probírali jsme zrovna literární žánry. Na pořadu byla dystopie, stát hrůzy, který stojí proti utopii. Měli jsme analyzovat úryvek textu Raye Bradburyho, z knihy 451 stupňů Fahrenheita. V plánu jsem měla mluvit o cenzuře, o upalování, o svobodě myšlení, o svobodě slova. O tom, jak je důležité číst a čtenému textu také rozumět. A pak jsme se dostali i k aktualitě.

A když se stane, že aktuality začnou tak smutně rezonovat s románem, který napsali po druhé světové válce, začne člověka mrazit. A nemusíte kvůli tomu nutně stát před katedrou jako profesor literatury. Neměla jsem tušení, co mi žáci řeknou. Z mého velmi vážného výrazu jen museli pochopit, že chci mluvit o tom, co se stalo den před tím.

Tahle třída je docela rozpustilá. Vtípky se nešetří, každý se hlásí ke slovu. Mají pořád co říci. A nevadí jim, že to nutně ani nesouvisí s probíranou látkou. I proto musím často bouchnout do stolu, jen abych se sama dostala ke slovu. Ale hloupě nereagují, naopak. Sami navíc vědí, že většině jejich vtípků se nakonec ráda zasměju i já sama. Nejsem pro ně asi příliš velký symbol autority.

V ten osudový čtvrtek to bylo jiné. Třída ztichla. Ve vzduchu bylo cítit respekt a pozornost. Seděli tiše jako pěny. A tak jsem se ujala slova.

Chci mluvit o tom, co se včera stalo. Chci vám říci, co cítím. A potom vy mně řeknete, co cítíte vy. Začnu osobně, protože je opravdu důležité, abyste pochopili, že to může být velmi osobní věc. Vysvětlím vám, proč jsem tolik smutná. Proč jsem šokovaná. A proč mám z toho všeho velké obavy.

Především jsem smutná, protože nevinní lidé byli zavražděni. Cítím soucit. Nepochopím, že někdo může zabít. Mezi těmi zabitými byli i ti, které jsem osobně neznala. Ale znala jsem jejich práci. Nechci vyprávět celý svůj život. Ale jejich smrt se mě opravdu dotýká. Vyrůstala jsem v domě, kde byly samé knihy. Měli jsme doma komiksy, celé sbírky, které můj táta sháněl, když jsem byla malá. A tak chápete, že ty kreslíře jsem znala od malička. Kreslili nejenom do Charlie Hebdo, kreslili opravdu všude a měli velký smysl pro humor. Dělali si legraci tak trochu ze všech. A sami dobře víte, že mám ráda vtípky. Takže když veselí lidé umírají, tak je mi z toho strašně smutno.

Jsem ale smutná i z jiného důvodu. Mám totiž strach. Moje mladší sestra je novinářka a začala jsem se o ni bát. Nepracuje sice v Charlie Hebdo, ale v kulturní redakci jednoho deníku. A i u nich po tom atentátu zavřeli všechny mříže a všude postavili policisty. Když se o ochranu novin musí starat ozbrojenci, nebo když máte strach o někoho z rodiny, kdo pracuje jako novinář, tak to je přeci strašné. Právě jsme probírali téma totalitní země,o níž se píše v literatuře. A najednou se mi zdá, že nejde o literární fikci. Právě se to děje.

A nakonec jsem smutná proto, že to spočítají vám. Odskáčete si to. Chci vás varovat, protože už jsem viděla dost lidí, co si na vás ukazují prstem, i když k tomu nemají důvod. A říkám to o to jasněji, že já jsem si místo profesora v Seine Saint-Denis zvolila svobodně a sama. Říkám to, protože vás znám, potkávám vás každý den, vím, co je ve vás, a mám vás ráda. A tak bych si přála, aby i ostatní dostali stejnou možnost vás potkat a udělat si názor. Ale dobře vím, že to tak není. Jsem smutná. A mám o vás strach. Bojím se, že vás budou ohrožovat, protože bydlíte v téhle čtvrti, protože jsou mezi vámi muslimky a muslimové. A teď bych si přála, abyste mluvili vy. Řekněte mi teď upřímně: co si myslíte o tom, co se včera stalo?

Řekli mi toho dost. Nikdo nezůstal mlčet. Zapojili se všichni. A tohle mi vysvětlili:

Paní profesorko, ti lidé, to nemohli být muslimové, to byli naprostí zoufalci.

Zabíjet je hřích.

Jsou to úplní blbci, půjdou rovnou do pekla. Nemají přeci právo zabít člověka. Jediný, kdo je bude soudit, je Alláh. My je                       nemáme právo soudit.

Ale, paní profesorko, když bylo těm kreslířům vyhrožováno, tak proč pokračovali? Měli s tím možná jednoduše přestat. Zjednodušilo by jim to přeci život. Trochu to přeháněli, šli zbytečně na hranu.

Vysvětlila jsem jí, že i pro mě byl jejich humor docela na hraně. A že pro mě už Charlie Hebdo nebyl až tak veselý, alespoň ne poslední dobou. Ale že pokračovali určitě i proto, aby jasně ukázali, že jim nikdo nic nebude zakazovat. A třeba i za cenu, že nebyli docela vybraní nebo že to přestávala být legrace.

Studenti mě požádali, zda bychom se nemohli podívat na některé jejich karikatury. A tak jsem začala promítat. Jednu po druhé jsme společně analyzovali. Říkali - tahle se jim docela povedla. To je vtipný. Tady je to spíše hloupý. Ale u té další, to už přehnali.

Obrázek v novinách nebo karikatura, to je jako satirický text. Vyžadují od nás, abychom přemýšleli. Abychom hledali narážky, kritický pohled, a to se nedá získat jinak četbou a jedině až s léty zkušenosti. A připomněla jsem jim, co říkávám každý týden. Že naše inteligence je to nejcennější, co máme. Pomáhá nám chápat nejenom slova a obrazy, ale i to, co se za nimi skrývá nebo kam ukazují.

Všichni pochopili. Nikdo neřekl slova “tak s tím zabíjením to udělali dobře”, nebo “zasloužili si to”. Ani jeden ze třídy to neřekl. Nebylo třeba, abych cokoli dalšího říkala. Děti ze Seine Saint-Denis nejsou vůbec hloupí.

A já jakožto pedagog také nejsem žádný blbec. Nezůstala jsem zaslepená nějakou levičáckou demagogií, z níž nás lidé často obviňují. Vím, že většina žáků dokázala respektovat minutu ticha za zastřelené oběti. Ale také vím, že se objevili výtečníci, co to neposlechli. Kdo to byl?

Kupodivu jde o stále stejné firmy. Tedy o žáky, kteří po celý rok nerespektují ani školu, ani profesory. Stále titíž, co chodí do školy bez úkolů a pomůcek, nepřipraveni a při hodinách vyrušují. Jejichž rodiče nedocházejí na schůze rodičů a neodpovídají ani na telefony, když je škola zkouší zastihnout. Tedy stále stejní, u nichž je tak těžké bojovat, aby se ve škole naučili alespoň něco, nějaké minimum. A pro mě to není žádná náhoda.

Osoba, kterou se stáváme, je plodem osobního rozvoje a výsledkem našeho vzdělávání, prostředí a místa, kde žijeme. Individuální uvažování se rozvine jedině tehdy, když má příhodné podmínky. Pokud to chybí a půda je nejistá, pokud člověka navíc vystavují vymývání mozku od útlého věku a musí si osvojovat radikální myšlenky nebo názory, které je tak jednoduché přejímat, protože jsou jenom černé nebo bílé, pak se takový člověk nikdy svobodně a nezávisle uvažovat nenaučí. A nikdy ani nevyzraje. Takový plod je shnilý dříve, než strom stihne nasadit na květ.

Vím, jak zjednodušuji. A každý, kdo si prolistoval antologii literárních textů, učebnici středoškolské filozofie nebo sociologie pro začátečníky, to musí při čtení mých slov poznat.

Jenže nám, kantorům z třiadevadesátky, se také žáky nepodaří zaujmout pokaždé. A přestože vidíme, že cesta, na kterou je někdo neodpovědně svedl, správná není, nedaří se nám jim to pokaždé rozmluvit. Je tak těžké konkurovat něčemu svůdnému, co je tak snadné k osvojení.

Právě dnes, v sobotu 10. ledna 2015, vidím jako svou povinnost upřesnit, že takových dětí je jen malá hrstka. Mezi našimi gymnazisty je totiž naprostá většina schopna uvažovat rozumně, naslouchat tomu, co jim vysvětlujete, a také jsou schopni si to osvojit.

Musím zde vysvětlit, že si dobře uvědomuji, že takové dítě poznamenané od kolébky neodpovědnými řečmi bude říkat hloupé, šokující a nepřijatelné věci. Samozřejmě je to třeba rázně odsoudit a ukázat mu, že se tím izoluje od ostatních. Musí totiž pochopit, že něco takového ve společnosti nelze tolerovat. To vidím jako klíčové. Životně důležité. Zásadní. A vůbec - další synonyma by mohla následovat.

Cílem mého dlouhého textu, a omlouvám se všem, kdo to dočetli až sem, je vyslovit obavu. Mám obavu o naše střední školy. Mám obavu o naše přátele, o kolegy, o studenty, o naše občany, muslimy a muslimky. Se stejným nasazením, s nímž bráníme svobodu slova, je potřeba podpořit i ty, co uvažují jako spravedliví. Tedy tu mlčící většinu mezi muslimy.

Když jen několik hodin od atentátu v Charlie Hebdo čtu, že si nejmenovaný deník vybral jako hlavní téma zjistit, co na to říkají žáci škol v třiadevadesátce, mám nedobrý pocit zápachu. Proč by měli pátrat zrovna po názorech dětí ve třiadevadesátce? Nikdo z těch teroristů odsud nepocházel, nikdo ze Seine Saint-Denis nebyl. Proč tedy chtít psát zrovna o tom?

Vždyť další témata se snadno nabízejí. Dalo by se psát o nebezpečných aktivitách studentů, jejichž rodiče se hlásí mezi voliče extrémní Národní fronty. Proč se vlastně novináři nevydali do škol ve městech, která patří mezi bašty extrémní pravice jako Beziers, Frejus, Hayange nebo Henin-Beaumont? Proč v novinách nedostaneme příležitost, abychom si přečetli výroky žáků, které poznamenaly radikální názory jejich rodičů? Proč nedostaneme příležitost alespoň se spravedlivě rozhněvat?

Je mi to líto. Studenti z třiadevadesátky jsou předem znevýhodněni tím, jak se tradičně píše o území, kde vyrůstají. A dnes, po tom hrůzném atentátu, se to zase potvrzuje. Nerozumím tomu, proč mám číst titulky jako třeba - Studenti ze Seine Saint-Denis ale nejsou všichni ‘jako Charlie’.

Studenti ze Seine Saint-Denis si takovou publicitu nežádají. Dali by přednost tomu, abychom jim dali pokoj. Aby se na ně nenamířily reflektory pokaždé, kdykoli nějaký islamistický bojovník něco vyhlásí nebo provede. Má se přeci rozlišovat. Jenže kdykoli přestane něco fungovat, stejně se všichni podívají jen tím jedním směrem. A tak se i u těch nejbystřejších čtenářů v podvědomí buduje spojení mezi atentáty a školáky v Seine Saint-Denis, i kdyby mělo jít jen o jednotlivce. Ano, v Seine Saint-Denis žjií také pořádná hovada. A určitě bychom našli ty, kdo s uspokojením vyslechli zprávu o tom, že někdo zastřelil kulkou do hlavy právě kreslíře Charba.

Ale nelze tvrdit, že by tu všechny děti souhlasily s atentáty nebo s islamistickým integrismem, právě naopak. Někteří z nich sepsali dokonce vlastní texty, aby se přimluvily za svobodu slova. Jejich slova byla často chytřejší než mnohé komentáře z úst dospělých. Viděla jsem tu i ty, co nahlas četli báseň Svoboda od Paula Eluarda s pláčem. 

Jenže když namíříte kamery a mikrofony na několik hlupáků, člověk mimoděk zapomene na vlastní rozum a přestane předpokládat, že rozum mohou mít i ostatní. A tak se stávají muslimové i muslimky oběťmi útoků. Zapalují se mešity, píšou se nenávistná slova na zeď, padají urážky.

Tento text chci napsat pro své žáky z třiadevadesátky. Pro muslimy, pro všechny, kdo zůstali ve stínu těch několika tmářských šílenců, kteří pocákali stránky koránu černou tuší. Chci vyjádřit solidaritu s těmi, co nejsou slyšet.

Jsem Francouzka. A vy jste Francouzi.